Lidi, přeskakuje vám, vy vážně chcete volit Piráty? Já tedy ne!

Další angažovaný článeček z dílny našeho geniálního bojovníka za svobodu slova a demokracii, tedy všech těch nesmyslů, které evidentně pletou lidem jenom hlavu

            Stalo se to na zimním přechodu Brd.

            Účastnil jsem se ho již podruhé v celém svém životě. Startem mé cesty byla tentokrát Rymáň u Mníšku pod Brdy. Vyrazil jsem po žluté značce za pěkného slunečného počasí, přede mnou na obzoru temněl se mohutný, civilizací dosud nedotčený brdský masív se svými tajemnými hlubokými hvozdy.

            Vykračovalo se mi dobře. V batohu na zádech nesl jsem si svačinu, řízek mezi dvěma chleby zabalený v alobalu a k němu kyselý okurek. Taky jsem měl v batohu čutoru s horkým čajem, kterého jsem si, abych dodržel pitný režim, každé čtvrt hodiny pořádně lokl.

            Brzy jsem za sebou zanechal Mníšek pod Brdy a pokračoval jsem dál do lůna Brd. Přecházel jsem právě zamrzlý zámecký rybník, když mne dostihl další poutník.

            Ale jaký poutník!

            Tak inteligentní tvář jsem dosud ještě neviděl!

            A taky ušlechtilejší!

            „Anděl!

            Nebo UFO!“ napadlo mne hned, když jsem jej spatřil.

            Byl to však jen další účastník zimního přechodu. Jeho krok byl svižný a jeho myšlenky nakažlivě uvědomělé. Kráčel jsem vedle něj a on mi vyprávěl o svobodě slova, o zachování demokracie v České republice.

            „Tvrzení soudce Baxy považuji za skandální!“ řekl mi například.

            Ale to už jsme vešli do hlubokých brdských lesů. Byly v nich krásně zasněžené stromy.

            „To je pohádka!“ rozplýval jsem se.

            „Bať, bať! Pohádka,“ rozplýval se i můj soudruh.

            „A tady jsou další zasněžené stromy!“ zvolal jsem, když jsme postoupili dál do hloubi brdských hvozdů.

            „Smrčky.

            A tady, tady malé modřínky!“ přikyvoval můj soudruh.

            Tak jsme se prodírali brdskými hvozdy a bylo nám tak blaze na duši, jak může být jen člověku, a zvláště pak muži, který nijak nepochybuje o svém pohlaví, jen ve skutečné divočině.

            Tak jsme došli na vrchol Pišťák, kde kdysi stávalo pravěké hradiště, které postavili mimozemšťané.

            Vytáhl jsem z batohu svačinu a rozdělil se o ni napůl se svým soudruhem. On si vzal řízek a já chleba, okurek jsem pak rozpůlil na dvě zcela identické poloviny, každý vzali jsme si jednu.

            Vychutnávali jsme si svačinu v přírodě, ale v tom, co Kalousek nechtěl, strhla se prudká sněhová bouře, v níž nebylo na krok vidět.

            To nebylo ovšem to nejhorší, protože pro skutečné muže není sněhová bouře ničím. Když jsme došli v té strašlivé vánici k malému jezírku se splavem, rozvázala se mému soudruhovi bota, následně se mu vyzula a vmžiku byla zavátá sněhem.

            Sněhu už bylo dobře po pás, bez boty můj soudruh sotva mohl v těch závějích pokračovat dál, a signál, jako v každé správné divočině, zde prostě nebyl.

            „Přivážu si tě k sobě řemenem a nějak už tě dostanu do bezpečí, do civilizace. Když budeme mít štěstí, stihneme možná i o něco dřívější vlak,“ navrhl jsem mu.

            Avšak můj soudruh byl rezolutně proti.

            „Ne, to nejde.

            Vážím totiž dobře metrák, a kdyby sis mne přivázal řemenem k sobě, jen by se tím zvýšila pravděpodobnost toho, že by se nedostal do civilizace ani jeden z nás.

            Když mne tu však necháš, šance na to, že dostaneš do civilizace aspoň ty, bude mnohonásobně větší,“ odpověděl mi můj soudruh.

            Jeho argumentace, ostatně jako vždy, byla absolutně neprůstřelná, mohl jsem tedy sotva proti tomu něco namítat, tj., kdybych trval na tom, že si ho přece jen přivážu řemenem k sobě, bylo by to krajně nedemokratické, protože pražskokavárenské.

            „Hned jak se dostanu do civilizace, zorganizuji záchrannou výpravu,“ slíbil jsem soudruhovi.

            „Kdybyste přišli pozdě, vyřiď, prosím tě, všem lidem mým jménem, aby bděli, a nevolili Piráty,“ požádal mne můj soudruh, chytiv mne za ruku, „jde jim o nastolení takové nesvobody, jakou vidíme na západ od našich hranici. A do takového stavu si rozhodně ČR dostat nepřeji.

Proto je volit nebudu a nesmí je volit ani nikdo jiný!

Pro mne je svoboda jednotlivce alfou i omegou!“

„Vyřídím to!

Nikdo nesmí volit Piráty!“ slíbil jsem mu a nechal ho tam, kde byl, protože vánice, bylo-li to ještě vůbec možné, se rozzuřila ještě víc a byl tedy nejvyšší čas opustit mého soudruha a nechat jej, s jednou botou, v Brdech.

Vánice dosud neustala, pořád zuří, naše záchranná výprava stále čeká, až se počasí umoudří. Jakmile se tak stane, hned se vydáme hledat zavátého soudruha.

Ale slib, který jsem mu dal, dodržím, protože jsem chlap.

„Lidé bděte, nevolte Piráty!“ vzkazuji vám slova, která nesmí zapadnout sněhem tak, jako jím nejspíše zapadl ten, který je vyřkl, nemysle v těžké hodině na sebe, ale, stejně jako svatý Václav, na nás i budoucí!