Lidé chtějí a potřebují okovy nejen v Afghánistánu

Tak vy si opravdu myslíte, že se v Afghanistánu odehrála tragédie? Prdlajs! Tamní lidé se naopak radují, že vládne zase Tálibán a tzv. uprchlíkům se jen nechce pracovat na makových plantážích

            Jeden by ani neřekl, co všechno se dá prožít, když jste lékařem na takové, docela obyčejné vojenské misi v Afghánistánu. Přitom moje rozhodnutí, že pojedu právě do Afghánistánu, do země, o které jsem předtím jaktěživ neslyšel, jako lékař bylo vlastně docela snadné, stačilo, když mi řekli, že se její hlavní město jmenuje Kábul.

            „Kábul, to je ono! Můj osud!“ věděl jsem hned, že se Kábul jmenuje právě proto Kábul, abych mne osud zavál právě tam.

            „Chápu tě, nechceš si připadat jako v televizních seriálech, pořád řešit nějaké vztahy a do toho ještě operovat, určovat diagnózy. Být na tvém místě, jeli bychom do Afghánistánu taky, vlastně ti závidíme,“ chápali mě známí, když jsem se jim svěřil, že jedu do Afghánistánu.

            A opravdu to tak bylo. Nechtěl jsem si připadat jako v televizních seriálech, a pak tady byl ještě ke všemu i můj obličej dobrodruha, který mě k takovému dobrodružství přímo předurčoval, který nepřipouštěl jinou možnost než tu, abych jel do Afghánistánu, do země, která je, jak jsem brzy pochopil, středobodem veškeré naší západní existence už jen proto, že nám nastavuje nepříliš lichotivé, protože pravdivé zrcadlo.

            Když se pode mnou objevilo kábulské letiště, tak se mi náramně ulevilo. Ještě jsme ani pořádně nepřistáli a já cítil lehké mravenčení v konečcích prstů a to mravenčení, to je u mě vždycky dobré znamení a ani tentokrát tomu nebylo jinak.

            „To je ráj!“ vydechl jsem nadšením, když se moje noha dotkla přistávací plochy a moje plíce do sebe vdechly první litry nefalšovaného afghánského vzduchu.

            Když jste v Afghánistánu, je to, jako byste se ocitli opět ve starozákonní době, tak je zde všechno jasné a zřetelné, tak je zde bůh, jehož zde nazývají, kdoví proč Alláhem, hmatatelný a hlavně, lidé si si na nic nehrají, ženy jsou prostě jen ženy a nic víc a muž s bičem v ruce je zde stejně tak častým úkazem jako hipster ve Vršovicích nebo zahraniční dělník v Mladé Boleslavi.

Afghánistán jsem zamiloval na první pohled, už jen kvůli jeho krásné přírodě jako stvořené pro treky, vlastně je záhada, proč my, lidé ze Západu, jezdíme do Nepálu, abychom si vyčistili hlavy, když Afghánistán je o něco blíž.

Zdálo se neuvěřitelným, že jen pár hodin letu od Prahy existuje země, kde je všechno dosud skutečné a nepokřivené, země, kde lidé žijí docela přirozeně a kde hlavně nemají euro a už z toho důvodů zde nemohu být lidé než jen naprosto šťastnými, protože se nemusí strachovat o svou budoucnost!

            A jako jsem si okamžitě zamiloval Afghánistán, zamiloval jsem si jeho obyvatele, ty sympatické lidičky, kteří si na nic nehrají, kteří jsou takoví, jací jsou, všichni vousatí a všichni obřezaní, protože žena zde není člověkem, a to je ta největší přednost Afghánistánu, jeho konkurenční výhoda nad Západem, který se topí v bažině progresivismu a korektních lží.

            Brzy jsem si našel mezi místními lidmi dobré přátele.

            Ó naše přátelství bylo úplně jiné, než jsou přátelství na cenzurovaném facebooku!

            Snadno jsem si našel cestu do srdcí svých afghánských přátel, lidí bytostně srostlých se svou vlastí a se svou vírou. Ta jejich víra mi ovšem ze začátku dělala tak trochu potíže.

            Když sebou sekli na zem a začali se zničehonic modlit, připadal jsem si trochu divně, nevěděl jsem kam s očima. Ale pak jsem si začal představovat, že neleží na zemi, ale přistupují v dlouhé frontě ke svatému přijímání a už mi tak trapně nebylo, ba naopak, díval jsem se na ně přátelskýma očima a oceňoval to, jak jsou ve své víře pevní, jak jsou duchovně založení.

            Nebyl bych to já, kdybych nakonec zcela nepronikl do jejich mentality, která se někomu v Praze může zdát tak divná a nepochopitelná.

            Ale na Afgháncích není nic divného a nepochopitelného, to už jsme spíš divní a nepochopitelní my. Když se občas nějaký Afghánec vyhodil do vzduchu, plně jsem ho chápal a připadal si jako Čech trochu zahanbeně, protože u nás se dokážeme zabít leda tak na motorkách, protože řeknete sami, kdo z vás měl někdy na sobě vestu sebevražedného atentátníka, aby vyburcoval svědomí národa jako kdysi Palach, aby ukázal, že jediná cesta do ráje vede skrze boha a dodržování tradičních hodnot?

            Písně mých afghánských přátel nebyly o nic horší než písně Karla Gotta, ba je v mnohém převyšovaly a to se mi na mých přátelích líbilo, líbilo se mi vlastně na nich všechno.

            Jednou jsme tak spolu procházeli kolem naší vojenské základy obehnané plotema já se neudržel a řekl jim: „Ani nevíte, jak vám závidím tu vaši svobodu!

            U nás se pořád do něčeho montuje stát, dusí nás a zotročuje, teď mi dokonce psali z domova, že před volbama zase zvýšili důchody.

            Fuj, takový hnus!

            Chápete to, zničehonic jen tak zvýší důchody, socialisti zkurvený!

            A to už nemluvím o centrální bance!

            Tiskne peníze jako pominutá a ten její negativní úrok?

            Člověk by se nejraději vyhodil do vzduchu, když na to pomyslí!

            Řeknu vám, hoši, Afghánistán je země zaslíbená, tady se mi dýchá úplně svobodně!

            Děkujte Alláhovi, že můžete žít v Afghánistánu, že nevíte, co je to inflace!“

            Mí přátelé po mých slovech ovšem docela zesinali!

            „Prorok zakazuje mluvit o inflaci, protože ho nepřijali na VŠE!“ vysvětlili mi, že jsem se právě dopustil jednoho z největších hříchů, když jsem nahlas mluvil o inflaci, a požádali mne, abych toto slovo už nikdy před nimi, věřícími nevyslovoval.

            Když jsem to slíbil, uklidnili se a sami pokračovali v našem rozhovoru.

            „Nevěř tomu, že jsme tak svobodní, jak to vypadá,“ řekli a pokračovali, „víš, mezi námi Afghánci a vámi Čechy vlastně není žádní rozdíl, jsme úplně stejní. Vy berete prachy z EU, my bereme prachy ze Západu. Vy nenávidíte EU, my nenávidíme Západ. Vy ty prachy, co dostanete z EU, rozkradete, my ty prachy ze Západu taky rozkrademe, jen s tím rozdílem, že na to nepotřebujeme umět excel.

            Jasně, že se na rozdíl od vás, můžeme v horských údolích cítit svobodně, ale to je jen zdání, které klame. Stejně jako vy, potřebujeme i my Afghánci, okovy, potřebujeme, aby nám někdo vládl pevnou rukou. Vy jste si zvolili estébáka a vůbec vám to nevadí, my zase, jak jen to bude možné, zběhneme k Tálibánu, protože nám jeho politika vlastně vyhovuje, a proč by nám neměla vyhovovat, když nemusíme platit žádné hypotéky?

            Sám tedy vidíš, že nejsme o nic lepší než Češi, že jsme úplně stejní jako vy, že je vám, stejně jako nám, svoboda jen na obtíž.“

            „Hm, vlastně máte pravdu,“ řekl jsem a dodal, „nám Čechům je, stejně jako vám, Afgháncům, svoboda opravdu na nic. Toužíme jen po okovech paternalistického státu. Vlastně tam u nás znám jen jednoho člověka, který je skutečně svobodný. Ten člověk je navíc žena, jmenuje se Markéta a jak ji znám, ta by nevyšla v burce ven ani za nic, tak miluje svobodu. Mohli byste ji bičovat, jak byste chtěli a stejně byste ji nezlomili, zase by vyšla na ulici s výstřihem proklatě nízko!“

            „To musí být silná žena! Ani Američané nejsou tak silní!“ zvolali mí přátelé vyděšeni tím, co se jim řekl.

            „Jo, je silná. Dokonce píše knihy, prorokuje v nich příchod krize,“ přikývl jsem.

            „Knihy? Ta žena je Mahdí v ženských šatech!“ padli Afghánci tváří do prachu a trvalo dlouho, předlouho než jsem je zvedl ze země, aby se týden na to všichni tři odpálili na nějakém tržišti, přičemž jejich poslední slova byla, „s plnou kapsou do důchodu!“

            Jejich ztráta mě ale nijak nermoutila. Věděl jsem, že to tak muselo být, že v okamžiku, kdy se odpálili, byli skutečně šťastní, že opravdu věřili tomu, že půjdou do důchodu s plnou kapsou.

Ostatně i na mě zanechal pobyt v Afghánistánu trvalé následky. Co jsem se z něho vrátil sem k nám zpátky, vím, že teď už rozumím úplně všemu nejlíp, protože každý, kdo se vrátí zpátky z Afghánistánu, rozumí úplně všemu nejlíp, ví, že tady u nás je to zase všechno v hovězím loji, a že to už tak zůstane, že socialisti dál budou zvyšovat důchody, protože to většině vyhovuje.

Taková je už prostě vůle Alláhova!