Létání s malými dětmi by měli psychopatickým rodičům zakázat

Mám takovou teorii, že s malými dětmi mohou létat jen psychopati, protože každému normálnímu člověku musí to řvaní jejich děcek vadit

            Na prodloužený víkend jsme tentokrát vyrazili do Austrálie, tuším že do Sydney, ale určitě to nevím, letenky kupoval manžel.           

Po dvaadvaceti hodinách jsme konečně přistáli v Austrálii i s malým, kterého jsme vzali na výlet samozřejmě taky.

            „Snad tady maj někde dětskej koutek.

            Půjdu se po něm podívat!“ řekl manžel, když jsme byli odbaveni a zmizel v houštině lidských těl.

            Byl už asi hodinu pryč, když jsem si uvědomila, že budeme dětský koutek potřebovat vlastně až při odletu, že se nám to trochu, jak jsme byli u protinožců, popletlo.

            Volala jsem mu, ať to ho nehledá, ať se vrátí, ale měl pořád obsazeno.

            „S kým jsi to volal, proboha, skoro hodinu?“ ptala jsem se ho, když se konečně objevil.

            „S mámou. S kým jiným, chtěla vědět, jestli jsme vůbec doletěli.

            A taky se ptala na malého, jak to snášel tu cestu, jestli taky kopal do sedačky před sebou,“ odpověděl manžel.

            „Malý spí. Vždyť má teprve tři měsíce a je to jeho teprve druhý prodloužený výlet, zatím jsme v ním byli přece jen v New Yorku týden po porodu,“ řekla jsem.

            „Já vím, však jsem to mámě taky řek, ať neblázní, že malej má teprve necelý tři měsíce.

            Hele, ten dětskej koutek tady nemaj, nebo aspoň jsem ho nikde nezahlíd,“ referoval mi manžel o dětském koutku.

            „Fajn, aspoň budem vědět, že ho při odletu nebudeme muset hledat,“ nahodila jsem kyselý úsměv.

            „Jak to ty děti jenom dělaj, že dokážou tak dlouho spát?

            Celou cestu, co jsme vyletěli z Prahy, se neprobudil ani jednou.

            Páni, jak já sem z toho letadla tak rozlámanej, já vůbec nevím, jak budu surfovat,“ zatvářil se zkroušeně manžel.

            „Já ti říkala, že jsme měli letět přes Dubaj a ne přes Tokio, že je to o hodinu a půl rychlejší. Tady to máš!“ ušklíbla jsem se.

            „Ale přes Tokio je to zase o padesát korun levnější!“ namítl manžel.

            „No, tak jsme ušetřili, to je fajn,“ řekla jsem, ale to už se malý konečně probudil a rozplakal se na celé kolo, takže nějaký psychopat se na nás rozkřičel s tím svým legračním pidžinem, ať s ním okamžitě vypadneme ven.

            „Podle toho pidžinu to byl určitě nějaký Čech,“ řekl manžel, když už jsme byli z haly venku a jeli taxíkem k moři, „hele, slíbila jsi mi, že se o malýho budeš starat ty, jestli se dobře pamatuju. Jo, muselas to slíbit, jinak bys mě na prodlouženej víkend do Austrálie nedostala, víš že jsem chtěl jet raději autem do Brna, vyfotit se s Joštem,“ připomněl mi manžel můj slib.

            Bohužel jsem mu to slíbila.

Takže zatímco on si surfoval, já kojila malého na pláži. To jsem mohla rovnou zůstat doma. No, aspoň, že se ty fotky na Instagram povedly a že malý spal i celou cestu zpátky, takže na nás žádný psychopat neřval, že nás vyhodí z letadla za letu.

            Nechápu, jak se takoví psychopati můžou dostat vůbec do letadla. Ale co jsem četla na facebooku, tak třeba u ČSA je v to letadle samý takový psychopat. Proto raději létám s Emirates, protože jejich piloti děti přímo zbožňuji, však se taky na našeho prcka přišel párkrát podívat i kapitán, jo, to jsem totiž, to hlavní,  zapomněla říct, že jsme zpátky naštěstí letěli přes Dubaj, a říkal perfektní angličtinou, že má doma taky takového prcka, jenže holčičku, a že taky pořád spí a vůbec nezlobí, naposled přišel asi deset minut před přistáním, takže jsem zase jednou mohla bejt pyšná máma.