Lepšolidi patří do polepšovny!

Aby se tam, v polepšovně, řádně a jak se patří polepšili, a ,jak se říká, taky resocializovali, a v neposlední řadě i osvojili ty správné názory

            Vrásčitou, a proto i sympatickou tvář dědy Mráze pokrývalo posledního půl roku šedivé strniště, které umocňovalo jeho moudrost stejně tak, jako svatozář u světců podtrhuje jejich svatost. Nohy dědovi Mrazovi už nesloužily, ale hlavu měl pořád dobrou, takovou, jako by mu mohl závidět leckterý bývalý prezident akademie vět, který si v osmdesátých letech jezdil jen tak na západ.

            Kéž by všichni pseudointelektuálové byli ve své sumě aspoň z jedné osmnáctiny tak moudří jako děda Mráz!

            A přitom děda Mráz byl jen docela obyčejný člověk, který celý život poctivě pracoval. Na začátku padesátých let nastoupil jako vyšetřovatel k StB, ve které setrval až do léta roku 1989, kdy odešel s čestným uznáním na zasloužený odpočinek. Při své práci se nikdy během těch takřka čtyř dekád nezpronevěřil humanitním ideálům, tak jak se jim od listopadu ’89 stačili milionkrát zpronevěřit demokratičtí politici.

            „Slánský byl pěkná svině, pořád se nechtěl přiznat, že odkrágloval Švermu,“ vzpomínal děda Mráz tu a tam na svá mladá léta, kdy se, byť jen okrajově, podílel na odhalení spikleneckého centra financovaného Sorosem.

            Málo platné, děda Mráz byl archetypem starého moudrého člověka, který prožil celý svůj život v pravdě, a proto cokoliv řekne, je rovněž pravdou. Kdybychom takové moudré lidi, jako je děda Mráz, poslouchali, kdybychom se řídili jejich radami, zcela jistě bychom dnes nebyli v takových sračkách, do kterých nás přivedli demokratičtí politici.

            „Víš, chlapče,“ řekl mi jednou děda Mráz, když jsem šel kolem jeho prvorepublikové vilky, „lidi se ve skutečnosti dělí na dvě základní skupiny.

            Tu první skupinu tvoří lidé snad docela obyčejní a prostí, ale obdařeni selským rozumem. S takovými lidmi je radost rozmlouvat, už jen proto, že mají svůj vlastní úsudek, nedají se snadno manipulovat, jelikož vědí, že Česká televize je ještě horší než ta normalizační.

            Tito lidé jsou pevně zakořeněni v půdě, kterou obdělávaly generace jejich předků, jejichž práce si nadevše váží. Netáhne je to do světa a odmítají všechno kosmopolitní, nebo, jak se teď říká, globální, protože vědí, že ti, co hlásají globalismus, chtějí je připravit o jejich národní identitu, chtějí z jejich milované vlasti učinit muslimskou sodomu gomoru.

            Poznáš je snadno.

            Při diskusi pečlivě naslouchají druhým, nechávají je domluvit, nikoho neokřikují, protože plně respektují svobodu slova. Své oponenty usvědčují z omylu nikoliv nálepkováním, označováním za primitivní hlupáky, ale silou svých argumentů.

            A věř mi, chlapče, že pravdivý argument je tou nejstrašlivější zbraní v našem každodenním boji s nenávistí a lží, která se snaží tyto lidi umlčet, to platilo v padesátých letech a platí to i dnes.

            Nemusím snad říkat, že tito lidé jsou solí naši země, tím největším pokladem, který náš národ má, doslova jeho rodinným nikoliv stříbrem, ale rovnou zlatem.

            No, a pak je tady druhá skupina lidí.

Nikým nevolená pseudoelita, která nedovede nic než jen hystericky ječet a řvát, které bez přestání praskají žilky, která není pevně ukotvena v naší zemi, protože její myšlení je globální. Proto taky, tito aktivisté a kavárníci, neusilují o nic jiného než o likvidaci národa, o jeho rozpuštění v nadnárodních totalitních útvarech  orwelovského ražení, čímž ovšem ani trochu nemyslím Čínu, chraň bůh, abych tím myslel Čínu!

I tyto lidí poznáš, chlapče, snadno.

Poznáš je podle toho, že se s nimi vůbec nedá diskutovat.

Místo toho, aby diskutovali, začnou okamžitě své oponenty napadat, nálepkovat, dehonestovat a všelijak jinak zesměšňovat. Každého, kdo řekne jim nepohodlnou pravdu, okamžitě umlčí.

Ale jak by mohli diskutovat, když jsou to jen primitivní hlupáci, kteří házejí květiny do koše, kteří se nechají zmanipulovat Českou televizi, kteří, což je vůbec nejhorší, neuznávají výsledky svobodných voleb?

A kdybys je snad nepoznal podle toho, tak je, zcela určitě, poznáš podle toho, že jsou to závistivé nicky, které nikdy nic v životě nedokázaly, ale přitom hned radí, co máme dělat, aniž by ovšem tito radílci byli byli odborníky.

A aby toho nebylo málo, jsou všichni tito lepšolidi bytostně přesvědčeni o tom, že Michal David je prachobyčejný kolotočář, nenávidí ho jen proto, že řekl nepohodlnou pravdu, totiž že Bob Dylan je čučkař, který mečí.

Ti první lidé, vzorní a poctiví, s vlastním úsudkem, jsou solí země.

Ale řekni mi, chlapče, a já přece toho ve svém životě prožil a viděl víc než dost, i Toufara jsem umlátil, když jsem ještě překypoval silou, teď už je mi přece jen devadesát, jaký je smysl existence těchto lepšolidí, těchto primitivních a závistivých hlupáků?

Ať dělám, co dělám, ať kvůli tomu v noci nespím sebevíc, na žádný smysl existence těchto lepšolidí nemůžu přijít!“

Slova dědy Mráze, moudrého člověka, udělala na mne mohutný dojem. Hned jak jsem přišel domů, vytáhl jsem z ledničky pistoli (legálně drženou) a přiložil si ji ke spánku, protože jsem se potřeboval ujistit, zda je to skutečně tak, jak říká děda Mráz.

Dotek ledově studeného kovu měl skutečně stejný účinek jako slova dědy Mráze.

„Sakra, ta stará estebácká svině má svatou pravdu!“ ušklíbl jsem se a bez zbytečného prodlení zmáčkl spoušť.