Lazarovo vzkříšení a jeho druhá smrt

Lazar byl sice vzkříšen, ale kdovíjaká výhra to samozřejmě pro něj nebyla. Ale co naplat, když bylo potřeba učinit znamení a odskákal to právě Lazar?

            Lazar se plížil jako duch, ale skupinka známých a přátel postávajících a pokuřujících nedaleko jeho, ostatně velmi nápadného hrobu, si jej brzy všimla.

            „Koukejte, to je Lazar! Opravdu Lazar!“ zvolala žena bafající z dýmky a ukázala její dlouhou troubelí na Lazara.

            „Vážně Lazar!“ přikyvovali ostatní, dodávajíce, „to se ovšem dalo čekat, že v hrobě dlouho nepobude. No jo, zase se bude plahočit světem jako my, od soboty k sobotě, to je celý on!“

            Lazarovi vůbec nebylo příjemné, že si ho známí všimli.

Chtěl někam zalézt, tam se schovat, počkat až bude pořádná tma, mnohem větší než byla v hrobě, a pak zmizet někam hodně daleko, někam, kde ho neznají, kde o něm nic nevědí, kde se na něho nebudou dívat skrz prsty jen proto, že vyšel ze svého hrobu, do Mexika k Aztékům, nebo i klidně do Tibetu, tam by se nechal ostříhat dohola, vstoupil by do kláštera, a měl by od všeho svatý pokoj.

Šel proto dál, teď už vzpřímeně jako Homo erectus, ale známí na něj volali: „Pojď si dát šluka, Lazare! Máme bezva matroš! No, tak neblbni, slyšíš!“

Ale Lazar neměl náladu na nějaké lidi, nechtěl se cítit mezi nimi méněcenný jen proto, že vstal z mrtvých, a kdyby se ho ještě zeptali, jaké to vlastně bylo, tak by jim musel po pravdě odpovědět, že nic neví, že si nic nepamatuje, přičemž by mu samozřejmě nikdo nevěřil, všichni by si mysleli, že se nad nimi povyšuje a začali by jím pohrdat ještě víc.

„Nemám čas,“ odpověděl nejhlasitěji, jak to šlo a snažil se co nejrychleji zmizet.

To jeho známé ale samozřejmě řádně naštvalo. Ze skupinky známých se oddělila právě žena bafající dýmku, doběhla Lazara, naštvaně ho povalila na zem a klečící na něm zasyčela mu do tváře: „Nejsme ti najednou dost dobří? Myslíš, že když jsi byl v hrobě, že jsi sežral všechnu moudrost?

Ale pamatuj si, Lazare, že kdo s čím zachází, tím také schází!

Myslíš si, že nikde nepoznají, že jsi vylezl z hrobu?

Aztékové, ani Tibeťané nejsou blbci!

Buď si s námi zahulíš, nebo jdi do hajzlu, rozumíš, do hajzlu!“

Dech měla žena vonný, byl celý nasáklý kadidlem. Toho se Lazar bál nejvíc. Když se nadýchal jen trochu víc kadidla, začaly se mu vybavovat útržky vzpomínek z minulých životů, byla to regrese jako hrom. Lazar ale měl už od mala strach o něčem takovém mluvit, protože to jisté míry odporovalo prvnímu přikázání, a kdyby někdo chtěl, mohl by ho za to s klidným svědomím ukamenovat, protože by se zalíbil bohu.

A teď se do toho ještě přimotalo to jeho vzkříšení, to mu byl čert dlužen!

Žena se zase postavila a oprašovala si kolena.

Lazar ležel dál na zemi, v hlavě se mu vynořilo, jak byl kdysi první ženou Evou a jak pojedl ovoce ze stromu poznání. Viděl rozhněvaného boha, viděl ho, jako by se to všechno odehrálo před necelou sekundou a tento rozhněvaný bůh vypadal pořád stejně legračně jako tenkrát, a stejně jako tenkrát Lazar ani teď dost dobře nechápal, o co vlastně bohu šlo, když ho s Adamem vyhnal z ráje.

Z toulek po minulých životech ho probralo kopnutí do žeber.

„Nedělej se, že jsi mrtvý, já dobře vím, že nejsi!“ připomenula se žena.

„Mám to ale v životě pech!“ pomyslel si Lazar, ale oči neotevřel.

„Nech ho bejt! Nezahazuj se s ním! Když nechce, tak nechce, přece se z něho neposereme!“ křikl na ženu kdosi z hloučku zvučným hlasem, který by nadmíru slušel nějakému vrchnímu rabínovi.

„Dělej, jak myslíš, Lazare. Když ti teď už nejsme dost dobří, můžeš si najít jiné přátele, třeba v Gaze,“ řekla žena a nechala Lazara být.

Lazar dobře věděl, že to tak není, ale ještě líp věděl, že by to nikomu nevysvětlil, že jeho život už není teď, co vyšel z hrobu, přirozeným, ale že je nadpřirozeným.

Ale on se nechtěl povyšovat, nechtěl, aby o něm lidé říkali: „No, jo Lazar, ten si žije nad poměry, aby ne, když je teď jeho život nadpřirozený!“

A tak ležel na zemi, nezvedal se, a kdyby to jen trochu šlo, ležel by tak celou věčnost. Jenže po čtrnácti dnech se musel stejně nakonec zvednout, protože ho začalo hrýzt svědomí.

„Bůh je mrtvý, ale já žiju! Copak je to spravedlivé?“ hnal ho kamsi vpřed mučivý pocit nesmazatelné viny za to, že bůh zemřel právě jen proto, aby on Lazar, mohl zase žít.

A z toho už se nikdy nedostal. Nakonec se musel kvůli tomu i oženit (a to byla jeho druhá smrt), aby na to nemusel pořád na to myslet, ale když na to i přesto myslel, musela mu manželka přikládat na hruď bramborové placky a konejšit ho: „To není tvoje vina, to není tvoje vina, ty jsi boha nezabil, ty ne, to všechno Nietzche, ten je tím vinen!“

Nebýt toho, byl by se z toho Lazar dočista zbláznil, pominul na rozumu a ti, kteří ho neměli rádi už od jeho obřízky, všichni ti jeho slavní vrstevníci a ještě slavnější hateři by jen pokyvovali hlavu a mluvili docela vážně o boží spravedlnosti, pokrytci jedni!