Ladislav Větvička zvolen osobností Moravy!

Za pár dní tu máme volby, ale jenom do Poslanecké sněmovny lordů Parlamentu ČR, kdežto letošní osobnost Moravy už máme zvolenou. Stal se jí Ladislav Větvička!

            Jeden náš známý, člověk zcela bezúhonný se doslova zničehonic stal nadosobností Moravy. Zaskočilo nás to snad ještě víc než jeho, protože nikdy jsme u něho nepozorovali nic, co by aspoň v nejmenším naznačovalo, že je na tom tak špatně.

            A hle, pravý opak se ukázal pravdou!

„Nikdy bych nevěřil, že se to může přihodit i mně. Vždyť nepozoroval jsem nikdy na sobě žádné známky šílenství, byl jsem přece vždy normální,“ řekl na úvod své zpovědi jeden náš dobrý známý a vzrušeně dodal, „řekněte sami, copak jsem blázen?!“

            „Nejste ani trochu blázen! Naopak jste člověk zcela bezúhonný! To rádi kdykoliv a kdekoliv dosvědčíme, třeba i před hrdelním soudem!“ neméně vzrušeně jsme odpověděli.

            „Přesně tak! Nikdy, za celý svůj život jsem nebyl šílený a přece jsem se stal nadosobností Moravy!“ chytl se za hlavu náš dobrý známý.

            „Moravy! Panebože! Jen to ne! Hlavně ne Moravy!“ chytli jsme se taky za hlavu.

            „Ano, Moravy,“ přikývl bezmocně náš dobrý známý a celý zdrcený pokračoval dál mrtvolným šepotem, „stalo se to před několika dny, těsně před podzimní rovnodenností. Byl pěkný, nad pomyšlení slunný, příjemně podzimní den. Od rána sbíral jsem trnky pod stromy, které jsem sám před lety vysadil do naší moravské půdy.

            Trnek bylo na zemi tolik, že jsem se jimi mohl brodit po kolena. Neúnavně jsem jimi plnil dřevěná vedra, do nich se mi totiž sbírá nejlíp a ta pak vyprazdňoval do obřích beček, k jejichž okraji musel jsem lézt po dubovém žebříku. Práce mi šla od ruky, zcela mě zaměstnala a tak mi den utekl, ani nevím jak. Spát jsem šel s pocitem dobře vykonané práce.

            ,Jedna, dvě, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm devět, deset, jedenáct!‘ počítal jsem kolik, mám již naplněných obřích, dobře deseti hektolitrových beček, odříkával tuto svoji každodenní modlitbu, abych vzápětí usnul, propadl se do spánku tvrdého jako předloňský chléb vezdejší.

            Kdybych tak býval věděl, co mne čeká v nadcházejících hodinách nikdy bych neusnul, zůstal bych ve střehu!

            Zdál se mi ošklivý sen. Moc ošklivý sen. V tom snu mě pronásledovali sudeťáci v čele Posseltem. Říkal jsem si, že Posselt je tak tlustý, že mě nemůže dohnat, že mu snadno uteču. Ale ať jsem dělal, co jsem dělal, nemohl jsem Sudeťáky setřást. Pořád jsem slyšel za zády Posseltovo funění virblování sudeťáckých bubnů.

            ,Musím se doběhnout do Jedové chýše, tam si Sudeťáci na mne netroufnou, tam jsou naši!‘ bylo mi jasné.

            Ale ku své smůle jsem v tom snu zabloudil a místo, abych k ní běžel, jsem se od Jedové chýše vzdaloval.

            Tak jsem se ocitl v kraji, který silně připomínal Hlučínsko. Z hrobů tam začaly vylézat mrtvoly v uniformách wehrmachtu a začaly po mně natahovat své kostnaté ruce a házet mi pod nohy své lebky, abych o ně zakopl, ale já se jim s vypětím všech sil vyhýbal. Tak jsem doběhl až k jakési bažině, která se přede mnou rozprostírala až k temně rudému obzoru.

            ,Ha, ha, máme tě, už nám neutečeš! Jsi obklíčen ze všech stran, jako u Staligrandu! Jsi náš!‘ smála se ta sběř, která mne pronásledovala.

            ,To se ještě uvidí!‘ vykřikl jsem a vrhl se do té bažiny.

            Okamžitě jsem se začal propadat. Brzy jsem byl již po krk ponořený a tu jsem zjistil, že ta bažina je ve skutečnosti kaviár, který se mi ovšem dral do úst tak, že nemohl jsem již dýchat a přitom jsem marně šátral nohama po nějakém pevném dně, zdála se být ta kaviárová bažina docela bezedná.

            Byl bych jistě v tom kaviáru skončil navěky, vydechl naposled, napraný jikrami až k prasknutí, kdyby mne kdosi neprobudil.

            Procitl jsem a spatřil dvě postavy, jak se nade mnou sklánějí.

            Byl to muž a byla to žena!

            ,Je nejvyšší čas!‘ řekl muž a já v něm poznal Romana Horkého.

            ,Zatímco jste spal, oblékli jsme vás do kožených kalhot a kožené kazajky!‘ řekla žena a já v ní poznal Ilonu Csákovou.

            „Co mi chcete? Zdálo se mi o kaviáru, topil jsem se v něm!‘ zeptal jsem, protože ti dva mne skutečně oblékli.

            „Půjdete s námi,“ řekl Horký.

            „Zachraňovat koně, žijete přece jen pro ně?‘ zeptal jsem se.

            „Ne, lidi, teď žijeme jen pro lidi,‘ řekla Csáková a uchopila mne svými prsy pod pažemi a zvedla z postele.

            Venku na nás čekal velký, nádherně vypulírovaný terénní džíp, který patřil Horkému, protože je tramp.

            Nasedli jsme do džípu a rozjeli se pustou nocí.

            Byl jsem ovšem z toho zmatený a tak jsem se zeptal: ,To je sanitka? Vezete mne do blázince?‘

            ,Ne, to není sanitka. To je Romanův džíp. Brzy uvidíte, kam vás vezeme,‘ řekla Csáková, zatímco jsme letěli přes hory a doly.

            ,Ale proč je takové ticho? Proč nehraje žádné rádio, když nejsem v sanitce?‘ zeptal jsem se.

            ,Rádio hraje, jenže právě pouští moje písničky, proto je ticho,‘ vysvětlil mi Horký, ale to už se před námi objevila velká budova nasvícená ze všech stran silnými reflektory.

            ,To je strašný, co se teď děje. To není normální, jak teď zacházej s lidma. Musíme proti tomu bojovat!‘ posteskla si Csáková, ale hned zvesela dodala, ,tak jsme tady!‘ zvolala vesele Csáková.

            Krve by se ve mně nedořezal! Ta budova, to byla věznice v Uherském Hradišti!

            Csáková mne opět chytla svými prsy a vytáhla ven z džípu. Vešli jsme do věznice, kde už bylo plno lidí.

            Ale jakých lidí!

            Všichni ti lidé, byli totiž osobnosti!

            Moravské osobnosti, ocitl jsem se mezi samými osobnostmi!

            Sotva mne spatřili, nábožně přede mnou klekli, bylo slyšet vrzání kloubů a ruce všech se ke mně prosebně sepjali.

            Osobnost, která mi byla nejblíže, takový legrační tlouštík s takovou legrační čepičkou a fýrerovským knírkem pd nosem, objala mi nohy a radostně zvolala: ,Konečně jsi přišel mezi nás! My jsme osobnosti Moravy, ale ty jsi nadosobnost Moravy! Dovol, abychom my, moravské osobnosti k tobě vzhlížely jako k bohu!‘

            Nyní pochopil jsem, kým jsem. Nadosobností Moravy!

A taky jsem pochopil, že by slušelo k přítomným osobnostem pronést pár slov.

            Řekl jsem tedy: ,Národ, jakýkoliv kolektiv, který nemá osobnosti, nemůže se nazývat ani národem, ani kolektivem, národ bez osobností je odsouzen k tomu stát se multikulturní břečkou. Ale my na Moravě osobnosti máme a jsme na ně právem hrdí, protože jen osobnosti mohou rozhodovat o tom, kdo je osobnost, ergo bez osobností nebylo by žádných osobností, protože by nikdo nemohl rozhodnout o tom, kdo je osobnost a kdo ne!

            Hilsner, Hitler, Freud, Terezie Kropaczek, Oscar Schindler, Kurt Knispel, Josef Kohutek, Větvička, ti všichni jsou tak či onak spjati s Moravou, to jsou skutečné osobnosti Moravy, Židi a Němci, již po celá tisíciletí byli solí naší moravské země stejně jako vy!‘

            Ale asi jsem něco řekl špatně, protože tváře všech najednou zčernaly strašlivým hněvem. Člověk, který mi objímal nohy, mě podtrhl na zem a já se svalil jako hruška.

            ,Je to multikulturní svině! Udusme ho chlebíčky, mám jich plné kapsy!‘ zvolal.

            ,Ne, utopíme ho v kaviáru!‘ vykřikl Horký

            ,V kaviáru ne! Utopme ho v majonéze!‘ zaječela Csáková a z jejich prsů skutečně vystříkla majonéza, které bylo najednou všude plno a já se v ní začal topit jako májové kotě, které přišlo na svět úplně zbytečně, protože koťat je všude, stejně jako osobností, jako nasraných...“

            Náš známý skončil své vyprávění. Všichni jsme mlčeli, otřeseni tím, co jsme právě slyšeli, ohromeni tím, že máme před sebou nadosobnost Moravy, kterou se stal člověk dosud tak normální, nevykazující dosud žádné úchylky.

Bylo ticho, absolutní ticho, stejné ticho, jako když v rádiu hrají písničku Romana Horkého, nikdo se neodvážil promluvit, tak jsme se všichni cítili malí a nicotní, tváří v tvář nadosobnosti Moravy, která na nás hleděla tak prosebně, jako hledí prosebně prase na člověka, který mu právě přiložil k hlavě ostře nabitou jateční pistoli...