Ladislav Štaidl, génius normalizačního popu

Hudební kulisu normalizace, snad nejšťastnějšího období v moderních dějinách našeho národa, měli na svědomí především čtyři hudební géniové. Petr Hannig, František Janeček, Karel Vágner a právě Ladislav Štaidl

            Mám ke střednímu proudu veskrze kladný vztah a také hlubší. Tento vztah, jeho hloubku, utvářel génius, který již není mezi námi, génius bez něhož by nebyla normalizace pestrou mozaikou milých a příjemných vzpomínek, ale jen beztvarou šedí mozkové kůry.

            Vezměme si napříkladjen vilu, ve které náš génius žil a komponoval svá díla na starém omšelém pianinu značky Bechstein.

            Jakým byla tato vila nepřehlédnutelným kontrapunktem k socialistickým sídlištím, stejně jako byl kontrapunktem ke komunistickým papalášům sám její obyvatel, náš génius!

            Ano, vyskytoval se v blízkosti komunistických funkcionářů často, ale jen proto, aby jim nastavoval zrcadlo!

            Stačilo postavit vedle sebe našeho génia a třeba Vasila Biľaka a bylo to, jako bychom postavili Jamese Bonda vedle majora Zemana!

            Právě svojí nezaměnitelnou nonšalancí podrýval náš génius komunistický režim mnohem víc než disidenti, zalezlí v kotelnách, nebo žvanící na bytových seminářích. Tuzexové auto, v němž se náš hrdina proháněl po Praze, probouzelo lidem nenávist ke komunistickému zřízení tisíckrát účinněji než písničky Karla Kryla, protože kdo nechtěl mít taky takové auto?

            Proto považuji vilu našeho génia za nejvýraznější ostrůvek pozitivní deviace, ani kancelář ve Sportpropagu a následně v Agrodatu, kde tloukl špačky u flašky becherovky Miloš Zeman, nebyla tak pozitivně deviantní jako vila našeho génia. Stačilo jen do ní vejít a člověk se ocitl v docela jiném světě, ve světě, v němž, díky bohu, neexistovaly žádné spartakiády ani Anticharty.

            Sám náš génius byl člověk s obrovským přehledem a jeho knihovna, to byly hotové lukulské hody pro ducha. Teď už snad mohu přiznat, že třeba se Sartrem seznámil jsem se poprvé právě ve vile našeho génia, bylo to tuším S vyloučením veřejnosti, jehož obsah mi náš génius převyprávěl, protože ho měl samozřejmě ve francouzštině a kde já bych se naučil francouzsky?

            Navštěvoval jsem vilu našeho génia, kdykoliv to bylo jen možné, náš génius samozřejmě pobýval často na koncertních turné, doprovázeje zpěváka, který bude tady s námi navždy. Ale nejen knihami je člověk živ, ve vile se vždy našlo i něco velmi exkluzivního k pití.

            To vám tak jednou zase navštívím našeho génia.

            „Co si dáš?“ ptá se mě.

            „Koňak.  Chateau Montifaud Heritage Maurice Vallet 1898-1904. Jako vždy,“ řeknu, protože náš génius měl plnou garáž všelijakého značkového chlastu.

            „Počkej. Mám něco lepšího,“ řekne náš génius a vytáhne flašku, „Francovka. Sehnal jsem ji pod pultem v drogérce. Řekl jsem, že mě pro ni posílá Karel. Dal jsem za ni třicet korun a teď zkusíme, jestli je lepší než rum.“

            „Ty vole, fakticky francovka!“ vydechnu údivem a dodám, jen tak mimochodem, „z toho by byla pěkná písnička pro Karla.“

            V noci, ve dvě hodiny, když už jsem doma a chrním, jak zabitý, mi zvoní telefon. Myslím si, že je to můj řídící důstojník, ale není to můj řídící důstojník, je to náš génius.

            „Tak už ji mám. Písničku pro Karla,“ řekne a začne notovat do telefonu, sám sebe doprovázeje na klavír, „koupil jsem si francovku, dál jsem za ni třicet korun, teď ji vozkusím, jestli je lepší než rum. Půl procenta mentolu, krkám nahoru dolů, sedmdesát procent lihu, skládá na mě svoji tíhu. S orchestrem to vyzní samozřejmě ještě líp.“

            To dokládá, že náš génius byl skutečný profesionál.

            Samozřejmě, že si svoji genialitu uvědomoval.

            „Moje genialita spočívá v tom, jak dovedu geniálně variovat jednu a tutéž melodii,“ přiznával sám, že je génius.

            Ale ač génius, dokázal přiznat genialitu i ostatním, což u géniů nebývá zase tak časté.

            Sám jsem se o tom přesvědčil. Jsem zase ve vile našeho génia, když se tam objeví jiný génius, Petr H., který se právě vrátil ze své poloemigrace ve Velké Británii.

            „Tak, jak bylo?“ ptá se ho náš génius.

            „Ani se neptej! Vůbec jsem se tam nevyspal. Pořád mi volal Elton John, jestli bych u něj nechtěl hrát na klávesy,“ mávne rukou Petr H.

            „Ty seš fakt pořádně nabušenej,“ pochválí náš génius Petra H. a pochvalně dodá, „já ti teď poslouchal to tvý Město Er. No to ti je fakt geniální!

Hlavně ty tvý revoluční pasáže (12ti tónová Schönbergova řada v úvodu a v pasážích smyčcového kvarteta, přes které jede dlouhé sólo bicích, které hraje Ernouš Šedivý, aleatorika, terciová příbuznost pod kytarovým sólem Luboše Andršta, církevní tóniny v zobcové flétně atd., kam se na to hrabe to moje přeslazený Kafe pro tenor a orchestr!“

Jistě to není náhoda, že tentýž Elton John, který pořád obtěžoval Petra H., pak vážně uvažoval o tom, že od našeho génia převezme Mží ti do vlasů pod názvem See Me I Love You, dokonce se už připravovalo natáčení společné desky, což ovšem nakonec zatrhl Ústřední výbor KSČ, když nedal našemu géniovi výjezdní doložku (důvod byla emigrace géniova rodinného přítele, spisovatele Arnošta L.) a tak z natáčení společné desky s Eltonem Johnem bohužel sešlo.

Ale o co přišel náš génius ve Velké Británii, to si pak vynahradil v Gangu čtyř, který kromě něj tvořili ještě, již zmíněný, Petr H.. Karel V. a František J., tedy samí hudební géniové. Tento Gang tří byl tím pomyslným sítem, které oddělovalo zrno od plev, takže je především jeho zásluhou, že se v televizi a rozhlase hrál jen kvalitní pop, tedy pop, který povětšinou pocházel právě od těchto tří géniů, díky čemuž se zamezilo úpadku v zábavě, když všeobecný úpadek v komunistickém Československu prostupoval už vším natolik, že náš génius neměl často klid na práci.

Ale i navzdory těmto ztíženým podmínkám soustředěním dokázal ještě v roce 1988 posunout díky písni, kterou složil k jistému, již tak dosti hustému propagandistickému seriálu ještě o level výš, takže se tato písnička vryla vedle Holek z naší školky, Neposedných tenisek a Poupat, do paměti celé jedné generace, která tehdy procházela nejsložitějším obdobím svého života, totiž dospíváním, jinak vydána zcela napospas bratří Nedvědům.

A takto bychom mohli pokračovat ještě dlouho.

Je ale čas říci: „Čest jeho památce! Památce, která neumírá, která žije v jeho muzice. Za ni si zaslouží velké a upřímné poděkování.“