Ladislav Jakl se už nebojí!

Svým podpisem pod výzvu „Pojďme se nebát" se Ladislav Jakl zařadil po bok těch statečných lidí, kteří se přestali hrbit před narůstající cenzurou a dokázali, že nejsou stádem ovcí, které si nechají všechno líbit!

Ani Charta 77 neměla mezi bývalými komunisty takovými úspěch, jaký úspěch měla výzva „Pojďme se nebát!“ mezi pomocným personálem „Institutu Václava Klauna.“

Nebylo nikoho, kdo by ji v této blahoslavené instituci nepodepsal. Podepsali ji všichni, docela automaticky a dobrovolně, jak jim velelo jejich svědomí, až na jednoho jediného člověka. Tím jedním jediným člověkem, který tento zásadní dokument nepodepsal, nebyl nikdo jiný než L. Jakl.

Prof. Václava Klauna, jenž propůjčil „Institutu Václava Klauna“ své ctěné jméno, to samozřejmě hnětlo, že jeho Institut nesplnil závazek ohledně podpisů výzvy „Pojďme se nebát“ na 100%, protože něco takového bylo velmi, ale opravdu velmi nevlastenecké.

Zavolal si tedy L. Jakla do své kobky, aby mu promluvil do duše.

„Co je to s vámi, Ladislave?“ začal Václav Klaun svoji promluvu, položil pravou ruku otcovsky na levé Jaklovo rameno, „byl jste vždy tak statečný, bil se za pravdu, ba i do Senátu jste kandidoval, pral se v metru pro čest dámy, a teď najednou toto!

Všichni už podepsali, jen vy ne!

U nás doma jsme už taky všichni podepsali, žena, tchán, starší syn, i ten mladší, dobře jsme je vychovali!

Všichni jsme už měli toho strachu, té havlovské připosranosti, abych tak, řekl, plné zuby!

Podepsali jsme a už se nebojíme!

Nebojíme se ničeho!

Nebojíme se drtivé cenzury!

Nebojíme se míru na Ukrajině!

Nebojíme se již cizích zájmů!

Nebojíme se ničeho a nehrbíme se, jako jsme se až dosud hrbili!

Jen vy se pořád hrbíte, Ladislave!

Hrbíte, protože jste nepodepsal!

Podívejte, já jsem třeba taky nepodepsal Několik vět. Ale já je nepodepsal, protože bych se snad bál. Já je nepodepsal, protože jsem je ani nemohl podepsat. Pracoval jsem, jak jistě víte, v Prognostickém ústavu. Dávali jsme zrovna do kupy kuponóvou privatizaci. Valtr Komárek mě na kolenou prosil, abych nepodepisoval, protože kdybych podepsal, a komunisti by mě za to vyhodili, tak by tu kuponovou privatizaci beze mě nikdy nedali do kupy.

Tak jsem tehdy nepodepsal.

Ale teď už jsem podepsal!

Všichni jsme podepsali, jen vy ne, Ladislave.

Podívejte, já vím, že jste slušný a poctivý člověk, který toho pro naši věc, ať už na Hradě, nebo tady, mnoho dobrého vykonal. Je jen málo větších pracantů než vy a o vaši schopnosti vyžahnout štěně piva na posezení, ani nemluvím.

Ale teď se láme chleba, Ladislave!

Dívejte, něco vám teď řeknu.

Vidíte tady tu medaili, co mám připnutou na saku?

To je Puškinova cena!

Nedostal jsem ji pro nic za nic, dostal jsem ji za svoji odvahu a statečnost.

A teď tohle! V mém Institutu!

Všichni podepsali, někteří i dvakrát, jen vy ne!

Jak já se teď podívám sám sobě do očí?

Mám vás rád, Ladislave, však víte. Nikdo mi nedokáže z celého mého Institutu vycídit boty líp jak vy, o těch dalších věcech ani nemluvě. Mám vás rád, ale taky mám Puškinovu cenu. A mít Puškinovu cenu znamená mít odpovědnost, odpovědnost za všechny, kteří jsou tady zaměstnáni, kteří si tady tvrdě vydělávají na živobytí.

Všechno, všechno si obhájím, jen ne to, že u nás nepodepsali všichni. Nezlobte se, Ladislave, ale to není od vás férové, že jste nepodepsal. O mě nejde, já už se s tím nějak srovnám.

Ale jak k tomu přijde třeba Macinka?

Macinka živí rodinu, ohání se, dře do úmoru a vy nepodepíšete!

Anebo moje vlastní žena.

Každý den se mě ptá, když přijdu domů: ,A co Jakl? Už podepsal?'

,Ne, ještě nepodepsal. Všichni podepsali, ale Jakl nepodepsal,' musím ženě den co den odpovědět.

A žena, když se dozví, že jste nepodepsal, tak se rozpláče.

Víte, Ladislave, nikdy by mě nenapadlo, že bych někoho musel vyhazovat z práce. Vždyť i mě vyhodili z Akademie a já musel přijmout podřadnou práci ve státní bance, podřadnou a nesmyslnou, buďte rád, že nevíte, co to je, dělat nesmyslnou práci.

Ale nemůžu jinak, protože kdybych to neudělal, kdybych připustil, že u nás nepodepsali všichni, tak bych musel vrátit Puškinu cenu, protože bych sám cítil, že nejsem hoden takové pocty.

Neříká se mi to lehce, ale buď podepíše tu výzvu ,Pojďme se nebát!', nebo budete muset opustit můj Institut.

Ladislave, proboha, nenuťte mě, abych to musel udělat.

Podívejte, tady je pero. Přivezl jsem si ho z Chile. Tím perem jsem sepsal svoji politickou závěť, která bude, dle mého přání, zveřejněna v ten den, kdy bude parlamentem přijat zákon, že prezident Havel je válečný zločinec, protože, abych citoval sám sebe, ti, kteří nejzuřivěji uhání do války, jsou dezertéry před vlastní zodpovědností, ne hrdinové z pocitu povinnosti.

A teď můžete tímto perem podepsat tu výzvu, můžete stvrdit, že nejste dezertér před vlastní odpovědností, až že jste hrdina z pocitu povinnosti!

Musíte se podepsat už jen proto, že v tom peru je místo inkoustu moje krev!“

Václav Klaun podával L. Jaklovi plnící pero, v němž byla místo inkoustu jeho vlastní krev.

A v tu chvíli se stal ten obrovský zázrak!

Strach, který dosud svíral L. Jakla náhle zmizel, a tak se L. Jakl mohl podepsat výzvu „Pojďme se nebát!“

Bože, jak se mu v tu chvíli ulevilo a jak byl štěstím bez sebe, když mu Václav Klaun ze samého vděku věnoval nejen svoje pero, divže ne i Puškinovu cenu, kdyby mu v tom L. Jakl duchapřítomně nezabránil vlastním těle...