Ladikova schůzka u Štefana Bandery

Ladik, bojovník za svobodu, navštívil Štefana Banderu. Staré havíře z Poruby ovšem nechal doma, v hospodě. Návštěva to byla pěkná, Bandera setrval s Ladikem v přátelském rozhovoru, ostatně ti dva měli k sobě vždy hodně blízko

            Jednoho dne přišel Olšer za Ladikem a řekl mu: „Chce s tebou mluvit Bandera. Copak ti ten starý fašista fašistický asi chce? Že by se chystal další Majdan? Máš k němu přijít dnes večer.“

            „Uvidíme,“ řekl Ladik a moudře dodal, „když nejde Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi. Ale kdyby byla moje víra aspoň jako hořčičné zrnko, tak bych tou horou pohnul!“

            Po těch slovech a čekání až bude večer, se Ladik vypravil k Banderovi.

            Bandera, ač už v pyžamu, navíc poněkud obnošeném, přijal Ladika velmi srdečně.

            „Na jídlo ti sice nedám nic, ale za to ti řeknu, že s moudrým člověkem je dobré pohovořit,“ řekl se smíchem Bandera, když byl přátelsky objal Ladika (v tomto směru, se málo platné, podobal Bidenovi /Bandera, ne Ladik/) a už vážně dodal, „s moudrým člověkem je dobré pohovořit. Proto jsem tě pozval takhle na večer. Sedni si u nás, ať nám nevyneseš spaní. Vždyť já už šedesát nebo kolik let po smrti, a řeknu, že z těch šedesáti roků, co jsem mrtvý, jsem dobře padesát roků prospal, ať mě vezme čert, jestli lžu!“

            Čert samozřejmě Banderu nevzal a tak se mohl Ladik pohodlně uvelebit na židli, kterou mu Bandera nabídl. Thonetka to, pravda, sice nebyla, ale i tak se na ni sedělo Ladikovi překvapivě pohodlně.

            Bandera čekal, až se Ladik na židli aklimatizuje a když se tak stalo, spustil: „Co jsem zač, ani kde jsem se narodil, ti říkat nemusím, to všechno přece víš od Olšera. Škoda, že nemohl taky přijít, ale mám jen jednu židli. Neměl bych ho, ouvej, na co posadit, leda bych se postavil na čtyři a on by si sedl na mě, ale mám strach, abych ho tím třeba neurazil.

            Vlastně bych ti, Ladiku, nemusel říkat vůbec nic, protože ty víš už všechno. I to, že Lenina, velkého, ne-li největšího nepřítele Ukrajinců, hned po Trockém samozřejmě, financoval americký kapitál, ostatně Lenin rozpoutal VŘSR, aby mohl vyhladit ukrajinský národ, protože jako kříženec Žida a Němce nenáviděl Kyjevskou Rus.

            Naopak Stalin Ukrajinu miloval, ale bohužel se obklopil špatnými lidmi. Skutečnými strůjci ukrajinského hladomoru v třicátých letech byli Bucharin, Kameněv a Zinovjev. Nebylo Ukrajince, který by neplakal štěstím, když je popravili, protože to znamenalo, že žádný hladomor na Ukrajině už nebude, však se nám taky za to soudruh Stalin omluvil.

            Já jsem ovšem ukrajinský nacionalista, to se ví. Nenáviděl jsem Stalina za hladomor, protože jsem ho považoval, mylně, za největšího škůdce ukrajinského národa, však jsme si to taky teď už vyříkali, stali se z nás dobří přátelé.

            Ale málo platné, hlad je svinstvo, tobě to říkat nemusím, ty máš hlad pořád. Proto jsme vítali Hitlera stejně tak, jako někteří Češi vítali vstup do Eurosojuzu. Ano, mysleli jsme si, že si Hitlerem bude líp.

            Přiznávám, že to bylo naivní, protože Hitlera podporoval Západ, půlka, nebo možná tři čtvrtě výzbroje, se kterou Hitler vtrhl do Sovětského státu, byla vyrobena ve Spojených státech, a zbylá čtvrtina ve Velké Británii, která chtěla udělat z Ukrajiny svoji největší evropskou kolonii po vzoru Indie

            To jsme ovšem nevěděli, protože jsi ještě, Ladiku, nebyl na světě, jaká škoda!

            Podílel jsem se na organizování a řízení ukrajinského hnutí odporu a mydlili jsme to všechno hlava nehlava.

            Ale co mi zbývalo, když jsem narodil na Ukrajině?

            Kdyby ses, Ladiku, narodil jako já, dělal bys to samá. Olšer říká, že se tomu říká predestinace. Když jsi vlastenec, když miluješ svůj národ, který bez přestání někdo zotročuje, nezbývá ti nic jiného než vraždit všechny nepřátele.

            Ale, kdo jsem já, že ti to vykládám?

            Vždyť vy přece trpíte v Eurosojuzu stejně tak jako jsme trpěli my a chcete-li být zase svobodní, musíte, stejně jako my, sáhnout po zbrani, vraždit ty, kteří vás připravují o svobodu.

            To je axiom, proti kterému nic nenaděláš.

            Tak jsme vraždili, i Čechy v Českém Malíně jsme zavraždili.

            Ale buď jsi nacionalista a tvůj milovaný národ je pro tebe vším, nebo se dříve či později vydáš na zhoubnou cestu multi kulturního kosmopolitismu, to je taky axiom, pamatuj na to!

            Český Malín, to byla taková ukrajinská Srebenica.

            Ale ty přece, Ladiku, Srbům nezazlíváš, že jsou nacionalisté, viď, že ne!

            Ostatně, byli jsme to my, Ukrajinci, kdo zabránil kontrarevoluci v Československu, kdo zachránil českolovenský lid před západním vlkem a vrátil ho do bezpečí ovčince socialistického tábora, jenže pak to pohnojil Gorbačov, ta stavropolská hnida, která prohlásila, že jeho největším učitelem je Václav Klaus!

            A že jsem fašista?

            Z toho si nic nedělej, Ladiku, tím se netrap, vždyť Putin je taky fašista, celé Rusko je fašistické a přece je Putin a Rusko jedinou nadějí tvého a mého lidu!

            Ale už zase na mě leze to posmrtné spaní, bože, to jsem ospalý!

            Děkuji za návštěvu a pozdravuj Olšera, řekni mu, že další Majdan určitě bude, ať se přijde podívat!“

            Bandera skutečně usnul. Spal ve stoje, jako všichni mrtví. Ladik se zvedl se židle, která hlasitě zavrzala, ale spáče nevzbudila.

            Když to pak Olšerovi všechno vyprávěl, ten jen pokýval hlavou a řekl: „Neměli bychom se složit tomu Banderovi na nové pyžamo?

Je to přece jen taky člověk, i když mrtvý.“

            A tak se Ladik, Olšer a staří havíři složili Banderovi na nové pyžamo, které mu předají při nejbližší možní příležitosti, aby jim při Majdanu nedělal ostudu.