Ladikova ruská láska

Kdepak, zamilovat se, myslím se, skutečně zamilovat, to vám není jen tak! A co teprve milovat, myslím, skutečně milovat! A přesto jsou mezi námi lidé, kteří přes to všechno skutečnou lásku okusili...

            Sta a sta žen poznal Ladik, až to vypadalo, že se mu láska dokonale zhnusí. Ale k údivu všech, a nejspíše i k jeho vlastnímu, se Ladikovi láska nezhnusila, ba právě naopak, rozhořela se plamenem tak silným, že Ladik nic takového dosud nepoznal. Nemohlo být nejmenších pochyb, že tentokrát se jedná o skutečnou lásku, kterou zažít i jednou jedinkrát je příliš, jak říká básník.

            Ladik se Naděždou Ivanovnou seznámil v letadle. Naděžda Ivanovna pracovala jako letuška a Ladik právě letěl z Donbasu, kde se byl nažrat. Naděždy Ivanovny by si všiml každý muž, byla to velmi pohledná žena. Navíc Ruska, takže měla v obličeji onen tajemný půvab, který ve svých básních taky geniálně vykreslil Puškin a ve svých románech neméně geniálně analyzoval Dostojevskij, je to pochopitelné, protože Puškin i Dostojevskij byli taky géniové, stejně jako Jaromír Nohavica.

            Ale nebyl to Ladik, kdo první oslovil Naděždu Ivanovnu. Byla to Naděžda Ivanovna, která jako první oslovila Ladika.

            „Mám nějaké zbytky jídla, které nesnědli cestující. Nemám ráda, když se vyhazuje jídlo. Nechtěl byste to sníst? Udělalo by mi to velkou radost,“ nabídla Naděžda Ivanovna Ladikovi zbytky jídla a mile se na něj usmála.

            „S radostí to sním,“ odpověděl Ladik a nelhal.

            „Všechno? Všechno to sníte?“ zeptala se jej Naděžda Ivanovna.

            „Ovšem, všechno,“ přikývl Ladik a zase nelhal!

            Naděžda Ivanovna odběhla pro zbytky jídla a než se stačila vrátit, Ladik se do ní zamiloval tak, jako dosud do žádné jiné ženy.

            „Jste moc hodný. Líbí se mi muži jako vy, kteří sní všechno, co před ně žena dá. Myslím, že bychom se mohli vídat častěji,“ vyznala Naděžda Ivanovna Ladikovi svoji lásku, když v Ladikovi všechno zmizelo, a víc už toho říct nestačila, protože letadlo šlo na přistání.

            Ladik miloval Naděždu Ivanovnu tak, jak lze jen milovat ruskou ženu.Snědl všechno, co mu nosila z letiště a nebylo toho zrovna málo, někdy těch zbytků byly třeba i tři igelitky.

            Ladik to všechno do sebe rval a Naděžda Ivanovna jej hladila po jeho čepičce: „Jen jez, můj milý, jez. Je to moc dobré, vařil to Prigožin.“

            Trvalo to, tato Ladikova láska, už asi tři měsíce, když Ladikovi zazvonil tydlyfon. Byla to Naděžda Ivanovna.

            „Ano, lásko, už jsi na cestě se žrádlem?“ vyhrkl Ladik do telefonu.

            „Ano, jsem na cestě, ale to Petrohradu. Víš, je to soukromý let. Bude nás v letadle jen deset osob. Dva piloti, já, a pak sedm cestujících, jsou to významní lidé, víš?“ odpověděla Naděžda Ivanovna.

            „Do Petrohradu? Měla jsi mi přece přinést zbytky žrádla,“ podivil se Ladik.

            „Ano, do Petrohradu. Zítra se tam totiž vdávám, tak jsem si řekla, že ušetřím za cestu, a poletím tam dnes. Bere si mě kníže Igor,“ vysvětlila Naděžda Ivanovna Ladikovi.

            Ladikovi projela srdcem ledová dýka.

            Lapal po dechu, a když se konečně nadechl, řekl do tydlyfonu tak tiše, že to bylo sotva slyšet: „Kníže Igor? Bere si tě?“

            „Ano, kníže Igor. Proto ti volám, že dnes ti nic nepřinesu. Měli jsme už letět, ale máme zpoždění. Na letadle nám něco opravují, ale vůbec nevím proč. Tak jsem si řekla, že ti zavolám, když ještě neletíme,“ řekla Naděžda Ivanovna a pak vroucně zašeptala, „sbohem, můj milý! Nevzpomínej na mě ve zlém. Tebe jediného budu navždy milovat!“

            Ladikovi klesla bezmocně ruka s tydlyfonem, i naprostý blb by teď poznal, že Ladikovu smutku na světě není rovno…

            Půlhodiny na to, se letadlo, na jehož palubě letěla Naděžda Ivanovna do Petrohradu, kde se měla na druhý den provdat, za knížete Igora, zřítilo. Bylo to proudové letadlo, a proto se dalo předpokládat, že příčinou leteckého neštěstí byla s největší prvděpodobností technická závada, podle úřadů nikdo ze všech deseti cestujících katastrofu nepřežil.

            „Vy jedny fialové kurvy! Vy kurvy z NATO! Americké kurvy! Ukrajinské kurvy! Banderovské kurvy! Sorosovy kurvy! Vrazi!“ řval Ladik jako pominutý, když se dozvěděl, že Naděžda Ivanovna se už v Petrohradě za knížete Igora neprovdá.

            A i tentokrát měl Ladik pravdu, protože jen ta láska, která je šílená, je i skutečná a opravdová…