Která mafie nám likviduje Českou poštu?

Tady v Česku panuje bída, hmotná i morální. Lidé jsou tady se vším nespokojení, protože pořád hledí na TV Raptor. Prakticky všude je Česká pošta a tím je zaručeno, že český lid je nešťastný ze své bídy

Ladik mi každý poctivě posílal pohledy z Hispanioly.

Sám jsem ho o to požádal.

„Nikdy se na Hispaniolu nepodívám, vím to dobře. Nesnáším třtinový rum, už jsem si příliš zvykl na tuzemák. Prozvracel bych tam celé noci, a kvůli tomu tam jezdit nemusím. Ale když mi pošleš každý den pohled, budu si připadat, jako bych tam taky byl. Můžu se kochat Hispaniolou, aniž bych musel pořád zvracet. Pošli mi, prosím, každý den pohled, ať mají pošťáci, co dělat!“ požádal jsem Ladika.

A Ladik se k tomu postavil jako chlap.

Posílal mi každý den pohled z Hispanioly, a když měl dost rumu, tak i dva.

„Nesete?“ ptal jsem se každý den naší paní doručovatelky.

„Nesu, to víte, že nesu,“ přikývla pošťačka a vylovila ze své velké kožené brašny nikoliv důchod, ale něco mnohem cennější, Ladikův pohled z Hispanioly.

Měl jsem skoro takovou radost, jako kdyby si naše kočka odnesla všechna svoje koťata k sousedům.

Ale poslední Ladikův pohled mě opravdu zarmoutil.

„Je konec. Vracím se to naší bídy, především morální. Mám doma ve schránce oznámení o zásilce do vlastních rukou. Musím si ji jít vybrat na poštu. Dopiju ještě tuto flašku rumu a valím,“ psal mi Ladik.

Ruka s pohledem mi klesla.

„To je konec!“ věděl jsem stejně tak jako Ladik.

Bylo jasné, co ta zásilka do vlastních rukou.

Byl to povolávací rozkaz do války v rámci všeobecné mobilizace.

„Tak Ladika povolali! Pomašíruje do války!“ křičelo cosi ve mně, ale co to bylo platné?

A Ladik přijel.

Ještě byl z něho cítit dominikánský rum, který měla brzy vystřídat laciná břečka z brambor, která se fasuje před každou ofenzívou, před každý útokem, aby potrava pro děla šla radostně vstříc svému konci.

Postavil se do fronty před tou jedinou poštu, kterou v Ostravě ještě nezrušili.

Čeká první den, čeká druhý den, čeká třetí den a před ním jsou pořád ještě tisícovky mužů, kteří jako on dostali povolávací rozkaz a teď si ho přišli vyzvednout na poštu.

Trvalo měsíc, než se Ladik konečně dostal k okénku!

„Důl mi zavřeli, tak jsem se zase vrátil na poštu, pane kolego, tu mis snad nezavřou, vždyť je poslední,“ řekl Ladikovi Petr Bezruč, který za přepážkou seděl a podal mu povolávací rozkaz, „tady to máte. Je to pozvánka do imperialistické války proti Rusku. Zkurvený Západ, ale brzy nám už svaly ztuhnou v železo!“

Ladik si převzal povolávací rozkaz, na který čekal před poštou celý měsíc. Otevřel tu prokletou obálku, a to bylo všechno. Víc už Ladik nestihl, protože válka na Ukrajině se právě skončila. Ale jelikož byl ještě živý, jako jeden z mála mobilizovaných, protože čekal tak dlouho před poštou, posadili Ladika do tanku (jedno z těch, které na nekonečných vlacích směřovaly po celá léta na Ukrajinu maskované jako kombajny) a poslali ho šupem na Rudé náměstí, aby se účastnil přehlídky u příležitosti Dne vítězství.

A tak jede Ladik v Leopardovi, jede v něm po Rudém náměstí, táhne z něho jemná stoličná vodka, jede a salutuje, na hlavě tankistickou kuklu a na kukle svoji čepičku.

Snad si na mě vzpomene, až dojede na konec Rudého náměstí a pošle mi z přehlídky pohled, který mi doručí poštovní doručovatelka, abych ho mohl připadat k jeho soudruhům z Hispanioly, aby se tak necítily samy, bude zase něco jiného, dosud nepoznaného...