Kronika ohlášené smrti

Den za dnem se přibližuje smrt. Bojíme se jí, ale proč? Naděje je jen zbytečný balast, který nám brání radovat se z vlastního konce  

            Všiml jsem si jí na ulici hned. Jediná neměla mezi všemi, stejně jako Panna Maria na svatých obrázcích z Hostýna, nebo ze Zelené hory, respirátor, což jí dodávalo nádech tajemnosti. Každý, kdo ji spatřil se, dal na útěk, ale mě neodolatelně přitahovala. Chvíli jsem jí sledoval, jistě si toho musela všimnout, a pak, když odbočila do obzvláštně jedné liduprázdné hlavní třídy, jsem k ní přistoupil.

            „Vím o jednom, již zcela opuštěném domově pro seniory. Jeho obyvatelé jsou už pod drnem, nebo na jednotkách intenzivní péče.

            A personál?

            Ten už se dávno rozutekl. Člověk si tam může udělat docela pohodlí, a co víc, zadarmo, kdybyste chtěla,“ řekl jsem jí a výmluvně se na ni zahleděl.“

            „Ráda se tam podívám, byl to vždy můj sen, pracovat v takovém domově,“ přikývla a výmluvně si rukou prohrábla vlasy, „ale jsem nakažená. Mám to v sobě. Kdosi v práci naplival na kávový automat, nakazilo se celé naše PR oddělení, kde jsem tvrdě pracovala, studujíc ještě k tomu vysokou školu. Udělala jsem si test a test nelže, proto nemám ani roušku.

            Jestli chcete, můžete mi změřit teplotu, abyste se sám přesvědčil, že vám nelžu.“

            Vytáhla teploměr a chtěla mi jej podat, jenže se rozkašlala, prskajíc smrtonosné kapénky všude kolem.

            Ale já od ní neodskočil, zůstal jsem stát, abych dokázal, že můj zájem je opravdu vážný, nikoliv jen vlažný.            „Nevadí mi, že jste nakažená.

            Nevadí mi to ani trochu!

            K čertu s tím svintvem!

Člověk si v tom stejně připadá jako blbec z nějakého pitomého katastrofického filmu!“ zvolal jsem a strhl si z obličeje respirátor, „aspoň se tím nakazím teď, dokud ještě na jeden plicní ventilátor připadá pět nemocných a ne až jich bude dvacet.“

Opravdu se mi bez toho svinského respirátoru dýchalo mnohem líp, s rozkoší jsem do sebe vtahoval vzduch, kašlaje na to, jestli se nakazím, nebo ne a ta lhostejnost k vlastnímu osudu, byla po těch několika týdnech živoření s respirátorem opravdu osvěžující.

Pak jsme si do toho prázdného domu pro seniory zašli a tam si to opravdu, jak se kdysi říkalo, ještě užili.

„Moc života mi už nezbývá. Do týdne se u mě rozvine devastující zápal plic,“ řekla mi, zatímco bylo venku ticho.

„Nikomu už nezbývá moc života. Někteří ještě věří, ještě doufají, ale jejich víra je tentokrát nespasí,“ přikývl jsem a pokračoval, „teď jsem se od tebe nejspíše nakazil i já, ale nedalo se tomu nijak zabránit, od samotného počátku se tomu nedalo zabránit, i když ten vir není ani nejnakažlivější, ani nejsmrtelnější, přesto nás na věky zahubil.

Už ve chvíli, kdy došlo k přenosu na onom čínském tržišti, bylo-li to skutečně tak, nebo ten vir jen vypustili Američané, na čemž vlastně nijak nezáleží, se tomu nedalo zabránit, vše směřovalo k předem ohlášenému konci.

U nás byly zrovna Vánoce, když to v Číně vypuklo naplno a každému soudnému člověku muselo být jasné, že je konec. My se ještě přežírali, abychom oslavili narození Spasitele, blábolili po milionté první o naději, která přišla na svět, usedali ke štědrovečerní tabuli, dojímali se nad tím, co se stalo v betlémském chlévě, ale ortel byl už nad námi vynesen, už jsme byli aktéry vlastního konce, abychom si naivně do nového roku přáli hlavně zdraví, hehe!

,Hlavně zdravíčko!? třásli jsme si rukama, haha!“ rozesmál jsem se nad tím, jak byli lidé ještě před půl rokem hloupí a naivní, když se na vánoce přežírali a plnili o půlnoci kostely svými smrtelnými těly.

„Ano, když se to objevilo v Číně, muselo se to objevit i u nás.

Spousta lidí není schopná dojít pěšky ani do nejbližšího obchodu, ale v Číně už byla aspoň desetkrát,“ přikývla nakažená kráska.

„Bodejť by ne.

Ale co se proti tomu dalo tenkrát, o Vánocích, dělat?

Byli jsme docela bezmocní, nemohli jsme přece okamžitě zavřít letiště, zakázat lety z Číny, to by přece poškodilo ekonomiku, vypadalo by to, že dáváme Grétě za pravdu, když zakazujeme leteckou dopravu, to by nám Hájek na Protiproudu a chytráci na blogu iDnes dali, co proto!

Teď už jsou ovšem zticha, protože pokapali.

Nemohlo se udělat vůbec nic, nemohlo se rozšíření viru nijak zabránit.

A pak přišly jarní prázdniny.

A když máte doma lyže, tak nemůžete nejet lyžovat do Dolomit. Vždy jste tam jezdili, všichni tam jezdí, odpočinout si, tak tam musíte jet i vy, to je prostě zákonitost, něco jako gravitace, ta taky nejde vypnout, zvláště, když ceny kvůli koronavirové epidemii spadnou na polovinu a vy jinak musíte počítat každou korunu.

Lidé museli jet lyžovat do Dolomit, vždyť zvěř taky přirozeně migruje, a taky jí to nemůže nikdo zakázat, můžete jen postavit dálnici, která jí v tom bude bránit, ale to je vše, nedostanete jí z hlavy ty její hloupé pudy, pořád vám bude vbíhat pod auto.

Měli se snad kvůli tomu stavět na hranici ploty?

A pak už se jen čekalo.

Čekalo se na první případ a snilo se o tom, jak jsme na epidemii parádně připravení, jak nám bude stačit speciální vojenská nemocnice s třiceti lůžky, nebo kolika lůžky.

A když se tento první případ objevil, nebylo už co řešit.

Zavřely se napřed školy, s tím, že je to na měsíc. Ale každému bylo jasné, že když se zavřely školy už teď, tak to nebude jen na měsíc, protože se nebudou zase otevírat, až už těch nakažených budou tisíce.

A zavřely se pak konečně i letiště a hranice, i obchodní centra, zakázalo se skoro všechno, ale čemu se tím mohlo ještě zabránit?

Nemohlo se tím zabránit už ničemu, konec byl předem ohlášený a byl nevyhnutelný, protože se všechno už jen v lidských životech opakovalo, to věčné přežírání vším možným, včetně zážitků, byl nevyhnutelný, protože lidi sekali trávníky kolem svých baráků postavených na zemědělské půdě pořád dokola jako piče, to byla jejich hlavní starost a něco takového nemůže zůstat bez pomsty.

Naše smrt byla předem ohlášena a už jen blázen může nosit ještě respirátor a mýt si ruce dezinfekčním prostředkem.

Je konec, lidská tragikomedie se končí, zůstane po nás jen spousta smetí, v moři, i na obloze, ale jinak jsme byli, celkem vzato,  pro viry převážně neškodní.

Viry mutujte a zabíjejte, měl jsem vás rád!“

Ale to už jsem mluvil do prázdna, ona žena byla už jen přeludem, stejně jako domov důchodců, kde jsme si to užili, protože v tu chvíli už totiž byla plicní ventilace, na kterou mne připojili před dvěma dny, docela zbytečná, lůžko, na kterém jsem ležel, se právě uvolnilo pro dalšího šťastlivce.