Kritika humanitárního bombardování se v multikulturní Praze neodpouští

Diskuze pod tímto článkem není cenzurovaná. Klidně tam můžete napsat, že humanitární bombardování schválil tehdejší premiér Zeman a taky ledacos jiného. Tady se pravda nemaže jako na facebooku

Kdyby se v televizi, před neúnavnými diváky, kteří jsou schopni dívat se na oba díly Marie Terezie, vysílal státní pohřeb Rajka Dolečka, pak by snad nebylo nikoho, kdo by se tomu divil, ba naopak, k televizi byli by jistě přivábeni i ti, kdož se jí dosud sveřepě vyhýbají, vymlouvající se na to, že tam už dávno, nejméně od televizních Silvestrů s Bohdalovou a Menšíkem, není nic pořádného, natož pravidvého.

            „Konečně něco pořádného!“ řekli by, usedající před televizní obrazovky, a hledící, jak rakev zahalená státní vlajkou obsypána je obsypána lidskými hrozny, a detailní záběry do tváří by ukázaly rty semknuté nejen nevýslovným hořem, ale i čímsi jiným, dobře se zračícím v jejich tváři, něčím, pro co hodí nejlépe výraz „tichý vzdor vůči veškeré nespravedlnosti světa“.

            Ale státní pohřeb Rajka Dolečka se v televizi nevysílá, ba ani noviny nevyšly orámované černými okraji na znamení smutku. A co je nejhorší, i básníci sveřepě mlčí, nemají srdce sevřené smutkem, jestli vůbec ještě nějací básnici žijí, jako by s Miroslavem Florianem a s Rudým právem odešla i veškerá poezie.

            Vlastně ani pohřeb Rajka Dolečka není státní, je to pohřeb docela obyčejný

            Ti, kteří by jinak k televizi nesedli, dál k ní neusednou.

            Jen malí chlapci, cestou ze školy, budou si spiklenecky šeptat: „Jsou to multikulturní kurvy. Vadí jim, že kazil jejich multikulturní propagandu a připomínal Havlovu podporu zločinného bombardování Jugoslávie. Proto nemá státní pohřeb, proto to nedávají na Youtube.“

            A jakási žena, zaslechnuvši náhodou jejich dětské hlasy, s odporem si pomyslí: „Takoví malí a už rostou pro šibenici! To se určitě se narodili srbské matce!“

            A co mají říkat teprve ruské matky, jejichž děti nechtějí pustit na olympiádu?

            Tážu se proto sám sebe: „Jak to, že tomu lidé mlčky přihlížejí, jak to že se na protest proti tomu už dávno neotrávili jídlem, aby dali jasně najevo svůj nesouhlas s tím, co nás dělá nesvobodnými!?“

            Ale místo odpovědi sobě samotnému se s nadějí rozběhnu k nejbližší cukrárně, zdá se mi, že v jejím okně na mě někdo, asi známý, přátelsky kyne, mající před sebou kávu a ke kávě mísu plnou mastných vdolečků, které jsem už kdysi, před mnoha lety, jedl...