Kristus v pekle

Je tam. Kristus. V pekle. Právě svádí zápas se smrtí. Zápas na život věčný a smrt. Za nás za všechny. Jak mu asi je? Co při tom cítí a prožívá?  

            Popíjel jsem v jakési zahradě celé odpoledne se svými druhy, ještě jednou jim opakuje všechny své výroky a všechna svá podobenství, aby si je dobře zapamatovali. Lidé, kteří kolem nás procházeli, se štítivě odtahovali, ale to bylo v naprostém pořádku, neboť bylo řečeno, že boží syn přijde nepoznán, a že bude svůj mezi cizími a cizí mezi svými.

            Ten boží syn, to jsem já.

            Na důkaz toho jsem lámal chléb, nazývaje jej svým tělem, namáčel jej do etanolu, jenž je obsažen ve víně, a tímto odporným pokrmem sytil své druhy, klada jim na srdce, aby tak pro příště a už na pořád (o svém druhém příchodu jsem zatím pomlčel, ostatně, ani já jsem ještě o něm ještě nic bližšího nevěděl), činili na moji památku.

            Co se stalo s drobky tohoto chleba, když lámete chléb, vždy přitom musíte drobit, nevím. Snad je sezobali věčně hladoví vrabci, snad se k nim dostaly myši, nebo se jen časem obrátily v prach. Po setmění už byli mí druhové natolik zmoženi alkoholem, že jeden po druhém odpadávali, skládali se na zem, usínajíce v polohách, jimiž nejvíce připomínali bezdomovce, kterými ostatně i byli, neboť boží syn nemá kde hlavu složit.

            Nejdéle vydržel Jidáš. Plakal mi na rameni, blábole cosi o tom, že nemá jinou možnost, že to musí udělat, že mu to přikazuje bůh. Já mu přitom vkládal kousky chleba namočeného ve víně rovnou do úst tak, že se jimi dusil. Nakonec už to ponižování nevydržel, zvedl se a na velmi nejistých nohách se odpotácel kamsi pryč, dvakrát nebo třikrát zakopnuv o těla na zemi ležících druhů.

            Konečně jsem osaměl. Byla už tma, na nebi se třpytily hvězdy. Otázkou, zda je tam někde v hlubinách vesmíru taky nějaký, navíc ke všemu i inteligentní život, jsem se netrápil, jako boží syn znal jsem na ni odpověď, ale bylo by zbytečné o tom někomu vykládat, protože nikdo by tomu stejně neuvěřil.

            Ačkoliv jsem vypil ze všech nejvíce vína, nebyla moje mysl množstvím požitého alkoholu nijak zakalena. Ba právě naopak, nikdy nebyla moje mysl jasnější než nyní. Vstal jsem od stolu a šel k nejbližšímu křoví, u něhož jsem poklekl, abych se pomodlil před svou nadcházející popravou.

            Ale sotva se má kolena dotkla země (ty důlky po nich by tam měly být dodnes), stala se se mnou divná věc. Totiž bylo mi, jako bych procitl z nějakého snu a teď se na ten sen zpětně rozvzpomínal do všech jeho nejmenších detailů. V tomto snu, který se mi nyní tak podrobně vybavoval, jsem byl zatčen a předveden před velekněze, tedy osoby, kteří si nárokovali právo mluvit jménem boha, v něhož bezpodmínečně věřili.

            Tyto osoby mne napřed nechaly zbičovat a pak mne odsoudily k ukřižování, shledávajíce mne z čehosi vinným. Rozsudek byl vykonán neprodleně, naložili mi na ramena kříž, s nímž jsem se táhl na kopec, který se tyčil nad svatým městem, které jsem měl nyní před sebou jako na dlani.

            Tam jsem byl na kříž přibit, abych takto, v tomto snu, vzal na sebe všechny hříchy lidstva, neboť takto to určil můj Otec, chtěje skrze moji smrt zrušit starou pojistnou smlouvu a uzavřít s lidmi pojistnou smlouvu novou, pro lidi mnohem výhodnější.

            Stalo se!

Smrt vrhala delší a delší stíny. Světlo života pohasínalo. Šeřilo se. Znamení blížícího se konce se množila. Anděl smrti, mal’ach ha – mavet, roztáhl svá blanitá křídla, už by cítit jejich závan.

V tu chvíli jsem zvolal: „Dokonáno jest!“

A bylo dokonáno. Vypustil jsem duši, ale to nic neznamenalo, protože jsem musel trpělivě čekat, až pohřbí mé tělo. Naštěstí ho pohřbili brzy, protože začínaly největší svátky v roce.

Sotva mé tělo bylo pohřbeno, sotva byl můj hrob zavelen obrovitým kamenem, přišli ke mně dva černí modroocí andělé, kteří se mi představili jako Munkar a Nakír a zeptali se mne na Posla Božího.

„Není božstva kromě Boha a Muhammad je Jeho posel,“ vyznal jsem se.

 „Věděli jsme, že promluvíš takto, protože nemáš jinou možnost, jak se dostat do pekla,“ přikývli andělé a já se skutečně ocitl v pekle.

Nebylo to ovšem peklo křesťanské, v tu chvíli na světě nebyli zatím žádní křesťané, protože jsem ještě nevstal z mrtvých, tedy nikdo ještě nemohl věřit v mé zmrtvýchvstání.

Ale nebylo to ani peklo židovské, to bych hned poznal. Bylo to peklo nejzákladnější, byl to totiž onen někdejší ráj, z něhož byli vyhnání lidé, a v němž byli nyní drženi ti, jejichž chtíče se rozbujely natolik, že jejich žádostivost zdaleka přesahovala možnost ukojení těchto chtíčů, a tedy existence stala se pro ně jedním nekonečným utrpením, zkrátka peklem.

Nikoho tedy asi nepřekvapím, když řeknu, že toto základní, prvotní peklo bylo plné farářů, kteří zde měli všechno, co faráři potřebují ke svému životu, kteří se zde mohli bez omezení oddávat smilstvu, obžerství, mamonu či pýše, ale kteří zde přesto nevýslovně trpěli.

Jak to bylo možné, aby takový ráj byl pro faráře peklem, k tomu se hned dostanu.

Když jsem do tohoto pekla dostal po svém ukřižování, probíhal v něm právě druhý vatikánský koncil, který je, jak známo, věčný, tedy nemá počátek, stejně jako peklo samo, proto jsou v něm i ti, kteří ještě nepřišli na svět, neboť ve věčnosti je v přítomnosti zároveň obsažena budoucnost i minulost.

První si mne všiml sv. Wojtyla, anžto, spatřiv mne, zvolal: „Také jsi, jako my, pozbyl síly?

Už jsi nám podoben!

Do podsvětí byla svržena tvá pýcha, hlučný zvuk tvých harf. Máš ustláno na hnilobě, přikrývku máš z červů.

Jak jsi spadl z nebe, třpytivá hvězdo, neposkvrněné jitřenky synu!

Jak jsi sražen k zemi, zotročovateli pronárodů!

A v srdci sis říkal stejně jako my: ,Vystoupím na nebesa, vyvýším svůj trůn nad Boží hvězdy, zasednu na Hoře setkávání na nejzazším Severu. Vystoupím na posvátná návrší oblaků, s Nejvyšším se budu měřit.‘

Teď jsi svržen podsvětím do nejhlubší jámy!“

Sv. Wojtyla měl samozřejmě pravdu, už z titulu své neomylnosti. Byl jsem skutečně svržen podsvětím do nejhlubší jámy, protože hlouběji než sem, do pekla plného farářů, už spadnout nešlo.

Však taky ke mně hned přiskočil prof. Halík, běduje: „Nikdo netrpí víc než my. Naše touha a žízeň po bohu je tak velká, že nejde uhasit. Netoužíme po ničem jiném než po bohu a všechno to smilstvo, mamon, obžerství a pýcha, to jsou jen pouhé náhražky, kterými se snažíme, ovšemže, marně ukojit naši touhu po bohu.

Ovšem naše utrpení musí být nekonečné a věčné, a víš proč?“

„Proč?“ zeptal jsem se.

„Protože naše touha po bohu je absolutní, chceme stále víc a víc boha, nemyslíme na nic jiného než na boha, jenže bůh je tajemství!“ vysvětlil mi prof. Halík.

„Tajemství?“ podivil jsem.

„Tajemství! Radikální!“ přikývl vášnivě prof. Halík a velmi vážně pokračoval, „proto naše utrpení musí být věčné! Chceme a toužíme boha odhalit, chceme ho konzumovat v celé jeho, abych tak řekl, plnosti, ale bůh je tajemství, a proto ho nikdy nemůžeme mít celého, abychom tuto svoji bezednou touhu, tento svůj nenasytný chtíč po něm, ukojili.

Protože kdyby bůh přestal být tajemstvím, kdybychom ho měli v celé jeho, takříkajíc, plnosti, už by to nebyl bůh, ale něco docela obyčejného, a všedního, vůbec ne transcendentního a mystického. A proto my, faráři, trpíme tady v pekle, kde máme všechno, jako zvířata, kdyby ta ovšem měla, na rozdíl od nás, nějakou duši.“

„To je smutné,“ řekl jsem a zvolal jsem na celé to peklo, „jsem boží syn a přišel jsem vás vysvobodit z pekla. Ve mně se vám zjevil bůh i tady v pekle, co nejsem já, to není bůh, vašemu trápení je konec, už nejste odloučení od boha, hle, zde jsou mé rány!“

Ukázal jsem farářům své rány, ale oni mlčeli, hledíce do země.

„Co se neradujete?

Vidíte tu závoru, kterou je uzavřeno peklo? Tu nyní rozlomím a vy budete volní! Můžete opustit peklo, můžete jít do božího království, kde není žádného smilstva, žádného obžerství, žádného mamonu, žádné pýchy, kde budete ti nejposlednějších z posledních, jak jste si vždy přáli, protože v božím království je jen bůh, nejprvnější z prvních!“ vlil jsem farářům do žil naději a na důkaz toho, že to myslím vážně, jsem skutečně zlomil závoru, kterou bylo peklo uzavřeno.

„Žádné smilstvo, žádné obžerství, žádný mamon, žádná pýcha? Jen bůh?“ zadrmolil sv. Wojtyla a jako každý správný polský kněz mrtvolně zbledl při té představě.

„Nu ovšem! Jen bůh, můj Otec! Následujte mne! Vzhůru do božího království!“ zvolal jsem a vykročil ven z pekla.

Šel jsem a šel, a vůbec mi nepřipadlo divné, že je za mnou takové ticho, zloději přece našlapují vždy tiše. Otočil jsem se až ve chvíli, kdy už bylo na dohled království mého Otce.

„Vidíte! Už tam brzy budeme!“ řekl jsem a až pak si uvědomil, že mne nikdo nenásleduje, že všichni zůstali v pekle.

Jediný prof. Halík se mne odvážil následovat, ale i ten vydržel jen do půli cesty, a pak se obrátil a běžel zpátky, zahlédl jsem ho, jak právě vbíhá do pekelné brány, celý se třesa strachy, že by přišel o své tajemství.

To se ví, že jsem mu odpustil, jako jsem odpustil všem, kdož zůstali v pekle, neboť vzkříšení, je také odpuštění. Ve mně, v Kristu procházejícím skrze kříž k Otci, jsem všem těm, kdož zůstali v pekle, poskytl prostor svobody a odpovědnosti, prostor Ducha, v němž mě mohli znovuobjevit, tentokrát už ovšem nikoliv na povrchu, ale v hloubce, v hloubce propasti, mnohem hlubší než propast smrti.

Jenomže objevit a poznat boha v celé jeho šíři, všemohoucnosti může zase jen bůh, ovšem člověk potřebuje nalézt jistotu jiného řádu, která se do temného světa otřesených prolamuje jako paprsek naděje, a kde jinde by měli tuto jistotu jiného řádu, tuto naději nalézt než v pekle?

Právě jsem vstoupil do propasti lidské odtrženosti od boha, a tím, jako by z druhé strany, prožil smrt boha, avšak nezůstal sirotkem, ale také nezanechal nikoho sirotkem (srov. Jan14,18), protože ti v pekle nepřišli o svého boha, po kterém touží natolik, že trpí tím, že ho nemají stále víc a víc.

Být obětním beránkem, vzít na sebe všechen hřích světa, jak hluboce pochopil Pavel, znamená krajní solidaritu s hříšníky, tu nejkrajnější možnou, nezhřešit, avšak se stát hříchem. A já se pro ty z pekla hříchem stal, následovat mne do božího království, znamená v jejich případě hřešit neboť tím opouštějí svého skutečného boha, kterým je jejich břicho.

A v tomto okamžiku se můj sen skončil.

Nebo se skončilo moje bdění, jež mi umožnilo, abych si tento sen vybavil?

Někdo mne políbil na krk. Byl to Jidáš, cítil jsem, jak z něj táhne víno.

„Pane můj, pane můj!“ zašeptal ten nešťastník.

Nikdo na světě, nad kterým jsem zvítězil, neví, jen já, že tento, všemi poctivými lidmi tak proklínaný Jidáš trpěl mnohem víc než já.

Ale nedalo se nic dělat.

Obrátil jsem se k němu a hrubě, možná až příliš, jej odbyl: „Teď ne, prosím, až ráno, až vystřízlivíš!“

No, a vzápětí na to mne sebrali, ale přišli si pro mě pozdě, protože já už zase spal a o tom všem, co pak následovalo, zase už jen snil...