Kristus je padlým Satanem

Ten, koho křesťané oslavují jako svého Spasitele, je padlým Satanem, ostatně on sám se tím nijak netají, když činí zázraky

            Bůh, nejdobrotivější a nejmilosrdnější, povolal mne ke kněžské službě. Už při prvním svatém příjímání jsem věděl, že chci být knězem, zpovídat děti zrovna tak, jako i mne zpovídal kněz jen chvíli předtím, než jsem poprvé pozřel svátostný pokrm a v celé mé duši se rozlila nepopsatelná blaženost.

            Ale bůh šel ještě dál. Moje horoucí víra v Pána Našeho, Ježíše Krista učinila mne biskupem, následníkem apoštolů v přímé posloupnosti, takže má duše napila se Duchem svatým zrovna tak jako octem houba, kterou podali již ukřižovanému Pánu Našemu, Ježíši Kristu, takže nyní stačí, abych k někomu přiblížil svou ruku takřka na dotek, lehce přivřel oči, a životodárná síla Ducha svatého začne z mé končetiny proudit i do něj.

            Přesto všechno se moje povaha nijak nezměnila, je pořád srdečná a nanejvýš přátelská, i když jsem biskup. aAe důstojnost mého biskupského úřadu a srdečnost se nijak nevylučují, ba právě naopak, jedno podtrhuje druhé a naopak, jsem proto mezi věřícími, velmi oblíben, každou chvíli mi něco posílají, tu jitrnice, tu zase jelita, jindy třeba i kus špeku.

            Rád s lidmi rozmlouvám o boží lásce, o tom, jak jsme spaseni skrze víru v Ježíše Krista. Není nic lehčího než se se mnou střetnout na nejrůznějších místech mé diecéze a když je třeba, kdykoliv ochotně přiložím ruku k dílu, třeba při králové sbírce, nutné opravě kostela či jen pálení klestí v lesích, jež jsou majetkem Kristovy církve.

            Bylo již k večeru, když jsem se vracel z jednoho takového odklízení sněhu, který padal celý den, a který bylo třeba odklidit, aby se lidé dostali do kostela a tedy i k slovu božímu. Lampy už svítily a tu přidružil se ke mně člověk v docela prostých šatech.

            „Jste biskup ten a ten?“ zeptal se mne poněkud bezbarvým hlasem.

            „Ano, jsem biskup ten a ten,“ přitakal jsem zase já hlasem, jaký mohou mít jen biskupové, tak trochu zpěvavým, v čemsi nápadně mystickým.

            „Chtěl bych s vámi mluvit, máte čas?“ řekl onen člověk.

            „Asi půlhodiny, pak se budu modlit,“ řekl jsem a dodal, „pojďme tuhle do mého paláce. Topí se tam, tam si můžeme pohovořit v příjemném teple.“

            Biskupský palác byl už jen kousek, byli jsme tam dupycup.

Posadil jsem návštěvníka ve své biskupské pracovně, jíž vévodí masívní krucifix, do jednoho křesla, sebe do druhého a vyzval jej: „Prosím, mluvte. Co mi chcete říct?“

„Chci vám sdělit závažnou skutečnost, která se vás týká,“ řekl návštěvník a pokračoval, „vy přece věříte v Ježíše Krista, v jeho zmrtvýchvstání atd.“

„Ano, samozřejmě, že věřím. Spásy lze dojít jedině skrze Ježíše Krista, Pána Našeho, boží plán spásy, který nám byl zjeven s příchodem Krista má věčné trvání,“ řekl jsem rozvážně.

„Nu, a o to jde,“ řekl návštěvník a stydlivě se usmál, „já vím, bude to znít divně a nepatřičně, zvláště tady a ve vaší přítomnosti, ale jsem přesvědčen, totiž to stoprocentně vím, že Ježíš je padlý Satan.“

„Prosím?“ zeptal jsem se jej, ohromen jeho slovy, ale zachovávající samozřejmě dekorum, hladě přitom velký kříž, který mi spočíval na prsou a který je symbolem Kristova utrpení.

„Ano, Ježíš je dle všeho padlý Satan,“ přikývl návštěvník a pustil se do svého heretického výkladu, „Satan, jak všichni víme, byl před svým pádem bohu velmi blízký, ba dokonce se spekuluje, že byl jeho synem, v každém případě musel být stejně jako člověk, stvořen přinejmenším stvořen bohem, protože kdyby nebyl stvořen bohem, byl by nestvořený stejně jako bůh, tedy byl by v takovém případě již zcela nepochybně jeho Synem.

Z jakéhosi důvodu však Satan padl a tento pád neznamenal nic jiného, než to, že se musel přesunout z božího království na tento pozemský svět a stát se člověkem, tedy Ježíšem. Přijde-li někdo z božího království na zem, tak jako Ježíš, je to vždy trest, důsledek, nějakého skutku, který se dopustil tam, v božím králoovství.

Proto Ježíš nemohl přijít na zem proto, aby spasil lidstvo, neboť každý má svoji spásu ve svých rukou, ale přišel sem na zemi za trest. Přibyl-li tedy Ježíš na zem, přišel se proto, že v nebi padl a proto je Satanem. Něco božského v něm samozřejmě zůstalo, a proto zde byl schopen konat zázraky, zázraky ovšem jen z pohledu lidského, proto mluvil o otci, jehož království není z tohoto světa.

Konec konců, proč by Ježíš nemohl být Satan, to nic nemění na jeho božské podstatě, všechno, co sem přijde z božího království, třebaže za trest v důsledku svého pádu, musí být uctíváno jako božské.

Ostatně, ptám se vás, pane biskupe, nechal by bůh Satana padnout, kdyby byl Satan skutečně zlem, jak tvrdíte, když tento pád znamenal to, že se Satan musí přemístit do pozemského světa, tedy světa, který stvořil opět bůh?

Pokud by tomu tak bylo, tak by bůh byl přinejmenším spoluodpovědný za všechno zlo, znamenalo by to, že zlo má a musí mít božský původ, že každé zlo nese boží rukopis.

Své provinění ovšem Satan odčinil svou smrtí na kříži, tedy vykoupil sám sebe ze hříchu, kterého se dopustil tam v nebi, a proto musel, podle karmického zákona, putovat na zem, tedy do světa, jenž se nachází níž než nebe. Nemůže být nejmenších pochyb, že Ježíš, máme-li věřit evangeliím, je padlý Satan.

Ježíš přece po zmrtvýchvstání zakazuje Máří Magdaleně, aby se jej dotýkala, protože není ještě u Otce, tedy, že jeho smrt nebyla skutečnou smrtí. Ježíš nikdy o sobě netvrdil, že je Kristus, Krista z něj udělal až svatý Pavel, který byl sám posedlý Ďáblem.“

Návštěvník domluvil a já jsem musel usmát přes veškerou obludnost, a o všem i bludnost, toho, co jsem právě slyšel..

Chtěl snad mne, biskupa, přesvědčit o tom, že Ježíš je Satan?

„Plná spása je dokonalé spodobení člověka s Bohem. Zbožštění, obnovení a dokonání Božího obrazu v člověku. Spásu nám Kristus přináší svým vtělením, skrytým i veřejným životem, svojí smrtí na kříži a následným vzkříšením a oslavením.

Univerzalita spásy Ježíše Krista vyplývá z jeho jedinečnosti a neopakovatelnosti, z jeho božské identity. Jeho synovský vztah k Bohu Otci tvoří její základ. Základem pro všeobecnost spásy je také Ježíšovo vědomí o svém původu a o svém poslání.

“ odrecitoval jsem mu.

Návštěvník však zavrtěl hlavou: „To je sice pěkné, co mi říkate, na faktu to ale nic nemění. To že tomu věříte, neznamená, že tomu tak je. Nevím, proč se mnou nesouhlasíte, vždyť to, že Ježíš Satan, je přece úplně nakonec jedno, existuje-li bůh a je-li vše, i my sami, jen jeho vůli a představou.“

„Nesouhlasím s vámi, protože spása je možná jen skrze Ježíše Krista, ne skrze Satana, původce všeho zla!“ upozornil jsem ho na tu nejzákladnější věc.

„Ale to přece nevylučuje, že Ježíš je Satan, ba právě naopak!“ zvolal návštěvník a pak dodal, „chcete říct, že tedy budu zatracen, že nebudu spasen, když mi byla zjevena pravda, že Ježíš je Satan?“

„Samozřejmě, že nebudete spasen, budete-li tvrdit něco takového, že budete na věky zatracen. Odvoláte-li to však, uvěříte-li v Ježíše Krista tak, jak v něj věříme my, katolíci, pak se o svůj věčný život nemusíte bát,“ usmál jsem se.

„Děkuji za vaši nabídku, ale nemohu přece odvolat to, co je pravda,“ řekl návštěvník a zvedl se k odchodu.

„Mýlíte se a já se budu modlit k bohu, aby vás obdařil milosti víry, jako jí obdařil mě,“ řekl jsem.

Návštěvník se na mne dlouze podíval tak, že jsem si připadal jako brouk napíchlý na špendlík a pak beze slova vyšel z mé kanceláře.

„To byl jistě ďábel, který tě pokoušel, který tě chtěl svést z cesty,“ řekl mi pak prof. Halík, když jsem mu s tím svěřil, významně dodávaje, „bůh je tajemství! Tak ho přijímáme a tak jsme s ním spojení, jako s tajemstvím“

„Ano, tajemství! A v tomto přijetí a spojení s námi zůstává. Tak, jak je pro nás Ježíš živý, současný, ne pouze minulý, tak je pro nás, pro naši víru důležitý a v přítomnosti účinný každý, koho Bůh přijal do plánu spásy a kdo v něho uvěřil.“ přikývl jsem a vypustil z hlavy všechno to, co mi ten pomatenec navykládal, vždyť Satan je už poražený nepřítel, bůh jej porazil, já sám, biskup, jsem toho nejlepším důkazem!