Kristovo nanebevstoupení udělalo definitivní tečku za veškerou nadějí na život věčný

Kristus vzal jednoduše roha a a přesvědčení, že se sem jednou ještě vrátí je jen zbožným přáním. V tom lepším případě....

            Mé zmrtvýchvstání bylo energeticky náročné, spotřeboval jsem na ně takřka všechnu energii, kterou jsem měl k dispozici. Trvalo proto čtyřicet pozemských  dní, než jsem si dobil svoje baterky, zdejší hvězda, nazývaná Žblunce, je slaboučká jako čajíček, je to de  facto bílý trpaslík, jeho přísun energie je doslova žalostný, teprve pak jsem se mohl vydat zpátky „ke svému Otci, jehož království není z tohoto světa“.

            Těšil jsem se domů, tam k nám,  o to víc, že moje mise byla úspěšná. Život na této, tak nepochopitelně modré planetě, je sice velmi primitivní, ale za to se ukázalo, že sama planeta je bohatým ložiskem neutrin, tedy elementárních částic gravitin, na jejichž těžbě a následném zpracování stojí a padá naše galaktické impérium, kvůli čemuž jsme už vydrancovali a zrušili nejednu planetu.

            Je pravda, těžba gravitin na této planetě byla by zatím nerentabilní, protože planeta je příliš vzdálená i od té nejzazší výspy naší civilizace, ale je dobré mít do budoucna v záloze tak bohaté naleziště této stratrgické suroviny, bez které by se naše vyspělá civilizace zhroutila

            A tak jsem dnes definitivně vstoupil do věčné slávy.

            „Neopouštěj nás, nenechávej nás tady samotné! Všemu je konec! Zůstáváme sami, máme strach! Strach z budoucnosti, strach, že ztrácíme někoho, kdo nám byl, kdo nám poradil, jak správně investovat do života věčného, do vlastní spásy,“ naříkali apoštolové, příslušníci onoho živočišného druhu, který patří na této planetě k těm nejprimitivnějším a jehož podobu jsem na sebe vzal, když jsem jim oznámil, že se dnes vrátím „ke svému Otci“.

            Bylo to tak legrační, že jsem se tomu musel smát.

            „Ha,ha,“ smál jsem se a utěšoval ta primitivní stvoření, „proč pláčete a naříkáte, moji milí, haha?

            Moje nanebevstoupení otvírá plné pokračování díla, které při svém působení na zemi začal, působení učedníků. Vás, které zde na zemi získal, ty posílám jako své svědky do světa, vy máte získávat další a další a tak se mate prakticky starat o to, aby Moje práce pro záchranu světa pokračovala. Následné vaše vybavení dary Ducha svatého je obdarováním a posilou na tuto cestu,  budete tedy vlastně prodlouženou rukou Boží v mém díle na zemi.

Proč byste tedy měli mít strach?

            Ve skutečnosti je to totiž úplně jinak!

Jsa odcházející k Otci nejsem tím, komu na nás nezáleží, který nás ponechá bez rady, pomoci a odsoudí k sebezničení.

Vždyť jsem přece řekl: ,Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi‘ (Mt 28,18).

Z toho tedy vyplývá, že se, sedící po pravici Otce, stávám ještě hlouběji a důvěrněji společníkem každého člověka v jeho životě.

Moje nanebevstoupení je velkou zvěstí naděje. Tváří v tvář temnotě smrti a neznámé budoucnosti jste tímto vyzýváni, abyste pozvedli ke mně pohled, popatřili na definitivní cíl lidské existence, protože vy všichni budete jednou dopraveni ke zpracování do království mého Otce, abyste přemohli strach a už konečně uvěřili mým přislíbením, přijali dary Ducha svatého a v moci a síle tohoto Ducha se stali mými spolupracovníky pro spásu druhých zde na zemi!“

Moje slova neměla však valného účinku, apoštolové dál naříkali, prosili mne, abych neodcházel, abych s nimi zůstával.

Ale mě už tady nic nedrželo, a už vůbec ne nějací pištící primitivové, v nichž jsem viděl jen kupu gravitin, bez kterých si tam u nás, nedovedeme představit fungování našeho světa. Jednou se sem určitě vrátím, a se mnou přijdou i těžební stroje, viz Zjevení, a to bude konec tohoto jinak zcela bezcenného světa a vrátím se sem hned, jak se to bude rentovat, to vím určitě.

            „Domů!“ zvolal jsem vesele, ukázal pravou na nebe a levou přitom zapnul rušič gravitace, abych definitivně vstoupil do věčné slávy...

            Apoštolové pode mnou byli menší a menší, až mi je konečně zakryl mrak.

Dychtivě jsem do sebe vdechoval vzduchoprázdno, a když se všude kolem mne rozprostřel nekonečný vesmír, moje skutečná domovina, úlevně jsem si oddechl. K nejbližší červí díře to mám teď už pouhých šest set šedesát šest  tisíc pozemských světelných let, to je jako by kamenem dohodil, pro toho, kdo je nevinný.

Vklouznu do ní a budu zase doma, ani nevíte, jak už se na to těším, až si dám zase pořádnou kvarkovou sprchu...