Křesťanské rodiny v EU minimálně pět dětí, vzkazuje Hospodin!

Takto podněcuje křesťanské rodiny v EU sám bůh. Kdo je víc? Jen už bych pořád do toho nemusel tahat ty domáci porody, vždyť na nich nic není ( to já jen kvůli tomu, aby z to byla monotématická trilogie článků)

            „Moje čtvrtá žena, celkem jsem byl ženatý pětkrát a s každou ženou jsem měl pět dětí, byla bezesporu divná,“ řekl pan Nulový.

            „Říkáte divná?“ optal se jej jeho jediný posluchač, dodávaje, „když divná, tak to asi rodila v porodnici.

Je to tak?“

„Ano, všech pět dětí porodila mi v porodnici,“ přikývl pan Nulový, smutně podotýkaje, „a ani jedno z těch dětí se kvůli tomu nepovedlo.

Věru, že ne.“

„Věru, že?“ optal se jediný posluchač, pokyvuje hlavou, „když se děti nepovedly, tak to asi všechny budou ekonomy.

Je to tak?“

„Ano, ze všech těch pět dětí, co mi porodila moje čtvrtá žena, stali se ekonomové, eh, škoda mluvit.

Člověk oplodní v dobré víře vajíčko, že přivede na svět pracovité tesaře či švadleny, ne-li dokonce ošetřovatelky či pomocné síly v kuchyni, a místo toho...“ mávl pan Nulový bezmocně rukou, pokračuje, „krátce po pátém porodu jsem se s ní rozvedl.

Chtěl jsem být totiž u porodu přítomen jako každý správný muž.“

„Ona vás nechtěla pustit k porodu?“ otázal se překvapeně posluchač, konsternovaně dodávaje, „copak je to v našem civilizačním okruhu ještě možné?

Vždyť máte na to svaté právo, neboť jste to byl vy, kdo ji obtěžkal!“

„Ke čtyřem předchozím porodům mě nepustila.

Vymluvila se na kde, co.

Lidé se mi kvůli tomu smáli, ťukali si na čelo. Vykládalo se o mně, že jsem hlupák, nebo, co hůř, že jsem despota.

Když se schylovalo k pátému porodu, řekl jsem rázně: ,Tak dost!

Takto už to dál nejde!

Buď jsme dospělí lidé a vyznáváme určité základní hodnoty, jež jsou, abych tak řekl, pojivem naší civilizace, nebo je nevyznáváme, a pak se nemáme o čem bavit!“

,Co tím chceš říct?‘ zeptala se mě a líně se protáhla, mhouříc své oči v napuchlé tváři.

,Chci tím říct, že chci být u porodu.

Čtyřikrát jsi mi to nedovolila, po páté se odbýt nedám!

Je to moje svaté právo!

Byl jsem před tebou třikrát ženatý a vždy jsem byl u porodu, odrodil si doma všechny svoje děti sám!

Nemůžu se toho nabažit.

Vždyť je to zázrak!

Rozumíš, zázrak!‘ uhodil jsem na ni.

Ona se jen ušklíbla a řekla: ,Indoktrinované ovce musí mít z tebe radost.‘

,Cože!?‘ vytřeštil jsem na ni oči.

,Chytrému napověz, hloupého kopni do prdele,‘ odpověděla mi.

V tu chvíli jsem se přestal ovládat.

To mi řekne žena, kterou jsem si vzal, kvůli které jsem se rozvedl, abych s ní mohl vytvořit tradiční rodinu, a které jsem udělal pět děcek.

,Do žádné porodnice! Svoje dítě si odrodím hezky sám! Když ty tak, tak já taky tak!

Ještě se uvidí, kdo s koho!“ zamkl jsem dveře a klíč a vyhodil z okna a rozesmál se na celé kolo, ,hehehe!‘

Ona však vytáhla pistoli, namířila ji na mě a řekla: ,Otevři! Chci do porodnice. Vím, že nosíš u sebe vždy dva klíče!‘

Podíval jsem se na ni, zaplavili mne v tu chvíli nepopsatelný vztek.

,Tak si mě zastřel! Udělej ze svých děti poloviční sirotky! Zastřel si mě! No tak, na co čekáš?‘ křivě jsem se na ni usmál.

Myslil jsem samozřejmě, že ji po těch slovech klesne ruka s pistolí, že se hystericky rozpláče, já se k ní vrhnu, a pistoli ji vyrvu.

,Sám sis o to řekl,‘ usmála se taky a zmáčkla spoušť.

Ozval se vstřel a já ucítil na temeni hlavy palčivou bolest, jak mě škrábla kulka, která se pak zavrtala do dveří, u kterých jsem stál.

,Cože? Na svého manžela, zákonitého muže?‘ stačil jsem ještě říct, než se mi udělalo z toho všeho tak špatně, až jsem omdlel.

Když jsem se probral, byla žena už pryč. Odešla rodit do porodnice. Druhý den na to jsem si dal žádost o rozvod, za měsíc už byl rozvedený a půl roku na to popáté ženatý, ale moje pátá žena byla naštěstí už normální. Rodila doma, ani porodní asistentku jsme nevolali, na co taky?

Hlavní je, abyste nedávali dítě výš než placentu, jinak by mohlo vykrvácet,“ usmál se zasněně pan Nulový při těch slovech.

„Z vás musí indoktrinované ovce radost!“ řekl však najednou jeho posluchač.

„Co? Jak to myslíte?“ trhl sebou pan Nulový.

„Jak to říkám,“ odpověděl jediný posluchač a vypařil se.

Když přišel pan Nulový domů, zjistil, že mu chybí peněženka. Měl v ní celý svůj důchod. Zrovna si ho vybral.

„Lidé jsou svině!“ pomyslil si tak hořce, že z toho indoktrinované ovce měli náramnou radost.

„Bébébé!“ bečely jako vždy, když se blíží velikonoce.