Královna Koloběžka zase perlila na ČT 24 o Palachově týdnu

Česká televize ukázala svou pravou tvář. Do ČT 24 pozvala známou pražskokavárnici, aby vzpomínala na Palachův týden. Proč ale nepozvala poslance Ondráčka nebo někoho z Bartolomějské, aby nám řekli, jak to tehdy opravdu bylo?!

            Pokud mě paměť neklame, je to přece už jen nějaký ten pátek, začal nám, v Bartolomějské, Palachův týden o pár hodin později než soudruhům, kteří udržovali veřejný pořádek a bránili socialistickou zákonnost přímo na Václavském náměstí, přes které tehdy ještě jezdily tramvaje, pokud si to ovšem nepletu s rokem 1969, ten ovšem znám jen z vyprávění starších soudruhů.

            Byli jsme samozřejmě v práci v to pondělí od rána, někteří z nás už i od neděle, abychom se pečlivě připravili na svoz zadržených, který se měl začít v pozdních odpoledních hodinách. Já měl například zajistit dostatek toaletního papíru na toaletách, kam se vodili zadržení.

            Celé dopoledne jsem nedělal nic jiného, než to řešil se soudruhem náměstkem ministra vnitra.

            „Tak jsem se konečně spojil s náčelníkem III. správy SNB, soudruhu,“ volal mi v jedenáct, chvíli předtím než nám přivezli oběd, zemlbábu, soudruh náměstek a sděloval mi radostnou zprávu, „tak soudruh náčelník mi potvrdil, že u nich maj toho hajzlpapíru dost. Do hodiny ti ho pošlou celej náklaďák.“

            A skutečně, krátce po třetí hajzlpapír přivezli.

            „Staráme se o ně, jak o panenky. Člověk má doma na hajzlu Rudý právo, a oni si tady budou vytírat prdel hajzpapírem, lepšolidi jedny zkurvený!“ odplivl si řidič, který měl půlku náklaďáku naloženou cihlami, „to je pro starýho, staví dceři chatu u Karlštejna a to mě ještě čeká odpolední šichta na Václaváku, místo toho, abych šel na melouch.“

            Vyložil jsem hajzlpapír a hned si dvě ruličky schoval pro sebe. I ostatní soudruzi se sběhli a každý si vzal taky dvě ruličky hajzlpapíru, takže nakonec zbylo sotva deset ruliček.

            „No tak je prostě nebudeme pouštět na hajzl, když si řeknou,“ uklidnil mě soudruh velitel, ten si vzal pět ruliček, když jsem vyjádřil obavu, jestli to bude stačit.

            Jak jsem vyřídil tu věc s toaletním papírem, uvařil jsem si kávu a užíval si ještě poslední chvíle pohody.

            „Už nám ten ksindl vezou, kucí!“ upozornil nás soudruh velitel na to, že nám brzy začne šichta.

            „Tak jdeme na to!“ zvolal kdosi a za chvíli už na ulici začala zastavovat auta, ze kterých uniformovaní soudruzi začali vyvádět zadržené, aby je nám mohli předvést.

            Tak se i pro mne začal Palachův týden, týden plný houževnaté práce, o jejímž smyslu jsem ani chvíli nepochyboval, a když nepochybujete o smyslu své práce, pak vám ani nevadí, že dřete do úmoru.

            Mnozí zadržení si například stěžovali, že spěchají domů.

            „Ale já taky nejsem doma, já jsem, na rozdíl, od vás, v práci,“ upozornil jsem je, že si vlastně nemají na co stěžovat, že jsem na tom stejně jako oni, nebo možná ještě hůř, protože nemůžu jen tak opustit své pracoviště, řekněte sami, jaká by to byla pracovní morálka, vždyť i u nás, v Bartolomějské, měli jsme brigádu socialistické práce a taky jsme si dali nějaké pracovní závazky u příležitosti připravovaného XVIII. sjezdu KSČ?

            Ano, já byl, na rozdíl od většiny zadržených, v Bartolomějské po celý Palachův týden. Spal jsem jen pár hodin, jedl v chvatu, hulil jako fabrika a pil kafe po hektolitrech. Na to by se dnes nemělo zapomínat, že jsem si během Palachova týdne taky pěkně huntoval svoje zdraví, a možná si ho za ten týden zhuntoval mnohem víc než ti, kteří vzpomínají, jak jsme se k nim u nás v Bartolomějské hrubě a neurvale chovali.

            Ale vůči tomu se musím důrazně ohradit. Ke každému zadrženému jsem se choval tak, jak si zasloužil.

            Řeknete sami, jak byste se chovali k někomu, kdo by vás, dejme tomu, v jednu hodinu začal rušit, doslova otravovat?

            Jen se vžijte do mé situace!

            Místo toho, abych byl doma s rodinou, musím sedět po nocích v práci a špinit se se živly, které se nijak netají svým nepřátelským postojem k socialistickému zřízení, v němž všechna moc patří pracujícímu lidu.

            Svou práci jsem měl samozřejmě rád, ale jsem jen taky člověk, docela obyčejný člověk, i když vyšetřovatel StB.

            Ale i já jsem dokázal mezi zadrženými rozlišovat, nemyslete si!

            Byla mezi nimi spousta, co se nechali zmanipulovat, nebo co se na Václaváku ocitli jen z nerozvážnosti, takoví, co nebyli pro nás režim ještě docela ztracení, jen potřebovali dostat trochu po čumáku, aby se vzpamatovali.

            Takovým lidem jsem se snažil, když byly všechny úřední formality za námi, vyjít všemocně vstříc. Nabídl jsem jim třeba cigaretu nebo větrové bonbóny, a když byli přespolní, umožnil jsem jim i přenocování v cele předběžného zadržení, aby nemuseli spát někde na nádraží, odkud by je zase nejspíše přivezli zase sem k nám zpátky.

            Ale byli mezi zadrženými i takoví, kterým už žádná pomoc nebyla, kteří se již zcela zatvrdili ve svém nepřátelství vůči socialismu i celému socialistickému táboru.

            Takové lepšolidi jsem poznal hned na první pohled, přímo to z nich sálalo, to jejich pohrdání.

            „Podívejte, vy jste přece inteligentní člověk, vy nejste hlupák, pracujete přece jako topič.

Podívejte, já vám teď dám takovou nabídku, ač bych vůbec nemusel, je to jen o mé dobrotě.

Vy jistě rád čtete, co?

Zakázané autory, nemýlím se, že ne.

Já mám pro vás tady taky takovou knížku. Když si ji přečtete, tak my tady na všechno zapomeneme, budeme dělat, jako by se nic nestalo, jako byste nenarušoval veřejný pořádek a nepobuřoval slušné a prosté občany ČSSR.

Co říkáte, to je přece solidní nabídka?“ navrhl jsem zadrženému a zároveň před něj položil sbírku básní soudruha Karla Sýse, měli jsme u nás v Bartolomějské těch básnických sbírek od něho, a taky soudruha Čejky a Floriana a dalších, plnou knihovničku, už jsme je ani pomalu neměli kam dávat.

Když se zadržený nedokázal udržet a zhnuseně se ušklíbl, tak nebylo co řešit. To nebyl člověk, který se poprvé ocitl na scestí, kterého na Václavák přitáhla touha po nějakém dobrodružství, který se nechal omámit skandováním protistátních hesel a chtěl si taky zakřičet v domnění, že se mu nemůže nic stát, to byl lepšočlověk, nebezpečný a podvratný živel, se kterým se nemohlo jednat v rukavičkách.

„Tak verše soudruha Sýse ti nejsou dost dobré?

Ty bys byl raději, kdybych ti tady dal Invalidní sourozence od toho ochlasty Bondyho, co?

To bys ses tak neušklíbal, co?“ zařval jsem na toho lepšočlověka.

Úplně ideální v takovém případě bylo, když neměl v občance razítko zaměstnavatele, to jsem ho mohl poslat rovnou do vazby, nepárat se s ním, primitivním hlupákem.

S výslechy zadržených končíval jsem až nad ránem, když už se rozednívalo. A odpoledne to začalo všechno zase na novo, den, co den, až do neděle. Ale když to celé skončilo, připadal jsem si, jako bych prožil týden divů, tak snové a podivuhodné mi to všechno připadalo.

A opravdu, sněhu bylo v ten čas v Praze pomálu, ne že by nebyl, ale nebylo ho tolik, aby všechno přikryl, srovnal se zemí.

A havrany, havrany jsem neviděl snad ani jednou, i když soudruzi, co byli na Václaváku v civilu, svatosvatě tvrdili, že je párkrát zahlédli, když zvedli hlavu k nebi nad sebou.