Korán jsem nepomočil, ani nezapálil

Proč bych to, jářku, taky dělal, když močit se dá veřejně na všelicos a taky mnohem, troufám si říct, efektivněji a konec konců i mnohem efektněji?

            Navštívil jsem jakousi sešlost. Lidé, kteří zde byli, zdáli se být, na rozdíl ode mne, v aspoň něčem úspěšní. Po pravdě řečeno, připadal jsem si mezi nim jako parazit, usrkávaje skromně čaj.

            Ti lidé se bavili na úrovni, když v tom nějaký, vcelku solidně vyhlížející starší muž, vytáhl odněkud nějakou knihu a zdvihl ji nad hlavu.

            V tu chvíli všechno ztichlo.

„To je korán,vážení, svatá kniha! Už jste jej někdy pomočili na veřejnosti a pak spálili?“ zeptal se vyzývavým hlasem.

            „To se ví, a ne jednou!“ všichni mu na to souhlasně odpověděli.

            „Bylo to velmi vzrušující, je to přece svatá kniha! Napřed pomočit a pak zapálit!“ rozplývala se dokonce jedna tělnatá žena.

            Jen já jsem mlčel jako zařezaný.

            „Proč mlčíte?“ otázal se mě onen solidně vyhlížející muž.

            I ta žena na mne tázavě pohlédla: „Probůh, snad jste opravdu ještě nikdy..., bože, jak je to možné?“

            Vypadalo to, že žena omdlí, onen solidně vypadající muž ji pohotově podepřel, vyčítavě mi praviv: „Tak, co nám k tomu řeknete? Jak to, že jste nikdy veřejně nepomočil tuto svatou knihu?“

            Přepadly mne v tu chvíli strašlivé rozpaky, snad proto začal jsem mluvit ve verších: „Korán je svatá kniha?

Svatá jak piha, co třepe se na žerdi kříže, který nese si v hrsti jak vrabce každý z nás?

            Přiznám se bez mučení, bez řezání hlavy,

            že o tom neměl jsem dosud nejmenší potuchy!

A přitom i já, milí drazí, měl jsem jednou vidění.

Z nebe archanděl se snesl, roucho měl bělostné, v ruce kostrbaté planoucí meč.

Křídly svými mávaje jak drobný kolibřík na záletech hlasem ženským pravil mi:

,Když v domě máš hosta, modli se potichu, ať spánek jeho nerušíš,

vždyť zrovna jako tobě, může se mu právě archanděl zjevovat,

archanděl padlý v těžké době,

archanděl padlý obličejem k zemi,

archanděl padlý obojaký,

archanděl padlý k tvojí slávě!‘

To děl mi archanděl!

Jsem snad taky prorokem?

Jak nemohou být moje slova svatá, když byla mi vnuknuta archandělem?

Když máme doma hosta, máme se modlit tiše, v skrytu duše!

Nu ovšem, na knihu to není,

přesto však ptám se vás, drazí,

nebylo by lepší vychcat se rovnou na anděla,

 na jeho planoucí meč,

na jeho bělostná křídla?

Vychcat se ze všech sil,

protože mokrý papír,

jak známo, těžko hoří,

ale když vychčíte se na anděla,

to už je přece jiná liga,

vyšší level, jak se říká,

pak jste doma,

i doma prorokem!“

„Hrome, to mě ještě nikdy nenapadlo, vychcat se na archanděla!

Pravdu máte i v tom, že mokrý papír těžko hoří, bez benzínu sotva se obejdete.

Ale benzín, co když se ho omylem napijete?

I to už se při pálení koránu stalo!

Člověku jde při tom o život!“ zvolal solidně vypadající muž.

I ta tlustá žena ožila: „Vychcat se na archanděla!

Uhasit mu planoucí meč!

O bože, jak bych to chtěla zkusit ve svém životě!“

A vida, jako na zavolanou zjevil se archanděl s planoucí mečem.

„My o vlku a vlk mezi námi!“ zvolal solidně vyhlížející muž, a nic nečekaje, začal na anděla močit, a po něm i všichni ostatní.

„Smrt archandělům!“ volala kdoví proč ona tělnatá žena, zatímco proud její moči docela uhasil planoucí meč archandělův.

Já jsem ovšem nemočil.

Už delší čas totiž pozoruji u sebe příznaky duševní choroby.

Samotného mne zajímá, jak se to vyvine.

Zdá se ovšem, že jsem teď pod medikací, inu, to se přece dalo čekat!