Konečně blog, který není o koroně!

Tak jsem si žekl, že už je opravdu čas nepsat o těch cypovinách, o kterých se píše třeba na Ošlerově Rukojmím dnes a denně, a tak se v tomto blogu o koroně vůbec nemluví

            Je advent, přesně tak, jako před deseti lety, kdy to všechno vrcholilo, když vyhodili Větvičku z hospody, protože neměl tečku. Měl jsem tento adventní čas vždy moc rád, a teď ho mám rád dvojnásob, je tak tajemný a plný očekávání!

            A tehdy, před deseti lety taky lidé tušili, že něco musí přijít, něco, co nezvratně změní jejich životy k nepoznání, jakýsi zásadní, vskutku ani ne už kopernikovský, ale už čistě havlovský obrat, kdy pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Lidé to tušili, viselo to ve vzduchu a většinou se toho samozřejmě báli, jako všeho nového.

            Báli se toho ovšem zbytečně. Nikdo si už teď nevzpomene, že před deseti lety tím žilo a existovalo trochu jinak, protože to, co lidé považovali za svoji svobodu, byla samozřejmě jen iluze.

            Proč to byla iluze?

            Iluze to byla proto, že my jsme tady byli vždy. My, kteří máme odpovědnost za ty, co se domnívají, že mají svobodu, nebo se rovnou domnívají, že za tuto svobodu musejí, třeba i proti nám, bez přestání bojovat. Museli jsme ovšem tehdy přistoupit k určitým krokům, nastolit nový řád, který ale zase až tak nový nebyl.

            Kdybychom to neudělali my, udělal by to za nás ekosystém sám. A věřte mi, že s takovými věcmi nejsou žádné žerty. Svoboda, to je vždy anarchie a chaos, protože svoboda působí na lidi jako ten nejprudší jed, dejte lidem ráno svobodu a večer máte ze světa kůlničku na dříví.

            Stačí si vzít do rukou bibli. I v ní vládne bůh lidem železnou pěstí, nedopřává jim žádnou svobodu a přesto se lidem před ním plazí a velebí ho.

            A tak je to i s námi.

            My jsme tím bohem, před kterým se musejí lidé od nepaměti plazit, aby vůbec žili. Před deseti lety jsme museli udělat to, co udělal bůh, když nechal zmizet z povrchu zemského Sodomu a Gomoru. Jistě, nebylo to lehké rozhodnutí, zbavit planetu poloviny lidstva, ale nedělali jsme to přece z plezíru.

            Dělali jsme to právě pro tu druhou polovinu lidstva, aby ta mohla žít.

            Máme si to vyčítat?

            Těm mrtvým je to už přece jedno, že jsme jim píchli smrtící injekci, v kterou se, díky antiavaxerům, proměnilo docela neškodné nocebo. Vždyť ve skutečnosti snad opravdu nejsou mrtví a jednou budou vzkříšení. A ti živí, mohou být rádi, že žijí a žijí jen a jen díky nám. My jsme udělali radikální řez, který již nešel odkládat, ostatně učinili jsme tak v dějinách tohoto tragikomického světa již mnohokrát, a můžete věřit, že nebýt nás, nebylo by žádných lidských dějin, protože by už dávno nebylo žádného lidstva.

            A tenkrát, před deseti lety, zrovna před Vánoci, byli lidé definitivně postaveni před hotovou věc. Jakýkoliv odpor byl směšný, protože marný. Ti, co nejvíce křičeli, byli nejvíce zmanipulování, z těch jsme už dávno udělali zoufalé blázny s chorými mozky, protože takoví slouží naši věci nejlépe.

            Ne my, ale oni zasévali mezi lidi strach tím, že odhalují naše děsivé plány. Jenže my nemáme, co skrývat a ani se nemusíme bát pravdy, kteří tito nešťastníci odhalují, protože my jsme ta pravda, my jsme ta láska, přesně jak o tom mluví Havel. To, co tito nešťastníci nazývali nový světový řád, je staré jako lidstvo samo.

            Nebo si snad někdo myslí, že by opice, kterou člověk pořád je, dosáhla toho všeho, čeho dosáhla, kdyby neexistoval světový řád?

            Čím více tito zoufalci křičeli, tím více nám pomáhali, odvedli tehdy o adventu dobrou práci.

            Byl to tehdy krásný advent, skutečný advent, čas očekávání na příchod Mesiáše. A ten skutečně přišel. Je ovšem naivní si myslet, že Mesiáš je jakási konkrétná postava. Spása je určitý stav vědomí a toho, čeho jsme tehdy potřebovali dosáhnout, jsme dosáhli i bez toho, aby se kdokoliv z nás musel převlékat za Mesiáše a sestupovat z nebe mezi lidi činící najednou, ve zvířecím strachu o svůj život, pokání.

            Ano, tzv. Nový světový řád spasil lidstvo, zachránil jej před zkázou a zánikem. A zeptáte-li se dnes jakéhokoliv člověka, zda by nechtěl žít v tomto novém světovém řádu, ručím vám celým svým majetkem, že jeho odpověď bude sotva záporná. Je velkým omylem si myslet, že nový světový řád je zlem, naopak, je nejvyšším dobrem, protože zajišťuje lidem, těm co přežili, život v naprosté spokojenosti.

            A že jsou snad lidé nesvobodní?

            Pak se musím ptát, co je to vlastně ta svoboda, za kterou před deseti lety bojovali ti, kteří teď, v novém světovém řádu zase chrochtají blahem někde v Karibiku?

            Tehdy, před deseti lety, to byl skutečný advent, i když bez vánočních trhů a svařáků, tehdy opravdu přišel Mesiáš, neboli Meses, a nastolil své království, rozuměj nový světový řád, který zde existoval odjakživa, jen pod jinými nátěry...

            A teď je zase advent a já sedím u krbu, ve kterém se mění v popel, dubová polena. Mám rád ten pohled do ohně, který spálí všechno špatné a nezdravé, do té očistné lázně, ze které vychází svět jako znovuzrozený. Ne nadarmo si bůh vymínil na svém vyvoleném národu jako jeho nejposvátnější povinnost věčnou zápalnou oběť.

            „Tati, co jsi dělal, když lidem zakazovali ubytovat se v hotelech, dát si pivo a navštívit vánoční trhy, co jsi dělal, když servírka vyhazovala Větvičku z hospody se slovy, aby šel do piče, protože nemá tečku?“ tahá mě za rukáv syn, který se nemůže dočkat Vánoc, má je rád, jako všechny děti.

            „Co jsem dělal? Všechno jsem to řídil i s tvým dědou, byla to tvrdá, ale požehnaná práce. Až budeš velký, budeš taky řídit svět jako já a tvůj děda. Náš úkol a naše povolání ke světovládě se dědí už celá staletí z otce na syna, to je naše dědictví, které nás, všechny mužské příslušníky našeho rodu, zavazuje k práci pro dobro tohoto světa, jenž naším domovem i majetkem, prostě vinicí, námi obdělávanou v potu tváři, abychom mohli sklízet zaslouženou úrodu, lisovat z lidských hroznů to nejlahodnější víno, obrazně řečeno,“ odpovím synovi a vezmu si ho na klín.

            „Až budu velký, tak budu jezdit na koníčkovi, jako Anička Kellnerová,“ odpovídá mi syn a dodává, „že mi Ježíšek přinese na Vánoce koníčka od strýčka Gatese!“

            „Když budeš hodný, možná si dá Ježíšek říct a přinese ti koníka od strýčka Gatese,“ pohladím synka po hlavě a přihodím do krbu další poleno, palivového dříví na zimu máme, chválabohu, nadělaného dost, stačilo rozštípat staré dubové rakve, kterých nám, Rockfellerům, už dávno netřeba...