Konec léta, zpátky v Užhorodu

Trocha vzpomínek a trocha propagandy snad nikomu na konci tohoto léta neuškodí, neudělá z něho naivního troubu, který hned všemu věří

            Byl konec léta a já seděl v ostravské kavárně Pasáž, pevně rozhodnut toto proklaté město plné přežraných a zpanštělých havířů jednou provždy opustit. V kapse, respektive smartpohonu, jsem už měl lístek na vlak, Pendolino, do Prahy, koupil jsem ho přes internet.

Tam, Praze, chtěl jsem se nechat najmout nějakou nadnárodní korporací, pracovat pro ni v jedné z těch mnoha prosklených, a jak se povídá, i dobře klimatizovaných budov.

Dopíjel jsem kávu, vlak odjížděl za patnáct minut. Bezděky jsem pohlédl do okna a zahlédl na kratičký okamžik muže v černém nátělníku, an se mihl v okně.

Tento zdánlivě nenápadný moment měl však pro mne dalekosáhlé důsledky, neboť on byl nejspíše tím kamínkem, jenž měl zapadnout do celkové mozaiky mého vědomí.

„Seru na Prahu! Co tam pojedu do Užhorodu! Vždyť je to stejně daleko!“ vzplálo mi od toho mysteriózního výjevu světlo v hlavě a skutečně pocítil jsem neodolatelné nutkání zmizet z tohoto proklatého města nikoliv do Prahy, ale směrem zcela opačným, do Užhorodu (jak zní jeho správný ukrajinský název).

Rozběhl jsem se na nádraží a měl nápadné štěstí, o třicet minut zpožděný rychlík do Košic právě přijížděl.

Rychle jsem koupil jízdenku a na poslední chvíli do něj skočil.

Z Košic jsem pokračoval do Humenného a z Humenného do Sniny. něco mi říkalo, že bude lepší, když se to vezmu přes hraniční přechod v Ubľe, ostatně na hraničním přechodu Užhorodu se nedá přejít pěšky. Autobus mě ale dovezl jen do Ubľy, k hranici jsem musel jít ještě necelé tři kilometry pěšky.

S chutí jsem se vydal na cestu, a opravdu, za půlhodiny už jsem předkládal pas ke kontrole.

Ukrajinští i pohraničníci (nacházely ovšem mezi nimi i ženy) byli nad pomyšlení úslužní a usměvaví.

Když mi z pasu vypadla deseti eurová bankovka (peníze, české koruny, vyměnil jsem si ještě ve Snině), hbitě ji zvedli ze země a podali mi ji s tím, abych si dal pozor, že peníze nejsou smetí, aby vypadávaly z kapes, či, v mém případě, z pasu.

Rozloučil jsem se s těmi milými a příjemnými lidmi přáním všeho dobrého. Od hlavní silnice na Užhorod mně v tu chvíli dělila opět jen slabá půlhodina rychlé chůze. Šlápl jsem do toho a byl v Malém Berezinu dokonce za dvacet tři minut. Nestačil jsem se ještě ani pořádně někoho zeptat, kdy jede maršutka do Užhorodu, když se maršutka objevila jako by sama od sebe.

Mávl jsem na ni, vysolil řidiči tři hřivny (eura, ale jen to nejnutnější množství, jsem vyměnil ještě na přechodu, kde je ovšem kurs, jak známo, zásadně vždy nevýhodný) a pohodlně se uvelebil na sedadle, kde už seděl jeden muž a taky jedna žena.

„Budeme brzy v Užhorodu?“ zeptal jsem se.

„Brzy, to se ví,“ odpověděl muž, který se, když seznal, že jsem z Česka, představil jako Oleh a pokračoval, „eh, ej to ale svinstvo!

Za tři roky ode dne revoluce na Maidanu, Ukrajina ztratila 25 miliard dolarů spory s Ruskem a ztratila permanentně i trhy SNS.

Kdybych věděl, že nás to bude tolik stát, tak tam nelezu ani za nic.

Byl jsem tam, křičel, pryč s Janukovyčem, pryč s oligarchy, řval jako najatý, že chci říct v normální zemi, ale oni mě zneužili, a já, blbec, se nechal zneužít, jel tam vlakem z Užhorodu celou noc.

Dvacet pět miliard dolarů, když si představím, kolik by se za to postavilo jaderných elektráren, tak se musím mlátit do hlavy.

Já blbec, já hlupák, kvůli mé blbosti jsme přišli o dvacet pět miliard dolarů!“

Oleh se opravdu udeřil rukou do hlavy.

 „Agresor, byl dříve závislý na nás,“ řekla žena, která se představila jako Oksana, „všechny lodi ruských flotil závisely na výrobcích města Nikolaeva. Vše jsme ztratili, ztratili jsme raketový průmysl, motory pro helikoptéry, letecký průmysl. To vše jsme ztratili vinou mojí blbosti, protože já na Maidanu byla taky, ošetřovala jsem tam zraněné, vařila čaj.

Hned jak to vypuklo, sedla jsem na vlak a celou noc tam jela, bylo nás takových blbců spousta. Průvodčí ani nechtěli lístek, stačilo říct jen, že jedeš na Maidan, lidi spali po dvou na ne jednom lehátku!

Já hloupá, jak jsem tomu všemu mohla jen uvěřit!“

Oksana začala tlouct hlavou o okno.

„Ztratili jsme nejen Rusko, ale také Kazachstán, Ázerbajdžán, Uzbestikán-obrovské trhy,“ obrátila se ke mně asi osmnáctiletá dívka, která seděla vedle řidiče, a doteď cosi kutila na mobilu, „to vše jsme ztratili naší vinou, díky naší blbosti.

Já tam taky chtěla jet, na Maidan, ale naši mě tam nechtěli pustit, měli strach, že mě sejmou odstřelovači.

Nebýt toho, mlátila bych teď taky hlavou do zdi a nadávala si, jak jsem mohla připravit Ukrajinu o tak obrovské trhy.“

Dívka se jmenovala Julie a měla ladnou chůzi jako všechny Ukrajinky. V Užhorodě už na ni čekal její chlapec, učesaný mladík v košili a dlouhých kalhotách, zamilovaně se políbili a odběhli směrem k trhu, aniž by se Julia se mnou rozloučila.

Oksana i Oleh se však se mnou rozloučili, a mně se tu chvíli, kdoví proč vynořila v hlavě tato slova: „Tuž, nemusi nas to zajimat, neni to naše země, ale vzpomeňte si na naše polityky, jak vitali odtrženi Ukrajiny od Ruska a přiklon k EuroSajuzu. Ti sami vitali svrženi Kaddafiho a těšili se, až bude podobně zavražděny mlady Asad!“

            „Mladý Asad je kanón, fajn člověk, vlastně demokrat, ne jak Porošenko, ale něco jako Zeman!“ řekl jsem proto nahlas.

            „To se ví! Teď už to taky víme!“ přitakali Oleh a Oksana a vydali se každý svou cestu.

            I já jsem se vydal svou cestou.

            Proběhl jsem centrem, nehledě do výkladů obchodů, za nimiž skvěly se tytéž flákoty jako začátkem léta na festivalu české kultury v Koločavě, přeběhl po mostě přes Už a posadil se na nejbližší volné lavičce.

            Byl podzim, Už poklidně plynula, její vody byly příjemně šedivé, ve větvích stromů houfovali se špačci, před kterými si nemůže být jistá žádná vinice.

            Ó, jak lehko a sladko mi bylo na duši!

            Takového stavu bych v Praze jistě nedosáhl!

            Vše bylo mi nápadně povědomé, důvěrné známé, každou ženu, která kolem mne prošla, jako bych už odněkud znal.

            „Jistě jsem už tady někdy musel být!“ bylo mi jasné a, rozhlédnuv se šťastně a spokojeně kolem sebe, spatřil jsem, jak se ke mně z jedné i druhé strany blíží příslušníci milice s nepřehlédnutelně velkými čepicemi a rozesmátými obličeji, jak je něco nadmíru rozveselilo.