Komu bude chybět národní umělec Karel Gott? Mně asi ne

Ale co mám dělat? Mám se zalykat smutkem, mám se přetvařovat? Asi jsem opravdu zrůda, která právě propásla skvělou příležitost mlčet, když ostatní pláčou a pro slzy na krok nevidí, jako by měli oči sněhem zaváté

            Lidská hyena vypadala vcelku klidně, ale zdání mohlo samozřejmě klamat.

            Ale i kdyby byla inteligentní, nic to nemění na tom, že to byla ta největší lidská zrůda, jakou kdy tato země, která je naše, nosila.

            Aniž by se jí kdokoliv na cokoliv ptal, aniž by kdokoliv byl zvědavý na ten její hnus, spustila: „Na tento den, tedy den, kdy zemře Karel Gott zemře, jsem se vždy těšil.

            Na tom může být sotva něco zvráceného, protože to, že jsem se těšil na den, kdy zemře Karel Gott, neznamená, že jsem mu smrt skutečně přál. Ale bylo přece jasné, že Karel Gott dříve či později, stejně jako já, nebo kdokoliv jiný, zemře, takže šlo jen o to, nezemřít dřív než on. Čas mi v tomto případě hrál do karet, protože každou sekundou, kterou prožijeme, se zvyšuje pravděpodobnost, toho, že zemřeme a Karel Gott takovýchto sekund, spánek v to samozřejmě počítaje, prožil víc než já.

            Čekal jsem tedy trpělivě na tento den, až jsem se ho konečně dočkal.

            Vlastní smrt Karla Gotta, to jest, smrt jako taková, mě ani tak nezajímala, ostatně, říká se, přece že každá smrt je ve finále úplně, stejná, a nezajímal mně vlastně ani Karel Gott jako takový.

            Už když zemřel Karel Svoboda, a je to už nějaký ten týden, bylo to v zimě, už tehdy jsem si říkal: ,A co teprve, až zemře Gott!’

            Ano, už tehdy jsem si nedokázal představit to šílenství, či chce-li někdo, hysterii, která vypukne, až Karel Gott zemře, a dříve či později,přece jen zemřít musel.

            Nu, přiznávám, že jsem to očekával šílenější a bláznivější, že, to co se děje, mne zatím nanejvýš zklamalo. Všechno je to vlastně zatím nudné, nikdo nepřišel s ničím originálním, všechno je to zoufale předvídatelné, včetně pohřbu ve svatém Vítu a jeho přímým přenosem na všech televizních a rozhlasových stanicích, včetně TV Barrandov.

            Kdyby někdo navrhl, aby byl Karel Gott pohřben v naprosté tichosti z paluby šlapadla do Vltavy, na dohled svého domova na Bertramce, tak bych jásal, že smrt Karla Gotta nebyla zbytečná, protože nás vytrhla ze stereotypu, jehož nejodpornějším projevem jsou vlajky na půl žerdi v Lánech a na Hradě a den smutku.

            Co se týká mě osobně, Karel Gott mi nijak chybět nebude.

            Chci říct, že nesetkal-li jsem se s ním doteď nijak osobně, nezahlédl jsem ho, na rozdíl od některých šťastlivců, ani kouskem oka, sotva se mne může jeho smrt dotknout, neboť veškerá moje dosavadní existence nebyla podmíněna osobním setkáním s Karlem Gottem, a zemřel-li nyní, nic se tím vlastně pro mě, ani nemění.

            Budu-li se chtít s Karlem Gottem setkat, mohu tak činit nanejvýš pohodlně, jako jsem činil dosud, totiž prostřednictvím volně dostupných písní, kde jeho hlas zpíval text napsaný pro tu kterou melodii.

Jistě, smrt Karla Gotta nás připravila o písně, které by mohl nazpívat, kdyby ještě žil a nezemřel. Ale tak je tomu přece vždy, až zemře Miloš Zeman, budeme taky připraveni, o všechny bonmoty a myšlenky, které by mohl ještě vyslovit, kdyby ho nevyřešila příroda.

            Těch písní mohlo být ještě dvě stě či tři sta, možná i ještě i tisíc, kdyby se Karel Gott dožil sto dvaceti let, a každý rok by nazpíval dvacet pět zbrusu nových písní.

            Ale neříkali bychom si totéž, i kdyby zemřel ve sto dvaceti?

            Totiž, že nás jeho smrt připravila o dalších jeho tisíc písní, kdyby se dožil ne sto dvaceti, ale sto šedesáti?

            Ne, necítím, dnes žádný smutek, protože ty písně, co nazpíval Karel Gott si můžu přece vždy poslechnout, stejně jako kdyby žil, a že se jich teď všichni naposloucháme víc než dost.

            Kdybych byl smutný, že zemřel Karel Gott, musel bych být pak smutný vždy, když zemře nějaký člověk, protože kdybych byl smutný jenom kvůli Karlu Gottovi, bylo by to vůči ostatním zemřelým krajně nespravedlivé.

            Jak k tomu přijdou všichni ti, co dnes taky zemřeli, ale nikdo, snad jen krom jejich blízkých o jejich smrti nemluví, nikoho jejich smrt nezajímá ani trochu, protože je zde smrt Karla Gotta?

            Měl-li bych dnes pro někoho truchlit, pak bych netruchlil pro Karla Gotta, ale právě pro tyto bezejmenné zemřelé.

            Ale já netruchlím ze zásady, netruchlím, protože bych truchlením za mrtvé popřel život, a netruchlím-li ze zásady, nemám důvod truchlit ani pro Karla Gotta.

            Zemřel, toť vše.“

            Lidská hyena opravdu neprojevovala opravdu ani trochu zármutku, jak by se v těchto chvílích dalo čekat od každého normálního člověka.

            „Jak jen můžete, vy jeden...!“ vykřikl jsem, ale dosud nepoznaný hnus mi sevřel hrdlo tak, že se ze mne vydralo jen jakési zasípění, které jen tu kreaturu rozesmálo, jak může něco takového vůbec existovat?!