Kolik článků musí pan Kroupa ještě napsat, aby lidé pochopili nebezpečí Covidu-19?

To by mě taky zajímalo. Ale málo jich asi nebude. Nebo je to opravdu jen problém malého procenta hospitalizovaných, zatímco pro zbylých devedesát devět procent to žádný problém není?

            Nejvíce jsem se děsil toho, že této noci usnu. Strach z toho mě svíral tak, že jsem nemohl ani dýchat. A vypadalo to, že se dusím oprávněně, tělo mi těžklo, hlava a oční víčka, ať jsem tomu snažil zabránit sebevíc. Představa hanby, která by se mne zmocnila, kdybych opravdu usnul, ždímala mi nemilosrdně mozek tak, že žádný mop na světě nebyl a nikdy nebude ždímán tak, jak byl ždímán smrtelnou únavou můj mozek.

            O půlnoci mi už nezbylo nic jiného, než požádat o injekci kofeinu, skutečně koňskou dávku, ostatně jednalo se o veterinární přípravek pro zvířata. Na chvíli to pomohlo, cítil jsem se naprosto svěží. Ale byla to jen labutí píseň mé bdělosti, jež se nenávratně chýlila ke svému konci.

Bylo půl třetí ráno, když jsem uprostřed věty usnul a probudil se až o čtvrt na čtyři. Otevřel jsem oči a viděl, že stále sedím v kanceláři hejtmana našeho kraje, který se právě nemohl někam dovolat, protože se mu z telefonu ozýval obsazovací tón.

            „Už jste vzhůru? Volám premiérovi. Ale má pořád obsazeno,“ řekl, když konečně pochopil marnost svého počínání a položil telefon na stůl.

            „Nevím, jak se to mohlo stát. Najednou jsem spal. Takovou prázdnotu jsem ještě ve spánku nezažil,  brr. Štěstí, že už jsem vzhůru. Ani nevíte, jak se za to stydím, že jsem usnul zrovna teď, když krize vrcholí, připadám si jako dezertér. To už jsem mohl zrovna letět do Dubaje, nebo do Karibiku.

Co si asi teď o mně myslíte?“ kál jsem se za svůj prohřešek.

„Nemusíte se omlouvat. Respirátor jste měl po celou dobu spánku a to je hlavní. Na každého přijde někdy slabá chvilka a my, lidé, jsme jen křehké nádoby,“ snažil se zmenšit můj prohřešek hejtman.

„To mne ovšem neomlouvá. Jiní lidé, neusnuli, vydrželi, dál bojují o lidské životy, ale já jsem usnul.

Proč právě já? Proč zrovna já si musel vytáhnout černého Petra? Já, který nemám ani poslanecký mandát, abych ho teď mohl složit? Jak teď budu před lidmi vypadat? Sedím v kanceláři hejtmana a usnu si! Usnu si, jako kdyby nebyla žádná epidemie, jako by lidé nemohli z okresu do okresu, jako by nebyl na cestě Sputnik!“ sypal jsem si popel na hlavu.

„Nikomu to neřeknu. Máte moje slovo chlapa. Bděl jste dost dlouho, abyste se za tu tři čtvrtě hodinu spánku nemusel omlouvat. Ostatně sám jste říkal, že váš spánek nestál za nic,“ byl v klidu hejtman.

„Tak mizerně jsem ještě nikdy nespal. Jen si to představte, nikde nic, jako bych se dostal do pekla. Tma a ticho, ani jediný záblesk světla, ani jediný šramot,“ zkřivila se mi tvář děsem, když jsem si vzpomněl na svůj spánek.

„Tak vidíte sám, že jste si svým spánkem nijak neulehčil situaci, ba právě naopak,“ řekl hejtman, vzal telefon a zase se pokoušel dovolat předsedovi vlády.

Ale opět se ozýval obsazovací tón, a tak jsem toho využil, že je pořád obsazeno, a zeptal se: „Je něco nového?“

Hejtman opět položil telefon a řekl: „Zatímco, co jste spal, opět se snížil se počet volných covidových lůžek na JIP. V celém našem kraji už máme jen poslední tři volná lůžka.“

Spráskl jsem ruce: „Když jsem usínal, byla přece ještě čtyři!“

„Teď už jsou jenom tři. Nemluvě o tom, že nám chybí desítky kvalifikovaných zdravotníků. Od totálního kolapsu už nás dělí jen několik málo hodin, ne-li sekund,“ sdělil mi ředitel.

Jeho slova působila na mne jako úder palice, ani jsem nevěděl, co vlastně mluvím.

„Ale to se přece dalo čekat, čemu se divíte?“ blábolil jsem a dokonce se ještě usmíval, jako bych nemluvil o nadcházejícím kolapsu zdravotnictví v našem kraji, ale o nadcházející zahrádkářské sezóně, o tom, že už brzy bude čas na výsev první zeleniny a taky na výsadbu cibule, „už od začátku to k tomu neodvratně směřovalo. Ostatně já sám se divím, že k tomu nedošlo už mnohem dřív. Pohyb z okresu do okresu se měl zakázat už před půl rokem a podniky se měli zavřít hned při první vlně a to na pořád.

To máte tak, když se senioři očkují AstrouZenecou, to se pak nikdo nemůže divit, že se na JIPku vozí i mladší ročníky. Lidé umírali a umírat budou a jediná možnost, jak uvolnit lůžka na JIP je právě smrt těch, co už tam leží.

Říkáte, že to zní cynicky, že to nemůžete dovolit, protože máte důvěru voličů?

Ale jděte, žádnou důvěru voličů nemáte, já jsem vás nevolil!

Čert vzal celou tuto epidemii!

Víte, jak se to dělávalo, když byl mor?

Když se v nějakém domě objevil někdo s morem, tak se vchod do domu zazdil jednoduše se všemi lidmi, co v domě byli a poraďte si, jak umíte!

Tomu já říkám chytrá karanténa!

Ty, co se odmítají očkování, bych postavil ke zdi a následně vykázal jako oběti covidu, to by se, panečku, lidem na plicní ventilaci hned lépe dýchalo!“

Kdoví, kolik bych toho ještě nablábolil, kdyby hejtmanovi nezazvonil telefon.

„Ano, rozumím,“ řekl hejtman do telefonu a ruka s ním mu bezvládně klesla.

„Děje se něco? Překročil někdo nedovoleně hranice okresu? Chytili zase někoho bez respirátoru?“ zeptal jsem se.

„To je konec! Všechna covidová lůžka na JIP jsou už obsazena. Teď mi to volali. Byli jsme poslední kraj s volnými lůžky. V celé zemi není na JIP jediné volné covidové lůžko,“ zadrmolil hejtman.

„Panebože! To je konec! To se nemělo stát, to jsme přece nechtěli! Nikdo!“ zvolal jsem zoufale, ale pak se přece jen vzpamatoval a chytil hejtmana duchapřítomně za ruce, „musíte okamžitě vyhlásit stav hromadného postižení osob! Slyšíte, člověče? Musíte okamžitě vyhlásit stav hromadného postižení osob! Ještě nám pořád zbývá ještě trochu času, abychom mohli přejít do režimu válečného zdravotnictví, ještě máme pořád pár sekund k dobru!“

Ale žádný čas nám už nezbýval. Hejtman to, na rozdíl ode mne, dobře věděl, protože mi usnul před očima. Třásl jsem jím, ale on se neprobudil. Nakonec jsem toho nechal a vyšel z kanceláře ven na chodbu a došel k oknu na jejím konci. Nevím, jestli se mi to nezdálo, ale východní obzor už blednul a venku zpívali ptáci.

„Držte zobáky, nevidíte, že je to v hajzlu!?“ zařval jsem na ně.

Ale ptáci zpívat nepřestali.

Bylo jim úplně jedno, že v našem kraji právě zkolabovalo zdravotnictví, že mrtví se teď na nás budou valit ze všech stran,  že ovládnou naši zemi, nikdy jsem ptáky nenáviděl víc než teď, v tuto chvíli, nenáviděl jsem je ještě víc než ty mrtvé s covidem, co neumějí nic jiného, než jen nahánět strach.