Knihovna Václava Havla je pro mě ikonické místo

Pro někoho je ikonické Letiště Václava Havla, pro mě však Knihovna Václava Havla a má to svoje dobré důvody

Lidé většinu svého života promlčí, ale přece jen nemlčí celý svůj život, jako celý svůj život nemlčí ani Bůh.

Občas mezi sebou rozmlouvají, byť se tak děje jen zřídkakdy a velmi vzácně. A když už mezi sebou rozmlouvají, tak často rozmlouvají o naprostých fantasmagoriích. Ale přesto se mi vyplatí všem těmto lidským rozmluvám pozorně naslouchat. Dělám to samozřejmě z čistě zištných důvodů, ostatně jiné, než zištné důvody, ani neexistují.

Číhám totiž, zda lidé, jindy tak mlčenliví, nebudou, ať už zcela náhodou, či zcela úmyslně (a lhostejno, zda jejich úmysly jsou dobré či špatné, na to nehledím, a ani hledět nemusím), rozmlouvat o Knihovně Václava Havla.

Proč?

Proč číhám na to, zda lidé budou rozmlouvat o Knihovně Václava Havla?

Protože vždy, když lidé rozmlouvají o knihovně Václava Havla, ať už nahlas či šeptem (mám velmi dobrý a velmi citlivý sluch!), si připomenu, že Knihovna Václava Havla se nachází na, pro mě, ikonickém místě.

Hned za rohem, stačí udělat jen pár tanečních kroků, sídlilo ve Voršilské 10 do června 1967 izraelské velvyslanectví, než pražský komunistický režim na popud Moskvy zpřetrhal doslova v předvečer pražského jara všechny rodinné vztahy s Jeruzalémem a tehdejší Československo se stalo  fanatickým nepřítelem Izraele, ačkoliv členem ÚV KSČ byl i František Kriegel.

Tento barbarský čin byl pro mě totéž, čím pro celý svět bylo zničení třetího Jeruzalémského chrámu.

„Jak jen mohli? Jak jen mohli!“ opakoval jsem si pořád dokola, když už se izraelští diplomaté z domu vystěhovali a dům trpělivě, avšak bezmocně čekal na své nové obyvatele, kteří však sotva mohli být vítanější, než ti, kteří jej právě, ovšem nedobrovolně, opustili.

Přiznám se, že jsem tehdy, ačkoliv ještě pořád velmi mlád a pořád ještě mnohem mladší než Ježíš, když začal v třicátém roku svého pozemského života duchovně působit na své židovské spoluobčany, čekal, že za to stihne Československo deset egyptských ran.

A nemýlil jsem se!

Za rok a něco poslal spravedlivý Hospodin do Československa bratrské armády, jejichž tanky byly více než výmluvně označený bílým pruhem, což je znamení Hospodinovo a taky barva roucha Hospodinova Syna, do něhož bude oděn v den svého druhého příchodu na tento. svět

„To je za to!“ dobře jsem věděl, za co Hospodin potrestal naši zemi.

Tímto jasným Hospodinovým trestem se však pro mě dům ve Voršilské ulici č.10 stal ještě posvátnějším, stal se totiž pro mne skutečným Šalamounovým chrámem, a jeho zdi, na omak jazykem drsné a zjevně velmi hrubě zrnité, učinila pro mne invaze bratrských armád skutečnou Zdí nářků.

Uvažoval jsem následovně: „Sídlilo-li zde Velvyslanectví Státu Izrael, tak se v tomto domě musela nacházet i země zaslíbená. A jako Židé byli vyhnáni ze své domoviny, byl z toho malého kousku země zaslíbené vyhnáni i izraelští diplomaté.

Než se tak stalo, byl tento dům zmenšenou kopií Šalamounova chrámu. Avšak zpřetrháním veškerých vztahů se Státem Izraelem došlo i k rozboření tohoto chrámu, zůstaly z něj, obrazně řečeno, jen zdi, zdi nářků!“

A jako lidé ze všech koutů vesmíru, stvořeni Hospodinem, přikládají svá čela ke Zdi nářků, přikládal jsem já i své čelo ke zdem bývalého izraelského velvyslanectví, mající, abych nebyl nápadný, na hlavě rádiovku.

Mnohokrát přitom procházela kolem mě hlídka Veřejné bezpečnosti, ale esenbáky nikdy nenapadlo, co tam ve skutečnosti dělám, mysleli si, že jsem opilý, a že se opírám o zeď domu.

„Hele, už je zase jako slíva. Sotva stojí na nohou. Škoda ho, vždyť je to ještě docela mladej kluk,“ litovali mě esenbáci.

Ale já nebyl opilý, i když jsem to pak předstíral, abych před lidmi (nikoliv však Hospodinem) skryl pravý důvod toho, proč se opírám o zeď baráku, nebylo třeba budit pozornost tím, že se opírám o zeď domu bez jakéhokoliv zjevného důvodu, to bych taky mohl skončit v Bohnicích…

Ne, vlastně jsem opilý skutečně byl.

Pokaždé, když jsem přiložil čelo ke zdi pro mě tak drahého domu, ačkoliv tam vevnitř už byl dávno někdo jiný, vynořily se mi v hlavě neuvěřitelné plastické osoby všech starozákonních proroků, které jsem okamžitě poznával podle jejich očí a taky otisků prstů, aniž by na mě byť jen tito proroci promluvili.

Ani nebylo třeba, aby na mě promluvili, neboť já sám jsem hned začal odříkávat jejich proroctví a oni jen spokojeně a souhlasně přikyvovali, neboť všechno sedělo do posledního slůvka, do poslední tečky.

A když jsem proroctví odříkal, luskl ten, který prorok prsty a obdivně zvolal: „Hrome, ani já bych to líp neřekl!“

Je však vyloučeno, že bych byl současníkem těchto proroků a v hlavě mi takto ožívaly vzpomínky na mé minulé životy v dobách, kdy bylo možné, na rozdíl od dob dnešních, potkat ve Svaté zemi proroka doslova na každém kroku. Judaismus, stejně jako křesťanství nic takového jako minulé životy nepřipouští a to celkem správně, protože v Bibli se o ničem takovém nepíše.

Nebylo to nic jiného než Boží vnuknutí, kterého se mi takto dostalo, když přiložil jsem čelo na zeď domu ve Voršilské č. 10. Jednou však kdosi škodolibý, kdosi, kdo si dobře všiml, že se o zeď opírám velmi často a kdo si chtěl vystřelit z opilce, za kterého mě nejspíše měl, namazal zeď domu lepem a já se skutečně přichytil čelem ke zdi a jen s největší námahou (s částečně nejspíše i s pomocí Boží) se od zdi odlepil, moje rádiovka ovšem na ni už zůstala.

Od té chvíle se pokaždé před přiložením svého čela raději přesvědčím, zda tato zeď není namazána lepem, když držím v ruce papírový kapesník, který přiložím na místo, na něž pokládám svoje čelo. Nepřilepí-li se kapesník na zeď, je všechno v pořádku a já se nemusím bát, mohu přiložit své čelo a zase v čase vrátit do slavné doby starozákonních proroků.

To říkám jenom na doplnění a rozšíření vašich obzorů, a jako důkaz toho, že každé místo má svého génia loci, proto my, Pražáci, mluvíme tak legračně, protože zrovna tak mluvili i starozákonní proroci, vousatí a mnoho let nemytí.

  Výše uvedený text je sesmolený na námět diskuzního příspěvku pana Stejskala v diskuzi k článku paní Karly Šimonovské-Slezákové „Jak jsem byla na křtu knihy aneb knihovna Václava Havla je takový malý obýváček“, doslovné a nijak svévolně nezměněné znění tohoto příspěvku je následující: „Vždycky, když je řeč o Knihovně VH, připomenu si, že se nachází na pro mě ikonickém místě. Hned za rohem, ve Voršilské 10, sídlilo do června 1967 izraelské vyslanectví, než pražský komunistický režim na popud Moskvy zpřetrhal vztahy s Jeruzalémem a tehdejší Československo se stalo doslova fanatickým nepřítelem Izraele, což bylo vyhroceno až do absurdní polohy, kdy např. Československá televize vystříhávala z politických důvodů izraelské šlágry ze záznamů soutěže o Velkou cenu Eurovize. To jenom na doplnění a rozšíření obzorů - a důkaz, že každé místo v Praze má svého genia loci. --- Děkuji za zajímavou reportáž z akce.“