Kniha „Ve znamení kříže“ z pera emeritního předsedy KSČM je skutečný bestseller

Fakta předkládaná autorem v této knize jsou nezpochybnitelná. Doufejme a přejme si, že její autor se stejnou erudicí a stejně precizně zpracuje i historii uherskohradišťstké věznice

Z vyprávění rudého inkvizitora s. J.P.           

Báječná věc, tohleto útrpné právo, s jehož pomocí byli kdysi dováděni k úplnému přiznání čarodějnice a vůbec všichni kacíři, dokonale nadčasová věc, nádherný důkaz toho, že dějiny probíhají po spirále!

            Večerní školu marxismu-leninismu absolvoval jsem s vynikajícím prospěchem. Učení mi šlo docela samo, byl jsem bystrý a nanejvýš chápavý. Když se nás přednášející na něco zeptal, hned jsem se hlásil a tak není divu, že jsem byl zařazen mezi velmi nadějné kádry.

            „Můžeš, soudruhu, na slovíčko?“ přišli proto jednoho dne za mnou do práce dva soudruzi, dodávajíce, „ničeho se neboj, soudruh mistr o tom ví, že opustíš pracoviště.“

            Vypnul jsem soustruh a nechal se odvést těmi soudruhy do auta, které stálo před fabrikou. Nasedli jsme do něj a rozjeli se.

            „A tak jsem ti tomu hajzlovi tak rozkopal tu jeho dršťku buržoazní, až jsem si natáhl stehenní sval. Když chci udělat dřep, strašně to bolí,“ říkal ten jeden soudruh druhému.

            „To jsi měl raději do něho pustit elektriku. Já do těch kurev západnědemokratických kavárenských pouštím už jenom elektriku,“ odpověděl mu druhý soudruh.

            „No jo, ale když ono to kopání má něco do sebe. Jak se rozpřáhneš nohou, jak se musíš přesně trefit, a taky se u toho hýbeš, a pohyb člověk potřebuje,“ namítl první soudruh.

            „To je zase fakt, člověk by se měl hýbat,“ přikývl druhý soudruh

            „Kam jedeme, soudruzi?“ zeptal jsem se bezelstně, přerušiv jejich rozhovor.

            „Do věznice, soudruhu. Soudruh Hřebeníček by si s tebou rád mluvil,“ odpověděli mi, ale to už jsme skutečně přijížděli k věznici, do jejíhož dvora auto skutečně vjelo.

            Vystoupili jsme, bachaři, které jsme míjeli, nám salutovali, majíce kožené rukavice. Soudruzi mne dovedli do prostě zařízené kanceláře, jejíž stěny byly pocákány krví.

            „Čest práci, soudruhu!“ vstal od stolu vitální stařík, předválečný člen strany, soudruh Hřebeníček, „rád bych si s tebou o něčem promluvil, posaď se u nás!“

            Soudruh Hřebeníček mi srdečně nabídl prostou dřevěnou židli a já se posadil.

            „Tohle pro tentokrát dáme bokem,“ odklonil soudruh Hřebeníček velkou stolní lampu, která mi svítila do očí a pokračoval, poklepav na složku, jež byla nadepsaná mým jménem, „vím, že jsi zakončil večerní školu marxismu leninismu s vynikajícím prospěchem a taky vím, že tví rodinní příslušníci do jednoho schvalovali bratrskou internacionální pomoc.

            Zeptám se tě tedy rovnou, hezky po našem, po soudružsku: ,Bavilo by tě mučit lepšolidi?’

            Proč se tě, soudruhu, ptám?

            Potřebujeme to tady trochu omladit, je to přece jen svým způsobem fyzicky náročná práce. Namakáš se u toho někdy fest, ale neboj se, hlavu si u toho vyčistíš parádně, to zase jo.

            Všechny Leninovy spisy znáš, není se čeho bát.

            Tak co, soudruhu?“

            „Zkusit bych to mohl,“ souhlasil jsem.

            „To rád slyším, soudruhu!“ plácl mě soudruh Hřebeníček po rameni a s vážnou tváří dodal, „tak se do toho hned můžeme pustit. Řešíme teď zrovna takový případ.

            O co jde, soudruhu?

            Jde o to, že můj syn napsal teď knihu. Víš, o církvi, a my potřebujeme dokázat, že nelže. Ale neboj, soudruhu, to zvládneš levou zadní. Hned se do toho pustíme. Pojď za mnou.“

            Šel jsem za soudruhem Hřebeníčkem do sklepa, až jsme došli ke dveřím, ze kterých vynášeli nahého muže, který vypadal jako Kristus právě sňatý z kříže.

            „To je moc smutný případ,“ kývl soudruh Hřebeníček na bezvládné tělo a dodal, „jeho táta byl spolehlivý soudruh, přehled měl ohromný, hlavně kulturní. Kluk chtěl být spisovatel a díky tátovi mohl vydávat, i když mnozí jiní vydávat nemohli. Ale ty jeho knížky bohužel nikdo nečetl, kluk se nám nějak zkazil, zřekl se tátovy víry, přičichl k penězům a dal se nakonec k nim, ke zlodějům zlodějským.

            Jak říkám, opravdu moc smutný případ.

Tak už jsme tady, soudruhu, v tvém království.“

Dveře, ze kterých vynesli onoho nebožáka, byly dveře do skvěle vybavené mučírny, nechybělo nic, co by nemělo v mučírně chybět, včetně výhně, v níž se spokojeně tetelilo řeřavé uhlí a do běla rozžhavený kus železa.

„To je nádhera!“ vydechl jsem.

„S tímto nádobíčkem nemusíš mít strach, že by se ti nikdo nepřiznal,“ usmál se otcovsky soudruh Hřebeníček a dodal, „jestli ti můžu říct něco ze své dlouholeté zkušenosti, tak s nimi nedělej žádné cavyky.

,Když nemluví, přidej víc, muč je ze všech sil!’ to nám kladli na srdce soudruzi učitelé ze Sovětského svazu.

A teď ti to ukážu v praxi.“

Dva bachaři přivedli tlustého arcibiskupa a mrštili jim na skřipec.

„To je omyl!

Já se modlím za zdraví prezidenta Zemana! On sám mne velmi chválí, tvrdí, že odstraňuji bariéry mezi státem a církví!“ bránil se arcibiskup.

„Všimni si, soudruhu, všichni říkají, že je to omyl,“ řekl mi soudruh Hřebeníček a pak se obrátil na arcibiskupa, „hovno omyl, jsi tady správně!

Přiznej se, že jsi vyměnil svého boha Hospodina za boha Mamonu!“

„Modlím se za zdraví prezidenta Zemana!“ vykřikl opět arcibiskup, třesa se strachem.

„S tím jdi do prdele, to tady nikoho nezajímá!“ okřikl ho soudruh Hřebeníček a začal arcibiskupa s neskrývanou rozkoší natahovat na skřipec, „přiznej se, že jsi vyměnil svého boha Hospodina za boha Mamonu!“

Nemusel otočit kolem u skřipce ani dvakrát a arcibiskup se přiznal.

„Vyměnil jsem boha Hospodina za boha Mamonu!“ sípal.

Soudruh Hřebeníček ještě arcibiskupa trochu natáhl a pak mi řekl: „Vidíš, že to jde jako po másle. A teď si to vyzkoušíš sám, soudruhu.“

Arcibiskupa odnesli a místo něj přivedli jakéhosi pátera z pražského arcibiskupství, ovšemže taky náramně tlustého.

„To je omyl! To já napsal Desatero liberálního demokrata, rozuměj sluníčkáře! !“ bránil se.

Podíval jsem se na soudruha Hřebeníčka a ten kývl na výheň.

„Drž hubu, to tady nikoho nezajímá!“ vykřikl jsem, bera do rukou kleště a do kleští rozžhavené železo, „přiznej se, že stavíš honbu za majetkem nad všechny mravní principy!“

„To já napsal Desatero liberálního demokrata!,“ vykřikl opět páter.

„Tak ty se nepřiznáš, že stavíš honbu za majetkem nad všechny mravní principy?!“ dal jsem páterovi před oči žhavé železo.

„Přiznávám!

Přiznávám!“ zvolal páter.

Podíval jsem se opět na soudruha Hřebeníčka. Ten se usmál a kývl. Přiložil jsem tedy žhavé železo na tělo pátera, z jehož hrdla se vydral nelidský sten.

„Jde ti to skvěle, soudruhu.

Teď už to zvládneš i sám,“ pochválil mne soudruh Hřebeníček a nechal mne v mučírně o samotě s dalším vyslýchaným.

Tentokrát šedivým, a opět tlustým starcem, který byl proboštem Kolegiátní kapituly všech svatých i rohatých, a který také seděl jako ministr ve vládě, jež dovolila, aby české banky převzal mezinárodní plutokratický kapitál, a v jejímž čele stál člověk, kterému dělal onen muž, jehož prve vynášeli z mučírny, fámula, což je evidentní doklad pravdivosti toho, co říká soudruh Lenin, že totiž všechno souvisí se vším.

Stařec byl strachem už docela nepříčetný, protože pořád křičel: „Budou odebírat děti na základě křivého obvinění, budou zavírat odpůrce do pracovně nápravných táborů!“

Ale já jeho křiku nic nedbal a nasadil mu španělskou botu a uhodil na něj: „Přiznej, že ceny pozemků při církevních restitucích byly nadhodnocené!“

„Budou nám vládnout homosexualisté! Islám je náboženství smrti!“ zdálo se, že stařec již pozbyl zcela rozumu.

„Nehraj to na mě!“ zařval jsem na něho a začal utahovat šrouby, „přiznej se, že ceny pozemků při církevních restitucích byly nadhodnocené!“

„Přiznávám!

Schválně jsme je nadhodnotili!“ přestal si stařec okamžitě hrát na blázna a přiznal se.

„To se dalo čekat,“ řekl pak soudruh Hřebeníček, když jsem mu předával protokoly s přiznáními, „v knize mého syna není jediná lež, protože já ho vychoval k lásce k pravdě, vedl ho vždy k tomu, aby pravdu ctil a hájil až do posledního dechu.

Je to hodný chlapec.“

„Celý táta, soudruhu,“ řekl jsem a v dojatých očích soudruha Hřebeníčka se objevily skutečné slzy otcovské pýchy na plod života jeho.