Klobouk dolů, paní Vitásková, za Váš pacifismus!

Pacifismus je dnes sprosté slovo. Naštěstí statečná žena, pro kterou je Česko na první místě, paní Alena Vitásková myslí svůj pacifismus i svoji kandidaturu na prezidentku velmi vážně

Generál Surovikin byl náruživý pacifista. Stalo se tak v důsledku příliš intenzivní četby Lva Tolstého, který to, jak známo, s nenásilím vyloženě přeháněl a tak udělal pacifistu i z nebohého generála Surovikina.

Generál Surovikin byl ovšem se svým pacifismem tak trochu osamělý. Po pravdě řečeno, ve štábu armády, které velel, už žádný jiný pacifista nebyl, a stejně tak ani ve svém širším okolí nemohl natrefit na žádnou spřízněnou pacifistickou duši a bohužel ani prezident Putin nebyl pacifista, i když měl, nutno říct, tu a tam záchvaty míru a pokoje, ale ty zase nebyly tak časté.

Chudák generál Surovikin si neměl s kým otevřeně popovídat a velmi tím trpěl. Naštěstí se však sblížil s Alenou Vitáskovou, kandidátkou na českou prezidentku, která byla taky pacifistka.

Celé dny vysedávali ti dva u samovaru a snili o všeobecném světovém míru.

„Když dovolíte, jsem toho názoru, že vládnout znamená používat násilí a používání násilí znamená dělat tomu, proti komu je násilí použito, něco co nemá rád a co by ten, kdo násilí používá, určitě neměl rád sám. Proto vládnout znamená dělat ostatním, co bychom nechtěli, aby oni dělali nám, jinak řečeno, špatné jednání,“ začínal vždy generál Surovikin debatu citací svého milovaného Tolstého a dodával, „a proto používám násilí jen v nejnutnějších případech a s největším odporem. Je to opravdu hnusné a používám-li toto násilí, jsem tedy hnusný i já a opravdu v takových chvílích se hnusím sám sobě, ani nevíte jak.“

„Ano, násilí je hnusné,“ přikývla vždy Alena Vitásková a pokračovala, „ale hnusíte-li se sám sobě, používáte-li násilí, pak to znamená, že jste dobrým člověkem. V každém člověku se skrývá jakási potencialita dopouštět se násilí. I v tom, kdo si myslí, že to tak není. V lidské přirozenosti dříme agresivita, která když není ventilována nebo proměňována, působí jako přetopený kotel. Bezmocní lidé mohou v sobě někdy hromadit více negativní energie, než lidé, kteří se umějí ve společnosti prosadit. A možná si s ní nemusí vědět rady. Není totiž snadné proměnit negativní energii v pozitivní.  Možná, že volba radikálního nenásilí je ve vašem případě určitý, vlastně velmi efektivní způsob, jak se vypořádat s touto vlastní negativní energií.“

„Ano, to je docela možné. Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro… (Ř 7,18) Pak už nejde o boj se světem, ale o boj se sebou samým. Totiž, uvědomil jsem si naštěstí vlastní negativní energii, sklon ke vzteku a agresivitě a poznal, že je třeba vypořádat se především nikoliv s ukrajinskými fašisty, ale se svými destruktivními vášněmi uvnitř sebe samých. Vím, že v mém nitru přebývá strašlivá destruktivní síla, se kterou je zapotřebí vést boj, vnitřní boj.

A proto se přikláním k radikálnímu nenásilí jako k jedinému východisku ze současné, nejen ruské lidské bídy.“ meditoval generál.

Alena Vitásková velmi bedlivě poslouchala svého společníka, vpíjela se do něj pohledem a mlčky přikyvovala jeho slovům.

„Ano, máte pravdu. Individuální pacifismus je ušlechtilý, ale každý, kdo v sobě najde odvahu, musí k němu dospět vlastním rozhodnutím. Nikoho nelze k pacifismu (k ušlechtilosti, k lásce) nutit. Proto nikoho nenutím k pacifismu. Myslím násilím. Ukazuji nádheru a sílu pacifismu na vlastním příkladu, kdo mě vidí, musí prostě, že pacifismus má něco do sebe, že to není hovadina,“ poznamenala Vitásková, když generál domluvil, a zasnila se, „kdyby všichni dokázali žít, jako žiji já, nebyly by na světě války, lidé by si navzájem pomáhali a nikdo by nikomu neubližoval. Bohužel, taková doba stále nepřicházela a dosud nepřišla, a ani nepřijde, dokud budou na Ukrajině fašisté.“

„Jsem taky přesvědčený, že každý konflikt, ať už vnitrostátní či mezinárodní, je možné řešit mírovou cestou, a to za jakýchkoliv okolností. Proto zarytě odmítám válku a násilí jako cestu k řešení jakéhokoliv sporu, a za všech podmínek hledám smiřující cestu. Jdu tak daleko, že kategoricky nesouhlasím ani s osvobozeneckými válkami. Důvody k tomuto mému postoji jsou buď náboženské nebo humanistické, nebo rovnou obojí. Mým základním přesvědčením je, že válečné konflikty a násilí jsou nemorální a pro dosažení míru je zapotřebí především mravní osvěta.

Věříte, že cena zaplacená za válku je a bude vždy mnohem vyšší než přínosy války, paní Aleno?“ zeptal se generál Surovikin.

„Ano, jsem o tom pevně přesvědčena. Proto je třeba jednat! Jednat dokud nebude mír! Jsem pro mírovou cestu!“ řekla rozhodně Alena Vitásková.

„Já jsem taky pro mírovou cestu! Už aby bylo po této strašlivé válce a byl zase mír, aby si člověk si vyšel do ulic, sedl si v parku na lavičku, vytáhl Tolstého a začetl se do něho. Udělám všechno, co je v mých silách, aby byl mír,“ rozhorlil se generál Surovikin.

„Kéž by byla i naše vláda jako vy! To by nebylo žádných válek. Až budu prezidentka, bude všude na světě mír. Udělám to jako Erdogan! Ano, tak to udělám! Budu Erdogan v sukních! Bude mír, budete si číst svého milovaného Tolstého!“ vydechla horoucně Alena Vitásková, zatímco hromotlucký generál Surovikin na ni obdivně hleděl.

Tak statečnou a odvážnou ženu ještě neviděl, a to se jednou generál potkal i s Valentinou Těreškovovou. Kdysi mužové kvůli ženám válčili, ale on, generál, by kvůli této, chytré a vzdělané, ženě okamžitě podepsal bezpodmínečnou kapitulaci, jen aby byl mír, sladký a opojný mír, na světě i v jeho lysé makovici.