Klimazlo paní senátorky

Evropu sužuje vlna veder, všude hoří, pršet má až za měsíc  a kdekdo si bere do úst ochranu nejmenované planety, drze paní senátorce nařizuje, co si má kupovat a jak se má chovat, aby snížila teplotu na Zemi za sto padesát let

Pitomý mravokárce zjevně neviděl žádnou českou vesnici hezky zblízka a zřejmě neví, jak vypadá docela normální život.

Třeba u nás ve Štěnovicích!

To není, jak v Praze, kde z jakéhosi záhadného důvodu žije skoro a půl miliónů lidí, místo toho, aby žili hezky na vesnici, třeba u nás ve Štěnovicích.

Řekněte mi, kdo má v Praze kompost?

A u nás ve Štěnovicích má kompost každý soused!

A nejkrásnější kompost má paní senátorka!

Paní senátorka je advokátka, zná každého soudce či soudkyni v krajském městě, její manžel je ředitel významného podniku, ale kompost má u nás nejkrásnější.

A co oblečení už recyklovala!

Vědí klimalarmisté, že paní senátorka je vůbec nejlepší na světě ve třídění odpadu?

Každý den se Štěnovicemi ozývá v podvečer její zvonivý hlas: „Kosti, kůže, staré hadry, vykupuji!“

„Paní senátorka už jde!“ vědí vesničané, že paní senátorka už jde a vybíhají před dům a dávají paní senátorce do jejího parádního dvoukoláku, který tlačí před sebou, kosti, kůže, odložené oblečení, „tady máte, paní senátorko! Hezky to recyklujte!“

A paní senátorka to recykluje.

Odložené oblečení buď přešije, to většinou, nebo rozstříhá na hadry, a když oblečení nejde ani přešít, ani rozstříhat na hadry, tak ho aspoň daruje příbuzenstvu, nebo, když už ho nechce ani příbuzenstvo, odnese do charitativních kontejnerů.

A manžel paní senátorky?

Toho jsem u nás na vsi neviděl jinak než v obnošeném tričku. Má ho pořád na sobě, a nejspíše v něm i spí. Jinde by si nejspíš ťukali na čelo, manažer, ředitel firmy a nosí obnošené tričko, ale u nás víme, že manžel paní senátorky vydá tričko popelnici, až když jsou z něho cáry, ale ani to mnohdy ne, protože se celý obváže provázkem, takže tričko na něm drží, i když už je docela roztrhané a průsvitné jako gáza.

A kosti?

I kosti paní senátorka zužitkuje, protože je to hotová kulinární kouzelnice!

Udělá z nich pěkně macatý stejk, který je k nerozeznání od skutečného stejku, a ten stejk je cítit na celou vesnici, takže všichni slintají a říkají: „No jo, paní senátorka zase ukuchtila ten svůj stejk!“

A co chleba paní senátorka nasušila pro zvířata!

Co spadlého ovoce navozila koním nebo do moštárny!

A co prkýnek, kusů látek, šňůrek, a skleniček naschraňovala, má toho plnou garáž pro dvě auta, všech těch prkýnek, skleniček, šňůrek a skleniček.

„Dobrá senátorka i pro šňůrku přes plot skočí, co kdyby se mohla někdy k něčemu hodit?“ říkává s oblibou paní senátorka, když skočí pro šňůrku přes plot.

Taková je paní senátorka chlouba naší vesnice!

A pitomý mravokárce nutí takovou nádhernou a vzácnou ženu, jakou je paní senátorka, aby nejedla maso, jezdila do práce na kole, prodala svých pět nafťáků a, což je vůbec nejhorší, pila limonádu papírovým brčkem, co se jí v dutině ústní rozloží po druhém loku na buničinu!

Tuhle jsem se paní senátorky zeptal: „A jak vy to, paní senátorko, děláte, že se vůbec nebojíte té hrůzy, co se na nás žene kvůli tomu zpropadenému grýn dýlu?

Říká se, že to bude taková hrůza, že každá domácnost bude mít svůj vlastní kompost, že všechny hospodyňky budou spotřebovávat nejprve zbytky, co se kazí, že všichni budou recyklovat oblečení, a že všichni chlapi budou chodit v jednom tričku.

Taková to bude bída, co má přijít!

Všichni se toho bojí, třesou strachy, a vy se pořád usmíváte jak na předvolebním plakátu!“

A víte, co mi na to řekla paní senátorka?

Řekla mi: „Nebojím se, protože jsem český člověk! Český člověk se prostě chová hospodárně, a proto se nemusí bát žádné bídy. Dřív žili lidé v bídě, a přežili to. I my to přežijeme, protože jsme Češi a umíme udělat ze starých kostí stejky. Jen si nepamatujeme, že to dokážeme. Ale já už to pochopila, že to dokážeme. Proto se bídy nebojím.

Proč bych se jí bála?

Prostě budu chodit pěšky, prostě budu plést svetry, prostě odložím mobil a půjdu mezi lidi. Tam poznám, jak vypadá normální život.

A normálního života se nemusíme bát!

Víte, kdy byla tradiční rodina nejpevnější?“

„No, to nevím,“ přiznal jsem se.

„Tradiční rodina byla nejpevnější, když nebyla elektřina a všichni jedli rukama z jedné mísy, když nebyla žádná auta. A když chceme tradiční rodinu, proč nechceme tradiční i to všechno ostatní?

Proč nechceme žít bez elektřiny, protože je to tradiční, proč nechceme jíst z jedné mísy, proč nechceme žít bez aut, když je to tradiční?

Už chápete?“ vysvětlila mi paní senátorka.

„Ano, máte pravdu, už chápu. Tradiční rodina je jen tak, která žije bez elektřiny,“ přikývl jsem, protože jsem skutečně pochopil, co mi paní senátorka tím vším chce říct.