Klimatická Gréta, protestní pátky a co dál, pane Šťastný?

Pokud něco po někom chci a tím více, když to znamená přebourat společenské zvyklosti, vysvětlím druhé straně o co jde a nabídnu pomocnou ruku, tím se velice snadno dosáhnu toho, aby mi protistrana uvěřila, pane Šťastný  

            Přiznám se, že panu Šťastnému závidím, protože má to, co má dnes málokdo, nebo téměř nikdo, totiž strašně moudré děti.

            Je to tak. Děti pana Šťastného jsem jaktěživo neviděl v pátek demonstrovat proti klimatické změně (ha, ha, klimatická změna si tak bude něco dělat z nějakých děcek, to je stejné, jako kdyby děcka demonstrovala proti bohu, že chce zničit tento svět, svoje dílo, haha!).

Ba právě naopak, viděl jsem je, a nejednou, vzorně sedět každý pátek v opuštěných školních lavicích, kde se učily, aby mohly jednou, patřičně vzdělané, změnit svět k lepšímu, tak jak lepší svět chápe třeba Václav Klaus mladší i starší.

Slyšel jsem je dokonce, jak si mezi sebou vykládají: „Ta klimatická Gréta, to je ale piča nad všechny piče.

Ta, kdyby se nám dostala do rukou, tak ji zmalujeme tak ciferník, že ji ani pámbů nepozná!“

„Bože, to jsou moudré děti!“ vydechl jsem závistivě a ještě ten den neprodleně vyhledal pana Šťastného, aby mi řekl, jak to udělal, že má tak moudré děti.

„Ti moji spratci chodí demonstrovat každý pátek, a přitom je za to řežu hlava nehlava.

Opravdu nevím, po kom jsou tak blbí, že si nechali tak vymýt mozek, a to mají všechno, a stejně je jim to málo, v pátek se prostě seberou ze školy a vyrazí do ulic a tam dělají randál a povyk a kravál a rambajs, a nevysvětlím jim to, jaká je to blbost, ani za boha.

Řekněte mi, jak to děláte vy, že máte tak moudré děti, já už opravdu nevím, co s nima, ani nevíte, jak vám závidím ty vaše haranty!“ naříkal jsem u pana Šťastného, zatímco jeho paní si pečlivě lakovala nehty na nohou, protože se manželé Šťastní chystali se svým největším autem na nákup do Kauflandu.

„To je jednoduché,“ řekl pan Šťastný a pokračoval, „vedu je k tomu od mala.

K tomu, že se nesmí v ničem omezovat, že všechno je podřízeno jejím touhám a přáním a ne naopak. Už od peřinky jim vštěpuji, že veškeré přírodní procesy a přírodní zákonitosti jsou pičoviny vycucané z prstu.

Například, když už jim byly tři roky, tak věděly, že když vyhyne třeba nějaký pitomý hmyz, kvůli pesticidům, které se používají v zemědělství, jež tak dokáže vyprodukovat dostatek potravin třeba i pro deset miliard lidí, tak se vůbec nic neděje, že to nemá žádný vliv na ekosystém, protože nic takového ekosystém ani neexistuje, protože je to jen smyšlenka neomarxistů.

A stejně tak dobře například věděly, už taky ve třech letech, že je potřeba stavět co nejvíce dálnic, protože dálnice v žádném případě nemohou narušit strukturu krajiny, ani nemohou nijak, například, přispět k jejímu odvodnění, moje děti dobře věděly, že je to všechno jen bohapustý výmysl.

Však jsme taky každý víkend jezdili trávit víkendy na D1. Hodili jsme je dozadu na sedačky a pak třeba stáli tři hodiny někde v koloně děti a byly z toho celé nadšené, protože mohly pozorovat kola kamiónu, který stál vedle nás.

Nebo jsme zastavili na odpočívadle, abychom mohli z auta vyhodit bordel, všechny ty plasty a tak, a děti hned běžely zase zpátky na dálnici a tleskaly ručkama: ,Tatínku, maminko, podívejte se, to je autíček!’

A ten hluk!

Skoro jak na Silvestra!’

Moje děti totiž milovaly hluk už v kočárku. Aby vůbec usnuly, museli jsme s nimi napřed jezdit k nějaké výpadovce, nebo je uspávat motorovou pilou. Ale ani to už i pak nestačilo, tak nám nezbývalo nic jiného, než si vzít hypotéku na dvacet let, koupit si stavební pozemek u letiště a na něm postavit barák s garáží a trávníkem.

A taky milují, když je v noci všude světlo, bez toho vůbec už neusnou.

Každé má v pokojíku silnou halogenovou lampu, a když jdou spát, tak si ji rozsvítí.

Když byly menší, tak říkávaly: ,Jsme jako zvířátka u nějaké umělé osvětlené sjezdovky v horách, ty mají taky celou noc světlo a proto se jim dobře spí!’

Jak říkám, celé je to o výchově a my k tomu vedli děti už od mala.

Když začaly ty pitomé demonstrace děcek poblázněných pošahanou Grétou, samy za mnou přišly a samy mi řekly: ,Táto, chceme, abys věděl, že my s tím nemáme nic společného, že my jsme se zmanipulovat nenechali.

Chceme, abys věděl, že chceme žít ve stejné světě, v jakém žiješ ty, ve světě plném aut a letadel, ve světě plném přežraných lidí, kteří už nevědí, co by dělali, ve světě, kde roste produkce oxidu uhličitého ne lineární, ale geometrickou řadu, ve světě plném rozumném lidí, kteří chápou, že asfaltové parkoviště je mnohem důležitější než nějaký krtek, nebo nedej bože, nějaké pitomé breberky, ve světě, kde se dá klimatické změně snadno a jednoduše zabránit tím, že si člověk zabuduje do svého domu klimatizaci a suchu zase tak, že si jednoduše pořídí vrtanou studnu.

Ano, táto, chceme, abys věděl, že chceme žít ve světě bez přírodních zákonitostí, že se nechceme v ničem omezovat, nebo dokonce i snižovat produkci oxidu uhličitého jen proto, že nějaká pošahaná piča nechodí do školy!’

To mi řekly moje děti a já šťastně vydechl: ,Děti moje, dobře jsem vás vychoval!

Kdyby byly všechny děti jako vy, byl by normální svět zachráněn, nikdo by o budoucnost nemusel mít strach!’“

V očích pana Šťastného se objevily slzy dojetí.

„Šťastný to člověk ten pan Šťastný!“ pomyslel jsem si smutně, protože já jsem takové štěstí se svými dětmi neměl, jen co začne školní rok, zase půjdou jak blbci demonstrovat za něco, čeho jsou samy popřením.

Bože, kdy už dostanou konečně rozum!?