Klimatická Gréta, protestní pátky, a co dál, pane Šťastný? 2.

V Česku může teplota během následujících dní vystoupat až na 35, či dokonce 36 °C. Minulý týden se navíc znovu rozšířilo sucho. Dva nejhorší stupně pokrývají 30% území. Tropické teploty a počasí bez srážek situaci ještě zhorší

Nenávidím všechny ty ekoalarmisty, ekoaktivisty a samozřejmě taky všechny ty klimatické Gréty,  ať jsou pošahané, nebo ne, prostě nenávidím celou tu bandu, co chce zachránit lidstvo, protože si myslí, že lidstvo je ve svém jádru, odhlédneme-li od všech nepodstatných podružností, celkem fajn, a proto by se mělo zachránit.

Ale já si to nemyslím. Nemyslím si, že lidstvo, včetně imigrantů, je děsně fajn, vlastně hlavně proto nenávidím ekoalarmisty, ekoaktivisty, a samozřejmě všechny ty klimatické gréty, protože nenávidím lidi jako takové.

Možná si myslíte, že nenávidět lidi je, a obzvláště dnes, pěkná fuška, že to není jen tak, že na to už musí člověk být nějaký formát, ne-li rovnou génius.

Nevím, jestli jsem génius, ale nenávidět lidi je v mém případě docela snadné, vlastně by naopak byla pro mne docela fuška lidi milovat.

Mám totiž tu nešťastnou (nebo šťastnou, jak se to vezme) povahu, že mám rád ticho, noční tmu a taky klid a pokoj, jak v duši, tak všude kolem sebe, prostě samé pičoviny, tudíž je moje nenávist vůči lidstvu zcela zákonitá. A co je zákonité je i náramně snadné, vážně, nedá mi to žádnou práci nenávidět lidi, je to tak opojné!

Jak jsem řekl, mám například rád ticho.

Ale kde chcete dnes narazit na nějaké ticho?

Bylo by mi náramným potěšením, kdyby se mohl procházet tichými ulicemi města, kdybych si to mohl promenádovat přes půvabně pokojné vesnice, kdyby se mohl ubírat ztichlou a zadumanou krajinou.

Ale všude je nějaký hluk, a původcem toho hluku nejsou než lidé.

Procházeli jste se někdy nějakým městem?

Pokud ano, tak co jste viděli, kromě asfaltu?

Viděli jste jen proudy aut, ve kterých sedí lidé, kteří, pokud možno, ještě drží v ruce mobil.

A co jste slyšeli?

Neslyšeli jste nic než jen nepřetržitý hluk, jehož původci jsou lidé, kteří už nevědí, co sami se sebou, kteří jezdí v autech ne proto, že musejí nutně někam jet, ale kteří musí jezdit pořád někam, protože mají auta.

Jak říkám, není pro mne těžké nenávidět lidi, protože nenávist je umělou náhražkou oné potěchy a slasti, kterou by ve mně vyvolávalo ticho.

Hluk je všude a stejně tak světlo v noci, odporné a protivné.

Jak zhovadilé jsou jen nasvícené kostely či zámky!

A nejtrapnější je, když je nasvícený nějaký středověký hrad.

Copak ve středověku bylo nějaké veřejné osvětlení, které vyrábělo světelný smog?

Nasvítit hrad, to je projev toho největšího buranství a hovadství, o videomapingu ani nemluvě

Rád bych se opájel tichem a tmou, klidem a pokojem, ale místo toho musím vzít zavděk nenávistí.

Pro tu ovšem nemusím chodit nikam daleko.

Stačí si zajít do nejbližšího nákupního centra a oddat se pozorování upachtěných lidských ksichtů, kterak se vyhrabávají ze svýchm čím dál větších aut, cpou si vozíky miliónem hovadin, které pak cpou zase do aut, do nichž často nezavřou jen sebe, ale i svoje děti, ale špatná nejsou ani letiště.

To už vydá, takovéto pozorování, co se hloubky emočního prožitku týká, dobře za takovou minutu ticha, která se z ničeho nic vynoří uprostřed sekačkové tryzny za ubitou trávu, či uprostřed noci, kdy, fakt nevím proč, není právě tu jednu podivuhodnou a zázračnou minutu, slyšet žádná letadla.

Nenávist je samozřejmě svinstvo, a tak se jí užírám, a ničím především sám.

Ale není to ovšem jen o nenávisti!

Spolu s tím samozřejmě taky pociťuji radost, že tato civilizace, v níž se lidé proměnili už jen v tupá hovada, ovládaná auty, „apkami“ a sociálními sítěmi, likviduje sama sebe, že likviduje sama sebe tím nejlepším možným způsobem.

„Brzy, brzy už bude ticho!“ nekřepčím div radostí, když stojím u nějaké kruhové křižovatky, od které se všemi směry táhnou kolony aut, nebo když čtu o tom, že moře je plné plastů, nebo že pesticidy hubí hmyz, nebo že se prohlubuje sucho.

Ale není tato moje radost falešná, protože sebezáhuba lidstva se týká i mě?

Nemyslím si, že by moje naděje falešná, protože prašivé lidstvo se svým prašivým pokrokem si nic jiného si ani nezaslouží, a budou-li lidé zděšeni z konce, který přijde dřív, než si i třeba takový pan Vladimír Šťastný myslí, já přece jen naposled blaženě vydechnu: „Konečně ticho, konečně tma, konečně klid a pokoj, zasrané lidstvo zdechlo!“

Ostatně tuhle jsem říkal jednomu stromu: „Zánik lidstva, toť nejkrásnější perspektiva!

Všechen ten hluk, co dnes slyšíme, všechny ty sračky, ve kterých se brodíme, toť nic jiného než jen zvěstování nadcházejícího ticha, klidu a pokoje!

Jen houšť, protože čím víc, tím dřív, a čím dřív, tím líp!“

Strom mi na to nic neodpověděl, jen moudře mlčel.

A moudře mlčel, protože byl mrtvý. Byl to totiž smrk, a jednak je sucho, a jednak ho napadl kůrovec.

Jak by takový smrk, vysazený lidmi tam, kde vůbec nepatří, nebyl mrtvý, když je sucho a napadl ho kůrovec?

Ostatně všimli jste si, že nejmoudřejší lidé jsou ti mrtví?

Hřbitovy jsou plné moudrých lidí a nejmoudřejší jsou ti mrtví, jak jsem sám vypozoroval, a vy možná taky, kteří se rozflákali v autě.

Kéž bych jich bylo co nejvíc, protože moudrosti, jak dokazuje tento článek, není nikdy dost!