Kéž v této zemi zvítězí zdravý rozum nad komedianty!

Čeští komedianti dostali parádní lekci z demokracie. Nás ostatní tato a jiné lekce ještě čekají, neboť zdravý rozum není opakem šílenství, ale jeho mocninou

            Šílenství, které mne postupně zcela ovládlo, je tiché, vůbec ne nebezpečné.

Občas mi ovšem z mého šílenství přeskočí, ale kdo by se tomu divil?

                V těch chvílích jsem inteligentnější než kdy předtím.

                Lidé, kteří mne v tomto stavu potkávají, sami od sebe smekají své čepice, a žmoulajíce je, zdraví mne nadevše uctivě.

                Slyším dobře jejich hlasy. Jasně vnímám zjevný i skrytý obsah jejich slov, docela prostých a obyčejných. Ale přece jim nijak na jejich pozdravy neodpovídám, byť jen nepatrným smeknutím hlavy.

                Není to z neslušnosti. Vším je vinna ta skutečnost, že mi přeskočilo z mého šílenství.

                Jednou však, když mi takto zase přeskočilo, u mne zastavila bryčka tažená dvěma statnými ryzáky.

                „Nechcete svézt?“ zeptal se mne kočí.

                „Kam jedete?“ zeptal jsem se ho.

                „Na jatka. Vezu tam koníčky,“ odpověděl kočí a ukázal bičem na koně.

                „Chcete je dát na jatka?“ podivil jsem se.

                „Ano, jsou v nejlepším věku na porážku. Za rok bude jejich maso už docela tuhé, zuby by si na něm člověk vylámal,“ řekl kočí a v jeho hlase se nic nezachvělo, ani stín lítosti, že veze tak pěkné ryzáky na jatka .

                „Svezu se s vámi,“ řekl jsem a naskočil na bryčku.

                „Hyjé, krasavci, už to nebude dlouho trvat!“ pobídl kočí koně a my se rozjeli.

                Sotva jsme projeli první zatáčku, zeptal jsem se kočího: „A jak se dostanete zpátky, když už nebudete mít koně?“

                „Nějak si už poradím,“ mávl nad tím rukou kočí a dodal, „jste šílenec?“

                „Ano, šílenec,“ přikývl jsem.

                „Já mám rozum v pořádku, vždy jsem ho měl v pořádku,“ prohodil kočí, lehce zatáhnuv za opratě, protože jsme vjížděli do další zatáčky, „a přeskakuje vám často z vašeho šílenství?“

                „Co chvíli,“ ujistil jsem ho a pokračoval, „například sedím, mlčím a přitom si myslím: ,Každou chvíli by mi mělo zase přeskočit!?

                A opravdu neuběhne ani celá hodina a přeskočí mi.

                Vstanu, začnu přecházet sem a tam a přitom vykřikovat:,Proč nás šikanují? Protože mohou! Tak se postarejme, aby nemohli!?

                Někdy tak prochodím celé dny, a necítím přitom žádnou únavu, třebaže nepozřu jediného sousta.“

                „Tak jsme tady, vašnosto. Dál nejedu, moc daleko jsem vás nesvezl,“ přerušil mne kočí, neboť jsme stáli u bran jatek.

                „Co se dá dělat,“ řekl jsem a seskočil z bryčky.

                „Nashledanou!“ rozloučil se mnou kočí a zmizel na jatkách.

Stál jsem tak asi hodinu, pořád se díval tím směrem, až teprve potom jsem si všiml, že se mi z kapsy u vesty ztratily moje zlaté hodinky.

                Vběhl jsem za kočím na jatka, jestli mi je náhodou nevzal, ale už bylo pozdě.

                Při vypřahání kopl jeden z koní kočího tak, že mu rozdrtil lebku a on byl na místě mrtev. Moje zlaté hodinky, které se u něho skutečně našli, se třpytily v rukou jednoho z řezníků, mohutného muže s rudým obličejem, který se pořád díval, kolik je hodin.

                „Dej to sem, to jsou moje hodinky!“ vykřikl jsem zoufale.

                Všichni se dali do smíchu, ačkoliv to byla pravda.

                „Je to šílenec, chtěl by svoje hodinky zpátky, hehe!

Tak mu zmalujeme ciferník!“ smál se řezník, ukazuje na mě a to byla taky pravda, docela brutální.

Řezník si schoval moje hodinky do kapsy své zkrvavené zástěry a já se obrátil čelem vzad. Mé šílenství zde na jatkách nic neznamenalo, zde může se vítězně smát a křepčit, jen zdravý, ne churavý lidský rozum.