Když v Paříži propuknou násilnosti a čeští novináři už zase řeší ruskou vlajkou v hledišti

Víte, co udělám? Vyvěsím si na barák ruskou vlajku a už se těším, jak to budou novináři řešit místo toho, aby řešili vlastizradu prezidenta Pavla, který propaguje Spojené státy evropské

Bývala dřív řeka Morava mnohem hlubší, než je teď, to se musí nechat. Hlavně za dob Cyrila a Metoděje, kteří k nám přišli z Ruska, aby z nás, pohanských barbarů, učinili civilizované křesťany.

Ale i dnes se stále najdou v řece Moravě místa, kde je vody nad hlavu a proto není zase tak lehké a snadné, potopit se až na dno. Mně osobně se to nepovedlo nikdy, ale panu učiteli, mému jednomu dobrému známému, se to povedlo už mnohokrát, asi je to tím, že piju hodně magoráku, nebo tím, že jsem skladník, i když ne ze Sezimova Ústí.

„Zase jste byl na dně, pane učiteli?“ zeptal jsem se pana učitele, když se vynořil z Moravy zrovna, když jsem se vracel do práce z tiché čajovny, jda kolem Moravy.

„Ano, byl jsem zase na dně,“ přiznal se pan učitel, setřásaje se sebe krůpěje vody. „Musel jsem si vybít vztek.“

„Tak to asi zase něco provedli novináři a opoziční politici, když jste měl vztek,“ odtušil jsem.

A nemýlil jsem se. Vždy, když má pan učitel vztek, tak něco vymastili novináři (ovšemže ne ti z Parlamentních listů) a opoziční politici.

„Představte si, že ta novinářská a opoziční žumpa označila rozhodující a drtivé ruské útoky na Kyjev a ostatní ukrajinská města jako barbarské akty terorismu!

Rusko vítězně zaútočí na kyjevskou juntu a podle naší novinářské a opoziční žumpy to vypadá, jako by Rusko vedlo jakousi nesmyslnou a barbarskou válku, v níž vůbec nebrání tradiční hodnoty! Musel jsem se potopit na dno, abych to pod vodou vydýchal!“

„Jo, ta novinářská a opoziční žumpa stále evidentně ještě nenašla svoje dno. Je to hnus a já se divím, že jim to ještě vůbec trpíme,“ dal jsem panu učitelovi za pravdu. „Ale nebojte, pane učiteli. Ruská vlajka už bude brzy vlát nejen v Paříži, ale i na vaší škole. A ruští sportovci, nejčestnější ze všech, budou mít zase medailové žně. Už jen tisíc takových raketových útoků a vítězství je naše.“

„Ano, vítězství je naše, našich lidí,“ přikývl pan učitel a šel se znovu potopit na dno, tentokrát ovšem do samé radosti.

A já?

Já jsem pokračoval dál do práce, do svého skladu, rovněž plný naděje, že se tento můj článek dostane aspoň na titulku, když už se nedokážu ponořit až na dno, jako pan učitel.

Tak uvidíme...