Když už nás vyháníš, pošli nás do toho stáda vepřů!

My, běžní lidé, se vzpíráme Bohu, protože se bláhově domníváme, že si tak více užijeme života. Je to ovšem z naší strany očividný omyl  

            Včera ke mně přinesli mnoho posedlých.

            „Uzdrav je! Ať mají taky něco ze života!“ prosili mne.

            Uzdravil jsem je, vyhnal jsem duchy, kteří v nich sídlili.

            „Proč nás vyháníš a pronásleduješ? Co jsme ti udělali, Jsme přece duchové, máme blíž k tobě než k lidem! Ech, co záleží na nějakých lidech! Narodí se a zemřou, to je všechno!

            My jsme víc než lidé!“ kroutili se ti duchové.

            „Můžete vstoupit do mě a sídlit ve mně. Jsem přece nyní také člověkem!“ nabídl jsem těm duchům, že mohou sídlit ve mně.

            „Být v tobě, je jako být ve vězení! To by nám ještě tak scházelo, aby se naplnila slova proroka Izaiáše!“ zašklebili se duchové.

            „Jak chcete. Oddělám vás tedy jako prasata. Jste zlo a veškeré zlo musí být zničeno. Tam, kde jsem já, není místo pro zlo!“ řekl jsem a zahubil ty zlé duchy, prostě přestali existovat, idea, která je stvořila, která byla jejich obsahem, přestala existovat, proměnila se v mrtvou matérii.

            Jasně, že všichni ti duchové jsou vyšší entity bytí, protože duch je vždy více než hmota, a proto zabít takového ducha je mnohem větší zločin, než zabít člověka. Ale tito duchové jsou i zlem, neboť se odštěpili od mého Otce, když měl ten záchvat paranoii, jsou produktem jeho duševní choroby, a proto je musím likvidovat, abych očistil tento svět od zla, které rovněž pochází od mého Otce, když se ho zmocní to jeho šílenství.

            Posedlí, které jsem vyléčil, byli štěstím bez sebe, radovali se z toho, že se teď bez problémů mohou začlenit do společnosti, že ony hlasy, které jim strašily v hlase, jako všem prorokům, a stejně jako mému Otci, zmizely.

            „Máte tady ještě nějaké posedlé?“ zeptal jsem se místních.

            „Ne nemáme tady už žádné posedlé,“ odpověděli mi místní.

            „A loď tady máte?“ zeptal jsem se.

            „Máme tady spoustu lodí!“ odpověděli mi místní.

            „Potřeboval bych hodit na protější břeh,“ řekl jsem.

            „Hodíme tě tam!“ slíbili mi místní a opravdu mi dali k dispozici loď.

            Nastoupil jsem do ní dnes brzy ráno spolu s těmi, kteří se mne rozhodli následovat. Loď se houpala na krotkém moři a já se natáhl a brzy usnul. Zdálo se mi o mé matce a otčímovi. Kráčeli jsme nějakou pouští. Slunce žhnulo a všude, kam oko dohlédlo, se bělaly lidské kostry.

            „Kam jdeme?“ ptal jsem se matky a otčíma.

            „Jdeme tě ukázat tvému tatínkovi. Já jsem jen strejda,“ odpověděl mi otčím.

            „A kdy tam budeme?“ ptal jsem se dál.

            „Již brzy, synáčku. Vidíš, tam už je tatínkův domeček,“ ukázala matka k nekonečně vzdálenému obzoru.

            „Já nic nevidím, jen nicotu,“ řekl jsem.

            „To je to, tys na to káp, krev se nezapře!“ plácl mě do ramene otčím.

            A v tu chvíli jsem se probudil.

            Někdo mi třásl ramen a zoufale žádal: „Pane, zachraň nás, nebo zahyneme! Strhla se strašlivá bouře, můžeme se každou chvílí převrátit.“

            „Zachránit?“ musel jsem se pousmát nad tou směšnou prosbou.

            „Zachránit! Jinak se všichni utopíme jako koťata!“ zoufale zvolal kdosi jiný.

            „Malověrní! Jak můžete zahynout, když je duše nesmrtelná? Jak můžete zahynout, když ve mně věříte? Kdo ve mně věří, věčně živ bude! Nechte mrtvé, ať se strachují o svůj život!

            Nebo si snad myslíte, že když se utopíte, že se tím všechno končí, že tím přestane existovat i bůh?

            Copak není smrt brána k bohu?

            Jak chcete s bohem sdílet jeho království, když se bojíte opustit tento pozemský svět?“ poučil jsem přítomné.

            Ale oni se báli dál o svůj život. Byli jako zvířata, která jsou bez duše, a proto jsou ovládána tupým pudem sebezáchovy. Ale lidé mají duši, nejsou zvířata, proto mohou žít věčně. Mohou žít věčně a přitom mají největší strach z toho, že všechno pozemské je jen dočasné.

            „Otče, do koho jsi to vložil duši?“ podivil jsem se, jak Otec může tak záležet na lidech, již se bojí o svůj pozemský život, když já jim slibuji život věčný.

            Lidé byli jako šílení. Ječeli strachem a propadali beznaději. Bylo mi trapno a stydno, že jsem taky člověkem. Tak trapno a stydno, že jsem bouři raději utišil. Lidé se rázem uklidnili a děkovali mi, že jsem jim zachránil život.

            Hlupáci!

            V příštím okamžiku mohli být už v království mého Otce, a když ne tam, tak aspoň v očistci. Ale to už naše loď přirazila k břehu. Byl to gaderanský břeh.

            „Nevystupuj, Pane! Je to velmi zlé místo! Zabral si ho na úkor lidí hřbitov!

            Takový hřbitov vzbuzuje vážnost i za poledního slunce, zrovna jako teď.

Slunce se zdá nepřemožitelné, a když svítí, má člověk pocit, že bude žít věčně.

Ale hřbitov se prosadí i jemu navzdory, i za veselého dne říká člověku: ,Tebe to taky čeká! Zdechneš a přestaneš existovat! Proto bůh člověka potrestal smrtí, že se proti němu provinil!‘

Tento hřbitov je ovšem tuplovaně zlé místo. V hrobech zde žijí dva posedlí. Nikdo se neodváží sem chodit, všichni z těch posedlých mají strach!“ varoval mne kdosi.

„Ublížili snad někomu? Zneužili nějaké dítě při zpovědi?“ zeptal jsem se.

„To ne, ale jde z nich strach! Vždyť žijí v hrobě! To není normální, není to s nimi jako s běžnými lidmi,!“ vysvětlil mi ten strašpytel.

„Přijde čas a taky vyjdu z hrobu, do kterého mne zavede můj vlastní Otec. Řekneš pak, že to se mnou není jako s běžnými lidmi?“ zeptal jsem se ho.

Ale to už proti nám vyběhli oni dva posedlí. Všichni před nimi bojácně ustoupili dozadu, jen já zůstal stát na svém místě.

„Co je ti, po nás Boží Synu? Přišel jsi nás trápit a mučit, dříve než nastal čas? Co jsme ti udělali?“ dali se do křiku posedlí.

„Neudělali jste mi nic. Ale to neznamená, že vás nemůžu trochu potrápit, už jen proto, že jsem silnější než vy. Láska a pravda, to jest já, vždy zvítězí nad lží a nenávistí, to jest, nad vámi, milí démoni. Pakujte se pryč!“ řekl jsem démonům v posedlých.

„S lidmi, kteří tě nikdy nepochopí, slitování máš, a s námi ne!“ zalkali démoni a zaškemrali, „vyžeň nás aspoň do támhle těch sviní, když už to musí být.“

„Jděte si, kam chcete,“ mávl jsem rukou.

Běsi vyšli z lidí a vešli do sviní, které se okamžitě s radostným rykem vrhly z útesu do moře.

„Naše prasata se vrhla do moře! Co teď s námi bude?“ bědovali pasáci, kteří ty svině pásli.

Přistoupil jsem k nim a ukázal směrem, kde skončila jejich prasata: „A Bůh veškeré milosti, který je povolal ke své věčné slávě v Kristu, po krátkém utrpení je obnoví, utvrdí, posílí a postaví na pevný základ. Jemu náleží panství na věky věků! Amen.“

„Povolal prasata k věčné slávě?“ divili se pasáci.

„Tak jest!“ přikývl jsem.

Když to pasáci slyšeli, rozběhli se do města, odkud pocházeli a všechno tam řekli. Celé město my pak vyšlo naproti a žádalo mne, abych odešel.

„Taková pěkná prasata! Taková tupá a hloupá zákeřnost, jako když někdo pošlape květinový záhon!“ spílali mi.

Démoni měli pravdu. V tom spočívá moje největší utrpení, že musím milovat lidi, ne prasata...