Když už čekat na Klause, tak pořádně!

Za týden se odehraje první kolo prezidentských voleb. Vyklube se nějaké překvapení, nebo to dopadne jako při druhé volbě V. Klause? Počkáme si  

Z odhalených, vzdáleně kravské stydké pysky, vrat Institutu Václava Klause se táhla dlouhatánská fronta až kamsi k vyšehradskému Slavínu, kde se najednou, zničehonic končila.

Stoupl jsem si na její konec a zeptal se: „Nevíte, kdy přijdeme na řadu?“

„Asi tak za týden. To mám první termín,“ řekla těhotná žena, která stála se svou manželkou, takovou poněkud hranatou mužatkou strejčovského typu přede mnou.

„Když už čekat, tak pořádně!“ řekl jsem si a pustil se do čekání.

Co bych lhal, ten týden utekl jako voda a než jsem se nadál, vcházel jsem do IVK otevřenými vraty, které, takto zblízka, připomínaly kravské stydké pysky ještě více než kdy jindy. Uvnitř jsem nečekal dlouho, už jen asi dvě hodiny, po jejichž uplynutí jsem vešel do takového tmavého kumbálu, do něhož malým zamřížovaným oknem poudilo jen pramálo světla.

Za ošoupaným stolem tam seděl v ošoupaném nátělníku a v hedvábných trenýrkách jakýsi pracovník IVK s mimořádně, a to i na vždy špičkové poměry IVK, inteligentním vzezřením.

„Chtěl bych nějakou knihu od Klause,“ řekl jsem chvatně.

„To by mohl říct každý,“ zabručel ten muž a zeptal se, „jakou, člověče, vždyť jsou jich stovky, ne-li tisíce?! Jak mám vědět, kterou chcete?!“

„Tak třeba Deset,“ řekl jsem.

„Deset je rozebrané,“ zamručel muž.

„A bude dotisk?“ zeptal.

„Bude, ale až zítra, musíte si počkat,“ zněla odpovědět.

„Nemůžu čekat. Tak mi dejte Česká republika na rozcestí, čas rozhodnutí. Nevadí mi, že to Klaus napsal s kolektivem, co napsal kolektiv, to vytrhnu.“

„Rozebrané!“ zamručel muž.

„A bude dotisk?“ chtěl jsem vědět.

„Bude, ale až zítra! Musíte si počkat.“

„Nemůžu čekat. Musím mít nějakou knihu od Václava Klause. Tak mi dejte Novoroční projevy z Pražského hradu,“ řekl jsem.

„Projevy nejsou. Jsou rozebrané,“ zabručel zase chlap.

„A dotisk bude?“ chtěl jsem vědět.

„Bude, ale až zítra. Musíte si počkat!“ zněla odpovědět.

Nakonec se ukázalo, že jsou všechny knihy Václava Klause rozebrané, včetně Sporu o amnestii, a že všechny budou mít dotisk až zítra, a já si nakonec budu muset stejně počkat na jejich dotisk.

Ale bude ten dotisk vůbec stačit, když tady všichni čekají na knihy Václava Klause?

Neměl by se už chystat další dotisk, abychom nemuseli zase čekat, protože i dotisk už bude rozebraný?

Řekl jsem to tomu chlapovi.

„Uvidíme, počkáme si,“ zabručel chlap a troch smířlivěji dodal, „když jsme byli na Hradě, taky jsme měli spoustu plánů! Chtěli jsme organizovat, řídit, bojovat za svobodu, chtěli jsme se odpoutat od země, rozmáchnout křídla, prostě žít, žít nový a lepší život, a nakonec jsem celých těch deset let nedělali nic jiného, než čekali na Havla.

Jo, život není nic jinýho než jen čekání.

Ale když čekat, tak už pořádně jako my tady, až zase přijde Havel!“

„Ano, máte pravdu, uvidíme, počkáme si,“ řekl jsem a vyšel ven z toho tmavého kumbálu a pak i IVK.

Tam venku mě hned ovanul čerstvý zimní vzduch, už jsem najednou nemusel na nic čekat, byl jsem zachráněn, nový život, to bych sakra mohl!