Když spáchá bloger sebevraždu

Když spáchá bloger sebevraždu, rozvíří se kal. Čas míjí, a kal klesá ke dnu, až se opět usadí. Moudrý člověk, jenž pozoruje ten děj ze své větve, ptá se:  „K čemu všechno to vlastně?"

            Přibližně před půl rokem, vím bezpečně, že to bylo na konci nepříliš horkého léta, utrpěl jsem střelné zranění hlavy. Došlo k tomu při mé vlastní neopatrné manipulaci se střelnou zbraní. Browningem ráže 6,35, jestli vám to něco říká.

            Tuto střelnou zbraň dostal jsem na vánoce v úhledně zabaleném balíčku i se stovkou nádherně lesklých nábojů. Brával jsem ji pak sebou všude, kde to šlo, maje pořád jednu ruku v kapse, neboť dotek kovu, z něhož  je zhotovena, mne náramně uklidňoval.

            Nešlo jen o pocit bezpečí, který jsem tak měl. Bylo zde i vědomí vlastní převahy, kdyby mne náhodou přepadl někdo neozbrojený. Stačilo by vytáhnout střelnou zbraň, zmáčknout spoušť, varovně, dvakrát či třikrát, vystřelit do vzduchu a bylo by. Nebo kdyby se něco strhlo, nějaká mela, kdyby nějaký šílený střelec začal kosit všechno kolem sebe, mohl jsem tomuto řádění snadno učinit přítrž několika přesným ranami ze své střelné zbraně.

            Člověk, který má v ruce ostře nabitou zbraň, je jiným, myslím duševně, člověkem, než ten, který tuto zbraň nemá. Držíte-li v ruce střelnou zbraň, či máte-li ji v kapse, a jedete třeba přitom v tramvaji, pak vaše žlázy s vnitřní sekrecí do vaší krve vylučují látky, jež mají stejný účinek jako narkotika, a které jsou i nepochybě stejně návykové.

            Nemohl jsem se tedy od své střelné zbraně odloučit, stala se takříkajíc, moji věrnou družkou.

Jda někdy po ulici, či jeda již v zmíněné tramvaji, díval jsem po ostatních lidech a dohadoval se, kolik z nich má u sebe taky střelnou zbraň, kdo by mne, kdybych najednou začal kolem střílet jako šílený, usmrtil několika přesnými ranami, jako bych ho stejně usmrtil i já, kdyby začal střílet kolem sebe on.

Existovalo takových lidí nemálo, na kterých se dalo, podle výrazu ve tváři, podle kovového lesku jejich očí, bezpečně poznat, že mají u sebe rovněž střelnou zbraň. Kolikrát jsem si říkal, a v duchu i představoval, svíraje v ruce svůj browning, jak by to vypadalo, kdyby jako šílený začal kolem sebe střílet ne jeden člověk, ale víc lidí najednou, ve stejný okamžik, načež by na to střelbou odpověděli všichni ostatní.

Bylo by v tu chvíli ještě poznat, kdo je šíleným střelcem a kdo ne, pokud by všichni stříleli kolem sebe jako zběsilí, dalo by se ještě poznat, kdo je šílený a útočí, a kdo je normální a jen se brání, vyjma samozřejmě těch lidí, kteří by žádnou střelnou zbraň u sebe neměli?

Nosil jsem tedy střelnou zbraň stále u sebe. Ale i doma jsem ji často bral do ruky, hrál s ní, bez přestání ji zajišťující a odjišťující, přičemž onen kovový zvuk, mající kadenci šicího stroje, působil na mne hypnotizujícím účinkem.

Při jedné takové příležitosti, něco jsem právě zkoušel, přiloživ si, cvičně ovšem jen, bez jakéhokoliv konkrétního úmyslu, hlaveň střelné zbraně ke spánku, došlo k výstřelu. Bylo to, jak už jsem říkal, na konci léta.

Vypadalo to jako sebevražda, ale sebevražda to nebyla, alespoň ne úmyslná. Přesto jsem se však nevyhnul, když mi lékaři po mnoha a mnoha hodinách usilovné práce zachránili život, posezení u psychiatra.

„Dejme tomu, že šlo jen o důsledek neopatrné manipulace se střelnou, legálně drženou zbraní. Nehledejme v tom žádný úmysl z vaší strany,“ řekl mi psychiatr při jednom sezení, dívaje se do jakýchsi papírů, „ale i tato neopatrná manipulace se střelnou zbraní mohla být důsledkem vašeho špatného psychického stavu, který jste si dost možná ještě v tu chvíli plně neuvědomoval.

Nebo snad chcete říct, že kdybyste byl zcela zdráv, přikládal byste si hlaveň střelné zbraně ke svému spánku, notabene střelné zbraně ostře nabité, byť neodjištěné, jak jste se v tu chvíli domníval?“
           

„Máte pravdu, pane doktore,“ přitakal jsem psychiatrovi, který se pořád díval do těch papírů, „snad už jsem nebyl v tu chvíli zcela zdráv.

Víte přece, co někde napsal Dostojevskij.“

„Dostojevskij?“ zvedl psychiatr oči od papírů.

„Ano, Dostojevskij,“ přikývl jsem a pokračoval, „tak tento Dostojevskij, představte si to, pane doktore, někde píše, že spousta sebevražd a vražd je způsobena pouze už jen tím, že někdo vezme do ruky revolver, protože se v tu chvíli se člověk ocitá nad propastí, na prudkém srázu, kde je snadné uklouznout, protože jej cosi neodolatelně nutí stisknout spoušť. “

„To je vskutku zajímavý postřeh,“ souhlasil psychiatr a opět se zadíval do papírů, „jak tady studuji vaše materiály, jsem stále víc přesvědčen, že byste si měl odpočinout. Vyrazit někam ven, teď když začíná jaro, je na to nejlepší doba.“

„A kam bych měl, podle vás, pane doktore vyrazit?“ zeptal jsem se.

„Někam, kde je hodně jezer. Nebo aspoň vodních ploch. Ty působí uklidňujícím dojmem. Od chvíle, co jste dostal na vánoce střelnou zbraň, žil jste v permanentním napětí. To, že jste si tenkrát přiložil hlaveň střelné zbraně ke spánku, to mohla být podvědomá reakce vašeho organismu na havarijní stav, v němž se nalézal,“ řekl mi psychiatr.

Dal jsem na jeho radu, a vypravil se do kraje, kde je plno rybníků. Ubytoval jsem se v jedné vesnici, v horním patře zdejšího starobylého pohostinství. Pokoj byl čistý a útulný, a co víc, byl z něj výhled na obrovský rybník, jehož hladina mne vskutku uklidňovala.

Stalo se to třetí, nebo čtvrtý den mého, dosud pokojného a klidného pobytu tam.

Byl už večer. Nalézaje se ve svém pokoji, převlékal jsem se, chystaje se sejít dolů na večeři. Ve chvíli, kdy jsem vycházel z pokoje, ozvalo se ze zdola zřetelné třesknutí výstřelu, načež se záhy na to ozvaly lidské výkřiky. Ale to už jsem chvatně vstupoval, hnán zvědavostí, co se děje, do restaurace, nedbaje vlastní bezpečnosti, neboť onen výstřel mohl být i dílem šíleného střelce.

Ale zvědavost byla přece jen silnější, třebaže jsem u sebe neměl střelnou zbraň, jako v těch časech, jež předcházely mému úrazu. Nešlo však o dílo šíleného střelce. Vprostřed restauračního sálu stál shluk lidí, bledý a roztřesený hostinský kamsi telefonoval.

„Střelil se mi tady v lokále chlap do hlavy, na ženském hajzlu!“ slyšel jsem, jak říká do telefonu.

Přistoupil jsem ke shluku lidí, nahlédl jim přes ramena, a opravdu jsem zahlédl na stolech sražených k sobě člověka, s velmi zle postřelenou hlavou.

Každý z těch lidí někam telefonoval, říkaje do telefonu zhruba to, co říkal do telefonu i hostinský: „Střelil se do hlavy. Na ženském hajzlu!“

Zeptal jsem se jediného člověka, který nikam netelefonoval, moudře vypadajícího muže s již mírně prošedivělými skráněmi, co se stalo.

„Pepan se střelil na ženském hajzlu do hlavy. Přenesli jsme ho sem, ale žádný doktor mu už stejně nepomůže,“ řekl mi.

„Proč to udělal? Měl dluhy?“ zeptal jsem se, kývnuv na sebevraha, jenž dodělával na stole.

„Ale co dluhy. Dluhy neměl, aspoň co se ví. Jenže to byl bloger,“ odpověděl mi ten muž.

„Bloger?“ podivil jsem se.

„Jasně, že bloger,“ přikývl muž, a ušklíbnuv se, pokračoval, „to je teď mezi blogery takový trend, móda. Pokušení je velké, a ne všichni tomu odolají.“

„Promiňte, ale pořád tomu nerozumím, proč se vlastně zastřelil,“ řekl jsem na to.

„Kvůli karmě, čemu jinému!?“ odpověděl mi ten muž a vysvětlil mi to, „když spachá bloger sebevraždu, tak mu stoupne karma i čtenost. Musí ale samozřejmě ještě před tím hodit na svůj blog dopis na rozloučenou. Po něčem takovém jdou lidi vždycky jako diví.

Karma i čtenost mu prudce vzlétne, doslova vytryskne k nebi. Ještě jednou, naposled, zatřepá se v oblacích jako svobodný pták. Někdy vydrží takový sebevrah v top karmě i v top čtenosti celý týden, ale pak je samozřejmě už nenávratně konec.

Pepan vždy o tom snil.

,Aspoň jednou, jeden jediný den být v TOP!‘ říkával.

,Ty vole, tak napiš něco o uprchlících, o muslimech, jak znásilňují ženy. Nebo jak Trump nasral evropské elity, nebo něco o neomarxistech, a budeš tam hned,‘ radili jsme mu.

,To by bylo moc trapné a laciné,‘ nenechal si poradit.

Jo, Pepan, byl starý poctivec, myslel si, že prorazí zeď hlavou.

Neprorazil, nakonec se do ní musel střelit. Na ženských hajzlech, aby to mělo aspoň genderový podtext. A tak se mu přece jen splnil jeho sen. Teď jenom, aby nebohý Pepan vydržel v TOP co nejdéle, když už to tak skončilo. Teď je to hlavně o tom, aby si to nějaký další bloger taky brzo nehodil, protože karmické zákony blogu jsou neúprosné.

Vy jste ten jeho dopis na rozloučenou ještě nečetl?

Je to na idnes.

Mrkněte na to. Tady to je, než to smažou..“

Muž mi podával svůj mobil.

Ale to už do hostince dorazila záchranka. Všichni si teď točili, jak lékaři ohledávají Pepana. Vytratil jsem se ze sálu na ženské hajzly. Střelná zbraň, kterou se onen bloger zastřelil, tam ještě pořád ležela na zemi. Nejspíše mu vypadla z ruky, když ho přenášeli, v tom zmatku na ni všichni zapomněli.

Zvedl jsem ji. Byl to browning ráže 6,35 mm, úplně stejný, jaký jsem měl i já. Byl pořád ostře nabitý, jak jsem se hbitě přesvědčil. V zásobníku chyběl jen jeden náboj, ten, který si Pepan vpálil do hlavy.

Usmál jsem se a strčil si střelnou zbraň do kapsy, něco mne totiž napadlo. Prošel jsem sálem, nikým nepovšimnut, a vyšel ven. Vzduch už byl cítit jarem, k hospodě právě přijížděli policajti. Jejich auto mne těsně minulo, ale ještě než z něho vystoupili, zmizel jsem za rohem a rozběhl se do tmy směrem k rybníku i se svou cennou kořistí.