Když se snáší noc na střechy Petěburgu

Když se snáší noc na střechy Petěburgu, cítí básníci, a zvláště pak ti největší, ve své duši opojnou lehkost bytí...

            Na naše, to znamená ruské, a speciálně pak petrohradské, poměry je palác knížete Igora zařízen opravdu vkusně. Tj. bez všech těch ohavných a bombasticky se tvářících zbytečností, které jsou u nás v Rusku jakýmsi tragickým omylem přinejmenším už od dob Petra Velikého považovány za projev dobrého vkusu a za neklamný důkaz luxusu.

            Mohu to potvrdit, protože v paláci knížete Igora právě nalézám a to přímo takříkajíc v jeho samotném srdci, neboť sedím v pracovně knížete Igora, jejíž zařízení nezapře vytříbený rukopis svého obyvatele. Ostatně sám kníže Igor je bezesporu velmi impozantní muž a to, že byli pozváni k němu do paláce, považovali by všichni za obrovskou čest, kterou jim tento velikán našeho domácího ruského života prokázal.

            Mne kníže do svého paláce pozval, ovšem ve věci, která se mne bytostně dotýká, nakolik je vážná. A vážná je, neboť na ni závisí všechen můj život a to tak, že sotva mohu mluvit o své návštěvě jako přátelské, třebaže se kníže Igor na mne přátelsky a povzbudivě usmívá.

            „Přiznám se, milý příteli, že vás považuji za našeho největšího básníka,“ začíná kníže Igor náš rozhovor a s úsměvem pokračuje, „a rovněž přiznávám, že mi vaše verše pomohly i v nejtěžší chvíli mého života, ve chvíli, kdy jsem nebyl dalek rozhodnutí, že se tohoto života dobrovolně vzdám, že vrátím Bohu jeho vstupenku do světa takříkajíc.

            Vyjádřit ty nejniternější pocity zamilovaného člověka, člověka, který je zachvácen láskou,  a ovšem i toutéž láskou zrazen a zklamán, tak mistrovsky, jak to mistrovsky dokážete vy, nedokáže už nikdo.“

            Za jiných okolností by mne chvála muže tak vzdělaného a významného jistě těšila. Ale teď ne.

            Místo zdvořilého poděkování za pochvalná slova řeknu jen: „Kvůli tomu jste mne přece nepozval, abyste chválil moje veršovánky.“

            „Máte pravdu, kvůli tomu jsem vás nepozval,“ přikývne kníže Igor a nepřestává se usmívat,“ chci si s vámi, milý příteli, promluvit o Naděždě Ivanovně. Naděžda Ivanovna je fantastická žena a já ji dnes požádal o ruku.

            Proč vám to říkám?

            Říkám vám to proto, že ji milujete.“

            Slova knížete Igora se zaryjí do mého srdce jako jantarová dýka.

            „Ano, miluji Naděždu Ivanovnu! Po ničem netoužím víc, než abych ji zbavil jejího panenství, samozřejmě až poté, co ji pojmu za svou ženu!“ vykřiknu a vstanu ze své sesle, „a co vám řekla? Souhlasila?“

            Upírám zraky na knížete Igora, který mi, neuhýbaje před mým pohledem, odpoví: „Poprosila mne, se slzami ve svých nádherných očích, abych jí dal čas na rozmyšlenou. A zároveň jedním dechem dodala stále se slzami v očích, ať si nedělám naději, neboť, jak doslova řekla, její srdce patří někomu jinému.

            Ten někdo jiný jste vy. Srdce Naděždy Ivanovny patří vám. Proto jsem vás pozval.“

            „Ano, Naděžda Ivanovna mne miluje!“ vykřiknu a zatnu prsty do desky stolu tak, že mi okamžitě zbělají klouby.

            „Ano, Naděžda Ivanovna miluje vás,“ přikývne kníže Igor, načež vstane a přiblíží se ke mně na půl metru, „miluje vás, přesto si ji hodlám vzít. Láska, kterou k vám cítí Naděžda Ivanovna, mi není na překážku, ba právě naopak, láska dělá Naděždu Ivanovnu ještě krásnější a přitažlivější.

            Vím dobře, kdo jsem a vím, že nabídka k sňatku od takových, jako jsem já, se prostě neodmítá. Ani Naděžda Ivanovna nakonec neodmítne, i když se teď zdráhá. Vás miluje, to ano, horoucně a vřele. Ale já můžu dát to, po čem ženy vždy touží, totiž postavení a peníze.

Jako moje žena bude Naděžda Ivanovna královnou těch nejskvostnějších plesů. Uvažte sám, která žena, a obzvláště tady u nás v Rusku, by něčemu takovému dokázala odolat!

Vaše verše jsou nádherné. Ale, promiňte, že to říkám takto otevřeně, královnu plesů z Naděždy Ivanovny neudělají.

Ostatně všiml jste si toho, že tady u nás v Rusku dokážou skutečně milovat, to znamená obětovat sebe sama, jen ty nejposlednější prostitutky, které vědí, že nestojí za víc než jen pár kopějek?

Určitě jste si toho všiml, jste náš největší básník!

Ale pojďme zpět k naší věci.

Naděžda Ivanovna se za mne provdá. Je zhola nemožné, aby se za mne neprovdala. Ale já jsem čestný muž a jako takový uznávám vaše právo na lásku. Nebýt mne, snad by si vás Naděžda Ivanovna nakonec skutečně vzala, protože ženy, Bůh jim to odpusť, mají slabost pro básníky, zvlášť, když jsou největší jako vy.

Ovšem, na souboj mne vyzvat nemůže, nejste šlechtic. Nechci vás však zničit jen z toho titulu, že jsem kníže a jeden z nejurozenějších a nejmocnějších mužů naší obrovské říše. Proto vám navrhuji, abychom si zahráli ruskou ruletu. Ten, kdo z ní vyvázne živý, může si dělat nárok na Naděždu Ivanovnu. Já s absolutní jistotou, že si mne vezme, vy zase dál můžete v sobě živit naději, že ji připravíte o panenství.

Souhlasíte?“

Krev si mi nahrne do tváří. Jasně chápu, jakou velkorysou nabídku mi právě kníže Igor právě dal. Tak velkorysou, že to téměř hraničí se smrtelnou urážkou.

Ale mám jiné východisko?

Když si kníže Igor vezme Naděždu Ivanovnu, tak se jistojistě zastřelím. Ale když přijmu jeho nabídku, je určitá šance, že se namísto mě zastřelí on. Nabídka knížete Igora je vskutku velkorysá. Je tak velkorysá, že její přijetí hraničí s podlostí.

Aťsi!

„Přijímám!“ zvolám a prudce popadnu knížete Igora za rameno, „ale pod jednou podmínkou! A to tou, že revolver nabiju já!“

Kníže Igor ode mne odstoupí a vytáhne z kapsy revolver, který mi podává.

„Ale to je samozřejmé, to se rozumí samo sebou. Vy nabijete revolver a já zatím nechám přinést šampaňské,“ vtiskne mi kníže Igor do ruky ještě jeden náboj.

Třesoucíma rukama nabíjím revolver, je šestiranný, německé výroby. Kníže Igor zatím nechává přinést šampaňské, které rozlévá do číší.

„Na naše zdraví. A na lásku Naděždy Ivanovny!“ pozdvihne číši, když před něj na stůl položím nabitý revolver, jehož bubínkem jsem několikrát zatočil, a dodá, „co bychom my, vzdělaní Rusové, byli bez šampaňského?!“  

Kníže do sebe obrátí šampaňské, po něm tak učiním já, ovšem bez proslovu.

„Půjdete první?“ zeptám se ho.

„Proč ne?“ řekne kníže vesele, vezme revolver, přiloží si jeho hlaveň ke spánku a zmáčkne spoušť.

Ozve se kovové cvaknutí a vzápětí mi kníže Igor podává zbraň.

I já si přitisknu její hlaveň ke spánku, zmáčknu spoušť a…, ozve se opět kovové cvaknutí.

Podám revolver knížeti.

Opakuje se to, co prve, opět nevyjde žádná rána.

Tentokrát zavírám oči, ale kovové cvaknutí mne probere zpátky k životu.

„Tak a jdeme do finále!“ zvolá vesele kníže Igor s hlavní u spánku.

Zmáčkne spoušť a vypadá to, jako bych hlaveň měl u spánku já a ne kníže Igor, protože když konečně třeskně výstřel, podlomí se pode mnou nohy a já div neupadnu do mdlob.

Ale moje slabost trvá jen zlomek sekundy. Kníže Igor zastřelil sebe, ne mne. V jeho spánku zeje díra, z níž vytéká krev, která se vpíjí do koberce.

„Kníže Igor si vás nevezme. Vašemu smutku nebude rovno, Naděždo Ivanovno, hehe!“ rozesměji se nad mrtvým knížetem Igorem.

Kdyby si ho Naděžda Ivanovna vzala, tak bych to nepřežil. Ale teď, když stojím nad mrtvolou kníže Igora, velkého a impozantního muže, musím mu dát za pravdu, Naděžda Ivanovna je děvka jako všechny ženy tady u nás, s výjimkou těch nejposlednějších prostitutek, které jsou snad stejně tak odporné jako jejich zákazníci, všichni ti opilí mužici.

Do pracovny už vtrhlo služebnictvo, které se marně snaží zastavit krvácení ze spánku knížete. Mne si nikdo nevšímá. Tiše se vzdaluji v povznesené náladě. Na střechy Petěrburgu se už snáší noc, ale mně je lehce na duši a moje nálada je bez přehánění výtečná.

Aby taky ne, když jsem ze své lásky již zcela vyléčen…