Když muž se ženou snídá

Teď máme večer, brzy bude noc a než se nadějeme, bude muž se ženou snídat. A tak je to v pořádku, tak to má být

            Eva si už nepamatovala, kdy si naposledy měnila kalhotky, bylo to před mnoha týdny, nebo spíše měsíci. Podprsenka se jí dávno rozpadla a menstruační vložky nepoužívala už kdovíjak dlouho, když jí stékala krev po stehnech, musel Adam od ní odvracet zrak, protože mu ta bez přestání kapající krev nedělala ani trochu dobře.

            Vyhnáni božím hněvem z ráje, který jakási zničehonic vypuknuvší válka obrátila v sutiny, prchali do bezpečí, ale zatím bezvýsledně. Všude kam přišli, to vypadalo stejně jako u nich, rozvrácená města byla liduprázdná, na dětských pískovištích si nikdo nehrál, nic nefungovalo, nikde nebyl signál, ani připojení na internet, nešla elektřina, benzín jako by se všechen žíznivě vsákl do země. Živili se, čím se dalo, prohledávali rozbořené domy, doufali, že najdou v dávno vyrabovaných obchodech nějaké zapomenuté čipsy, nebo aspoň flašku kečupu.

            Ale ať prchali, kam prchali, z dálky se pořád ozývalo zlověstné hřmění, které se sice nepřibližovalo, ale ani nevzdalovalo, které jim bylo pořád v patách, nebo oni byli snad v patách jemu, hřmění, které nemohlo být než válkou, protože silvestr určitě nebyl, takže co jiného to mohlo být?

            Tak jednoho dne přišli do jednoho města, bylo to, tuším někde na Českomoravské vysočině. To město bylo rozbořené a mrtvé jako všechna města, ale když jej prošli, nevěřili svým očím, protože spatřili docela neporušený supermarket!

            „Vidíš to, co já, Evo?“ zvolal nevěřícně Adam.

            „Vidím!

            Snad tam budou mít vložky!“ zvolala Eva, která právě menstruovala a už se chtěla rozběhnout do obchodu, aby si koupila do zásoby tolik vložek, kolik unese.

            Ale Adam ji zadržel.

            „Počkej, takhle přece nemůžeš mezi lidi!

            Co kdyby tam byli nějací lidi!

            Vlez si tady do křoví, ať tě nikdo nevidí, a počkej, až se vrátím s vložkami,“ řekl Adam a ukázal na dosti bujné křoví, u kterého stáli.

            „To je přece akát!

            Budu celá poškrábaná od trnů,“ namítla Eva.

            „Aspoň se ta nečistá krev ztratí, ať už tam jsi, Evo!“ nařídil Adam Evě.

            „Máš pravdu, Adame, bude to lepší, když se schovám,“ řekla Eva a dodala, „dej na sebe pozor, Adame.

            Co když tam budou nějací lidé?

            Nikdy nevíš, co můžeš od lidí čekat!“ varovala jej Eva.

            „Neboj, za chvíli budu zpátky i s vložkami a snad přinesu i něco k jídlu,“ slíbil Adam ženě a vydal se do obchodu, zatímco si Eva zalezla do křoví.

            Adam se dlouho nevracel, Eva už o něj měla strach, když se přece jen vyloupla ze vchodu jeho postava, aby za chvíli šťastně dorazil ke křoví, v němž se Eva schovala.

            „Máš vložky?

            Řekni, máš vložky?!“ vrhla se na něj Eva celá poškrábaná, protože Adam opravdu nesl velkou papírovou, a proto ekologickou tašku.

            „Počkej, neskákej na mě, vždyť mě celého umažeš od krve!“ uskočil Adam od ženy jako uštknutý, ale pak se jeho tvář rozzářila, „vložky nemám, ani nic k jídlu, ale něco přece jen nesu!“

            „Nemáš vložky?“ vydechla zklamaně Eva.

            „Nemám, ten obchod byl úplně prázdný, nic v něm nebylo.

            Už jsem chtěl odejít, ale pak mne napadlo, že se podívám do kasy, jestli tam pokladní třeba něco nezapomněly.

            A podívej co, jsem našel!“ sáhl Adam do tašky a vytáhl z ní něco, co Evě vyrazilo úplně dech.

            „Panebože, to není možné!

            Legendární, věčně vyprodané cédéčko čtyřiceti největších hitů Karla Gotta!“ vydechla překvapením Eva.

            „Je tam i ,Když muž se ženou snídá’,“ řekl Adam a zasněně pokračoval, „vzpomínáš, tenkrát v ráji?

            Každou neděli jsme si pouštěli Když muž se ženou snídá u snídaně, a taky na dovolené jsme si ji pořád pouštěli na mobilu, provázela nás v ráji všude.“

            „Jak bych si nevzpomínala?“ řekla Eva a smutně dodala, „měli jsme všechno a chtěli jsme ještě víc. Hlavně já, protože jsem žena. Bůh se mohl kvůli nám přetrhnout, ale my jsme byli věčně nespokojení, hlavně já, protože jsem žena, až se bůh konečně nesral a proměnil ráj v peklo, ze kterého jsme museli utéct.

            Bože, co já bych dala za jednu jedinou vložku, abych si aspoň chvíli připadala jako člověk!“

            „Neboj, Evo!

            Za toto cédéčko můžeme mít třeba kamión vložek, to cédéčko je hotový poklad!

            Jsme teď nejbohatší lidé na široko daleko, ještě že jsem se do kasy podíval, to bylo jistě boží vnuknutí!“ rozesmál se šťastně Adam.

            „Jenže na co nám je cédéčko, když si ho stejně není na čem přehrát?

            Neslyšíš to ticho, Adame?

            Nikdy nic nehraje, jen to hřmění je pořád slyšet!“ připomenula Eva muži holou skutečnost.

            „Nebuď tak přízemní, Evo, i když jsi jen žena!“ napomenul Adam Evu a důležitě dodal, „až se dostaneme do bezpečí, tak si tam určitě přehrajeme ,Když muž se ženou snídá’, a všechno bude jako dřív, když jsme byli v ráji.

            Budeme snídat jako každou neděli před naším vyhnáním a ty budeš mít tolik vložek, že nebudeš vědět co s nima, a to budeme mít v zásobě ještě dalších třicet devět hitů.“

            „Já bych radši snídala už teď, ne až v bezpečí. Tak hubená jsem nikdy nebyla, ani když jsem držela dietu,“ povzdechla si Eva.

            „Máš teprve osm ráno, do večera určitě najdeme něco k snědku, a když ne do večera, tak zítra určitě. Škoda jen, že už je podzim a ptačí hnízda jsou už prázdná, mám docela chuť na vajíčka,“ řekl Adam a najednou se zarazil, „co to je, sakra?

            Drony!

            Rychle do křoví!“

            Adam strhl Evu a mrskl s ní do křoví, do kterého se sám pak sám schoval. Byl nejvyšší čas, protože odněkud opravdu přiletěly dva drony, rozbombardovali supermarket a zase odletěly.

            „To bylo o fous, přijít o půlhodiny později, tak je po cédéčku,“ oddechl si Adam, když vylezl z křoví, celý zakrvácený stejně jako Eva, a dodal, „ale stejně je mi záhadou, odkud se ty drony berou.

            Nic nefunguje, ale drony si létají, jako by se nechumelilo, to už jsou páté, co jsme tento týden viděli.

            Řekni mi, Evo, odkud se pořád berou?

A proč nás nezabily, vždyť nás musely vidět, to že nás zase nechaly na živu, to jistě není náhoda!“

            Ale Eva nevěděla, a jak by taky mohla, vždyť byla jen žena, třebaže jedna ze dvou posledních lidí v bývalém zemském ráji na pohled!?