Když jdou maturantky městem

Ještě se rojí. Ještě kráčejí městem. Letošní maturantky. Čerstvé a svěží. Když je potkám, je mi jich líto. Takové chytré hlavinky, a tak blbě skončí. Asi jsem už starý a zatrpklý citový nemotora

            Anna, bylo jí dvacet, odmaturovala se samými jedničkami. I z obávané matematiky uspěla na výbornou. Jako jediná z celé školy, a jedna z mála z celého okresu kdesi na severu vyřešila záludný maturitní matematický test bez toho, aby jedinkrát chybovala.

             Pedagogové z její školy i spolužáci byli na ni právem pyšní.

            Když přinesla domů maturitní vysvědčení (léto se už v ten den drze vlamovalo do otevřených dveří, vzduch jím byl nasycen, i když vlastně bylo ještě oficiálně jaro) seběhla se celá ulice, aby viděla ten skvost.

            „Nikdy jsme Aničku do ničeho nenutili, ani náznakem ne,“ zdůrazňovala Annina maminka, dodávajíc, „a už vůbec ne do učení!“

            „No, jo, Anička, to je prostě hlavička,“ pokyvovali sousedé hlavami a prohlíželi si vysvědčení proti světlu, aby se přesvědčili, že jsou na něm skutečně vodoznaky, jeden nikdy neví, a letos prý byla ta matematika zvlášť těžká.

            Však taky jeden senior, bělovlasý stařec podotknul: „Já taky maturoval z matematiky. Taky za jedna. Jenže to bylo v roce padesát. To se vůbec nedá srovnávat s dneškem. Dnes by ta nebohá děcka ve škole nejraději sedřeli z kůže, tolik toho na ně nakládají. Že se nestydí, takhle jim ničit dětství, fuj!“

            Stařec si odpliv a jakási žena hned dodala: „To oni, páni v Praze, naschvál dělají tu matematiku tak těžkou, aby ji zvládli jen studenti elitních škol!

Páni chtějí, aby šlo co nejmíň lidí na vysoké, aby měl kdo dělat v těch čínských fabrikách, co se teď budou všude stavět. Chtějí udělat z naší Czechie čínskou montovnu, proto potřebují nahnat děcka na učňáky, aby se naučila obrábět kovy a pájet integrované obvody!“

            Všichni sousedé souhlasně pokyvovali: „Máte recht!

Člověk, aby se teď bál přivést dítě na svět, protože skončí kvůli té těžké matematice někde na učňáku a pak ve fabrice!

Dvacet roků člověk svoje děcko piplá a pak prásk, neudělá maturitu z matematiky, a máte ho na krku, holomka jednoho, celý život. Nic pořádného z něho není, jen chudák, který utrpěl trvalou psychickou újmu, protože neudělal maturu a nedostal se na vysokou.

Kolik takových případů dnes je!“

Lidé rozhořčeně zatínali pěsti a hrozili jimi neomylně tím směrem, kterým ležela Praha, v níž se nacházeli páni, kteří se rozhodli ničit mladým lidem jejich životy.

„Naši Aničku, chválabohu, nedostali,“ řekla Anina matka.

„Chválabohu, nedostali!“ zvolali lidé a jejich tváře se opět rozjasnily, „Anička to pánům nandala! Spočítala všechny jejich příklady!

To si páni z Prahy jistě nemysleli, že studentka čtyřletého gymnázia z malého města spočítá ty jejich příklady!

Anička je pašák!“

„Jen aby si teď Anička vybrala správnou vysokou školu! Kdoví, jak bude vypadat trh práce, než dostuduje,“ projevila oprávněné obavy jakási sousedka.

„Anička si dala přihlášku na jadernou fyziku a na pajdák“ řekla Annina matka.

Senior, šedovlasý stařec, který taky maturoval z matematiky, si začal mnout bradu: „Ta jaderná fyzika, jak říkáte, no, já vám nevím. Píše se teď o jádru všelicos a nejsou to vždy pěkné věci. Že prý jaderná energetika není perspektivní. A ta Drábová, ta tam bude sedět ještě třicet roků, ta to svoje místo někomu jen tak hned nepustí.

Nechci vám samozřejmě do toho mluvit. My maturovali v sedmnácti, my byli ještě děti. Anička už má dvacet, určitě ví, co chce. Ale jaderná fyzika, nevím, nevím.

Leda že by snad nastoupila do nějakého ústavu. Myslím vědeckého a chytla se tam nějakého perspektivního týmu, co má výsledky, co hodně publikuje, dostává granty. Ale tam bude určitě taky tlačenka. To víte, každý chce žít, i vědci jsou jen lidé, mají svoje potřeby, za pár šupů vám kvalitní základní výzkum nikdo dělat nebude.“

„Ať jde raději Anička na pajdák!“ vykřikl kdosi a hned to podpořil argumenty, „tuhle v televizi říkali, že se mají učitelům zásadně zvedat platy. Prý mají brát stejně jako soudci, prý aby se přilákali do školství kvalitní lidi.

A je to tak, lidi!

Řekněte mi, co je to za lemply, kteří jsou ochotni učit dvacet hodin týdně za pitomých dvacet pět tisíc měsíčně!

To musí být úplní zoufalci, alkoholici a tak!

Já to říkám pořád: ,Zvedněme platy učitelům, ať ta naše děcka učí konečně někdo pořádný!’

Ono se teď hodně mluví o šikaně učitelů.

Jenže jak ta děcka můžou mít respekt z někoho, kdo je učí v záplatovaných, třebaže snad v čistých hadrech, protože nemá na nové?

Vnuk mi propadá v šesté třídě z pěti předmětů. A to jen proto, že ho učí samí lemplové, kteří ho prostě neumějí nijak zaujmout.

Jak je to možné, že takoví lidé učí?

To ať mi někdo vysvětlí!“

„Ať jde Anička na pajdák! Až zvýší učitelům platy, že je budou mít jako soudci, bude se mít Anička jako prase v žitě!“ souhlasili všichni.

Zatímco tak celá ulice debatovala o Annině budoucnosti, byla Anna ve svém pokoji. Zabývala jakousi ruční prací, místo toho, aby se učila na přijímačky na výšku.

V tom se na okno ozvalo známé zaklepání. Anna vstala od ruční práce a okno otevřela. Byl to Jeník, Annin vrstevník, hodný chlapec, který se však špatně učil. Proto měl na sobě montérky zacákané od malty. Vracel se z práce. Pracoval na stavbě, jsa vyučeným zedníkem.

„Je to pravda? Co se píše na facebooku?“ zeptal se Jeník Anny.

„Co se píše na facebooku?“ řekla Anna.

„Že se hlásíš na tu, no, na tu jadernou fyziku,“ odpověděl Jeník.

Anna se usmála: „Je to pravda. Hlásím se na jadernou fyziku.“

„Chceš to dělat?“ zeptal se Jeník.

„Vlastně nevím. Vždyť je mi teprve dvacet,“ řekla Anna, pak však dodala, „ale asi jo, asi to chci dělat, když mám tu jedničku z matematiky.“

„Když se půjdeš na jadernou fyziku, tak to už se po škole domů nevrátíš,“ smutně se usmál Jeník.

„Asi ne. Buď zůstanu na fakultě, nebo skončím v nějakém ústavu, výzkumném. Co bych tady u nás dělala se svým vzděláním? Prodavačku?“ přikývla Anna.

„To už se nikdy neuvidíme?“ řekl Jeník.

„Ještě se hlásím na pajdák,“ připomněla Anna.

Jeník ožil: „Učitelé mají dostat přidáno! Chlapi na stavbě se dnes o tom bavili. Všichni to schvalovali. Prý mají brát jako soudci. Mohla bys učit u nás. Všichni by si tě vážili, protože bys byla paní učitelka.

A já...“

Jeník se zarazil.

„Co ty?“ zeptala se Anna.

„Já bych ti postavil dům. Velký obrovský dům, sám bych ho postavil. Od základů až po střechu. Pozemek už mám vyhlédnutý. A až by ten dům stál, tak bych v tobě zplodil syna a byl s ním na rodičovské, abys mohla učit!“ vyhrkl Jeník.

„Jsi hodný. Ale to je ještě daleko. Strašlivě daleko. Vždyť je mi teprve dvacet a teprve dnes jsem přinesla domů maturitní vysvědčení. Teď se musím dostat na vysokou, a pak ji vystudovat, získat kvalitní vzdělání. Tomu teď musím obětovat všechno,“ řekla Anna.

„Já vím.

Kdybych měl vzdělání, tak nedělám na stavbě, ale někde na ministerstvu. Jenže já se špatně učil. Nešlo mi to do hlavy, protože jsem neměl štěstí na učitele. Nedokázali mi učivo podat zábavnou formou. Místo toho mě nutili dělat větné rozbory, učit se data nazpaměť.

Jak jsem nemohl mít samé čtyřky, být jednou provždy odepsaný?

Teď budu až do důchodu dělat zedníka.

Ještě čtyřicet sedm let budu makat na stavbách!“ posteskl si Jeník.

„Někdo ty domy, nové dálnice a taky mosty stavět musí,“ chtěla ho utěšit Anička.

„Ale proč zrovna já? Protože mi nešel větný rozbor? Protože nevím, kdy upálili Husa?“ zvolal hořce Jeník, ale pak už klidněji dodal, „nebudu tě rušit, musíš se chystat na přijímačky, já vím.. Ale kdybys chtěla bezové květy, na sirup, donesl bych ti je, klidně dvě igelitky. Vím, kde je bezu spousta, zrovna kvete.

Stačí, když mi napíšeš.“

„Napíšu ti,“ řekla Anna a zavřela okno.

Ale k ruční práci se už nevrátila. Místo toho si vzala mobil a začala na něm cosi ťukat. Asi psala tweet.