Kdysi levné brambory už nejsou pochoutka ani pro prasata, natož pro lidi

Jako zemědělský inženýr bych měl problematice brambor, proč jsou tak drahé, rozumět.  A já, světe div se, tomu rozumím!

            Kdyby mi to někdo vyprávěl, že spatřil na vlastní oči člověka, který si tak dopřává brambor, že už je nemůže někdy ani cítit, nejspíše bych mu nevěřil, myslel bych si o něm, že je blázen.

A vidíte sami, teď vám to vyprávím já, protože jsem skutečně, nelžu, takového člověka na vlastní oči spatřil!

Stál jsem ve frontě na kvalitní, nijak nešizené, protože české maso a se mnou tam stála spousta jiných lidí.

Stál jsem tam už od rána, abychom si mohli s rodinou v sobotu k žrádlu ugrilovat pořádný steak, a nějak jsem zapomněl na pitný režim. Z větší části především strachem z toho, jestli se na mne dostane, protože mezi lidmi ve frontě se rozšířila fáma, že masa dovezli jen osm metráků a tudíž se, zcela logicky, na každého nedostane, koupí-li si každý člověk nejméně pět kilo hovězího.

Není proto divu, že na mne, když už to bylo na můj organismus příliš, přišly skutečné mdloby.

Upadl jsem, a když se pak potom probral a zase se postavil na nohy, zamlaskal jsem na celé kolo a zvolal: „Bože, lidi, jak já bych si dal vařené brambory bez ničeho, klidně i krmné!“

A ostatní lidi, jak slyšeli o bramborách, tak taky začali hlasitě mlaskat a říkat, že by si taky dali vařené brambory bez ničeho, klidně i krmné.

Všichni to však nenesli lehce, protože ke mně přistoupil nějaký nerudný pán se vzezřením živnostníka, který stál asi třicet metrů za mnou, strčil mi svoji obrovskou pěst pod nos a zlostně zasyčel: „Helejte, nedělejte nám pomyšlení na brambory, třeba i krmný, nebo vám takovou jednu ubalím, že nebudete žrát brambory, ale hlínu!“

„Hlína je taky dobrá, hlavně zemědělská půda“ poznamenala jakási žena.

Živnostník se na ni obrátil, napřáhl se a zuřivostí takřka bez sebe a zařval na ni: „Tak ty nebudeš držet zobák, krávo jedna?

Kdo si dnes může dovolit žrát zemědělskou půdu?

Leda tak Babiš nebo Tykač!“

Nejspíše by živnostník tu nebohou ženu i uhodil, kdyby náhle jiný, docela nenápadný muž, kterého jsem si všiml až teď, tiše neprohodil: „Nebijte tu ženu, ani tady toho pána, co by si dal vařené brambory bez ničeho, třeba i krmné.

Já si totiž brambory pěstuji!“

Živnostník zkameněl úžasem a s ním i my všichni ostatní.

Byl jsem to nakonec já, kdo se toho človíčka zeptal: „Tak vy si pěstujete brambory?

Sám?“

„Ano, pěstuji,“ přikývl onen muž, k jehož nohám se vrhl živnostník, náhle zkrotlý jako beránek, lkaje, „Pane můj, odpusť mi moje hříchy.“

Ale já zvolal: „Nevěřím!

Nevěřím tomu, že by si dnes někdo pěstoval sám brambory!“

Muž však vytáhl z kapsy bramboru a podal mi ji: „Tady je. Sáhněte si. Vlastnoručně vypěstovaná brambora.“

Co mi zbývalo, než uvěřit?

„Věřím, teď už věřím!“ vykřikl jsem, vzav si od muže bramboru a strčiv si ji do vlastní kapsy, „ale jak je to možné!?“

„Moje žena i já, jsme ekonomové. Máme dokonce i poradenskou firmu, ve které teď radíme, lidem, aby si pěstovali brambory sami,“ pustil se muž do vysvětlování a pokračoval, „jako ekonomové totiž rozumíme oněm základním ekonomickým zákonitostem, nebo si to aspoň o sobě myslíme.

Když vyděláváte padesát tisíc měsíčně a kilo brambor stojí deset korun, tak se vám prostě nevyplatí dřít od rána do večera na poli, výhodnější je pro vás si brambory koupit. No jo, jenže ten, kdo brambory pěstuje, chce taky mít příjem, chtít levné potraviny a přitom nepracovat v zemědělství za minimální mzdu, ale mít firmu na ekonomické poradenství, ve které si za nicnedělání přijdete na mnohem víc, je prostě pokrytecké.

Co z toho vyplývá?

Vyplývá z toho to, že cena brambor musí být dostatečně vysoká, aby se vám vyplatilo nechodit do práce, ale místo toho dřít na poli, nebo aspoň na něm dřít po práci, a nikam nejezdit, všechen svůj volný čas vyplnit právě jen touto dřinou.

A víte co?“

„Co?“ chtěli jsme vědět.

„Já vám teď rovnou povím, jak jsem na to přišel, že bychom si doma mohli pěstovat brambory sami,“ řekl muž a skutečně se o tom rozvyprávěl, „samozřejmě, že i nás rostoucí cena brambor znepokojovala, vždyť máme pět dětí, kterou rostou jako z vody. Přičítali jsme to samozřejmě měnové politice ČNB.

Ale nic to nebylo platné, jednoho dne jsme prostě už na brambory neměli, museli jsme je přestat kupovat a jíst, stejně jako máslo, protože koupěschopnosti Číňanů jsme prostě konkurovat nemohli.

Asi týden na to jsem pak kosil trávník. Víte, máme dům, okolo něho trávník, bazén a garáž pro dvě auta, trampolínu pro děti, altán na grilování a pak už nic. Ten trávník jsme kosili každý den, jednak aby byl dokonale hladký a holý jako mrtvola na pitevním stole, a jednak proto, že si člověk u toho nádherně vyčistí hlavu.

Sedne na traktor, pustí motor a ten hluk ho dokonale izoluje od okolního světa, je to, to sečení trávy, naprosto dokonalá meditace.

Obtěžují vás sousedé věčným hlukem při sečení trávy?

Sečte ji taky, pak už vám ten hluk vadit nebude!

Sedl jsem tehdy na traktor a začal jezdit sem a tam, abych zlikvidoval všechnu, byť jen o milimetr, lístek trávy přečnívající z představy o ideálním trávníku.

A jak tak seču, jak tak sedím na tom našem traktorku, dívám se na ten zelený trávník, co vypadá jako beton, a který máme kolem baráku, dívám se na něho, dívám, hlava se mi točí, jak jezdím pořád dokola, abych si to sečení jaksepatří užil, a najednou mám pocit, že jsem stejně tak geniální jako Eistein, nebo Klaus, mladý i starý.

A jak jsem tak geniální, vykřiknu: ,Tady by měly růst brambory!‘

Zapomněl jsem totiž dodat, že máme to štěstí, že jsme si barák postavili na zemědělské půdě.

Jezdil jsem ještě půlhodiny, ale pak už to nevydržel, zastavil traktorek a běžel za ženou, která právě kojila, abych jí to sdělil.

,Ty ses zbláznil!

Brambory!

Kde vezmeme levnou pracovní sílu?‘ obořila se hned na mne, jak má ve zvyku.

,Zapomněla jsi, že máme pět dětí?

Na co je máme?

Takové dítě zastane na poli spoustu práce!‘ opáčil jsem a manželce nezbývalo, než uznat, že jsem opravdu geniální.

No a od té doby si pěstujeme brambory sami, dětem jde ta tvrdá dřina nesmírně k duhu, jsou dny, kdy jsme bramborami tak přežraní, že už se nemůžeme na ně ani podívat.“

To ale neměl ten muž říkat, protože tím v nás vzbudil takovou závist, že jsme ho z té závisti neumlátili tak, divže nevypustil duši, abychom se pak sami divže navzájem nepozabíjeli kvůli těm pár bramborám, co jsme našli v jeho kapsách (na to, že jsem si jednu jeho bramboru strčil do kapsy já, si už naštěstí v té vřavě nikdo nevzpomněl).