Kdybych byl biskup, spáchám o Vánocích harakiri

Co by to bylo za Vánoce bez televize? Ale Čerta Páně, letos o Vánocích v televizi naštěstí neuvidíme, protože se s ním během adventu setkáváme dnes a denně osobně

Právě před Vánoci, v čase adventu, se mi jako, naschvál, zjevuje čert. Že je to čert, poznám podle toho, že vypadá docela jako farář, ale jako farář nemluví.

Když někdo vypadá jako farář, ale nemluví jako farář, musí to být zákonitě čert!

Tentokrát se mi zjevil nějaký obzvláště vysoce postavený čert, protože vypadal jako biskup H., který se již brzy ujme arcibiskupského úřadu, ale vůbec nemluvil jako biskup H. Výřečný a na první pohled společenský byl, to ano. Ale to, co mi to čertisko říkalo, by biskup H. vůbec ze svých velebných a důstojných, povolaných samotným Bohem (má to tak někdo z pekla štěstí!) k službě, úst nevypustil.

„Bože toto letí, už máme zase Vánoce! Jeden se ani nestačí ohřát tam u nás doma v pekle a už zase musí sem na zem do té zatracené služby!

To se ví, že svádím lidi k hříchu proti Duchu svatému, ale copak nemám taky nárok na odpočinek?

Ale to nám, čertům, ten zatrachtilý Bůh udělal naschvál!

Schválně stvořil tento svět tak, aby den trval jen čtyřiadvacet hodin a rok jen tři sta šedesát pět dní, abychom se my, čerti, nezastavili a pořád běhali sem a tam.

Bože, jaká by to byla nádhera, kdyby Vánoce byly jednou za eon!

To by si jeden doma v pekle odpočinul, schrupnul, najedl se jako člověk a neházel to do sebe jako zvíře, aby zase už mohl spěchat sem na zem, svádět lidi k hříchu proti Duchu svatému, krucifix himlhergot, naplivat na to!

Jen si to představ, jaká by to byla nádhera, kdybyste i vy lidé, slavili Vánoce jen jednou za eon!

Kolik starostí a shonu byste si ušetřili!

A přitom byste nebyli o nic ošizeni, protože byste dobře věděli, že Spasitel přišel na svět, jen byste kvůli tomu nemuseli mít každý rok jazyk až na vestě a taky byste se nemuseli každý rok přežírat, protože obžerství není jen hřích, ale taky škodí zdraví.

Co tak na mě vejráš?

Ještě jsi nikdy neviděl čerta, který vypadá jako biskup?

U nás v pekle je takových čertů spousta, je jich tam úplná tlačenice, člověk tam nemůže ani dýchat. A aspoň, že jsou ty Vánoce každý rok, člověk se tady u vás konečně pořádně nadechne, člověkem myslím samozřejmě sebe, čerta.

Jo, a kdybys chtěl na mě mávat křížem, máš to marné, podívej, jeden takový kříž mám zrovna tady na hrudi. Je z pravého kočičího zlata, my si ti totiž, v pekle na pravé kočičí zlato potrpíme, máme tam u nás v pekle všechno z kočičího zlata, všech uvidíš sám, hehe!“

Čert se velkopansky uchichtl, ale já byl jeho slovy docela uražen, nejsem takový hlupák, abych mával křížem, když vidím čerta, notabene biskupa H.!

„No tak se nečerti, vím, že nejsi hlupák! Nesmíš věřit všemu, co řeknu!“ chlácholil mě čert , ale opět tak nějak velkopansky, v do očí bijícím rozporu s jeho biskupským ohozem, přátelsky mě objav kolem ramen, „proč jsem přišel, víš. Abych tě sváděl k hříchu proti Duchu svatému.

Odpusť mi, starému čertu!

Ale nic jiného neumím, kvůli tomu se sem ženu takovou dálku!

Jen jsem doma políbil svou ženu, starou čertici, pohladil po vlasech své děti, malé čertíky, to bys nevěřil, jak zase vyrostli, a chvátal zpátky na zem.

Měj se mnou slitování!

Neodsuzuj mne za to, vždyť jsem taky jen živá bytost, mám svoje nitro, taky jen toužím po štěstí a věčné blaženosti, a nemůžu za to, že ta blaženost se dostavuje jen tehdy, když se svedu někoho k hříchu proti Duchu svatému!

To víš, že každý by chtěl být andílek, koupat se v Boží milosti jako v šampaňském, ale věř, že bez nás čertů by nebylo ani Boha, protože bez Zla, kterému slouží, nemůže být ani Bůh!

Řekni sám, na koho, byste vy, zbožní lidé, ukazovali prstem, kdybychom nebyli!

Na koho byste sváděli všechno špatné, aby mohl Bůh zůstat dobrým a milostivým?

Kdepak, kamaráde, my jsme stejně důležitější jako Bůh, ne-li dokonce důležitější než Bůh, ďas to spral!“

To se ví, že mi ty čertovy žvásty lezly na nervy.

„Proboha svatého, proč jsou všichni čerti tak užvanění?!“ chytl jsem se za hlavu.

„Moje vina! Máš svatou pravdu!“ udeřil se čert teatrálně do hrudi, předstíraje pokání, „odpusť mi, milostivý Bože! Místo, abych konal svou povinnost, to jest, sváděl nevinné lidi k hříchu proti Duchu svatému, jen žvaním a žvaním a žvaním!

To sis, všemohoucí Bože, vybral pěkného služebníka, jen co je pravda!

Za trest odříkám třicet Otčenášů a sto Zdrávasů, přísahám, zavřu se na Štědrý den do zpovědnice a budu tam až do silvestra o Tělu a Krvi Páně!“

Čertovo pitvoření už bylo nanejvýš odporné.

„Tak dost! Jenom ne žádné Otčenáše a Zdrávasy!“ bouchnul jsem do stolu.

„Máš pravdu! Není nic odpornějšího a trapnějšího, než když se čert modlí Otčenáš, fujtabl!“ vykřikl čert a zatvářil se tak pokorně, až se mi z toho chtělo zvracet, bylo jasné, že jde v jeho případě jen o tu nejhnusnější přetvářku.

„Sváděj mě k hříchu proti Duchu svatému, nebo odtud vypadni!“ křikl jsem na čerta.

„To jsem potřeboval slyšet, abys to chtěl ty sám a já byl u Posledního soudu z obliga!“ zvolal radostně čert a konečně se pustil do svádění k hříchu proti Duchu svatému, „Vánoce odhalují v úplné nahotě, v jaké bezfaktičnosti vlastně žijeme!

Stačí si vzpomenout, jaké předpovědi vypouštěli z úst různí proroci, dokonce i sám Kristus, žít v čestnější, než je ta naše, společnosti, musel by už dávno spáchat rituální sebevraždu!

 Ty přepjatosti a zjevné nesmysly šly samozřejmě odevšad, ale od Krista, který je dnes tak ceněný, byly obzvlášť nemravně zavádějící. Šíření nesmyslů o zamykání se doma, nebo o blížícím se konci světa, prý to nebude trvat déle než dvě pokolení, vytvořilo ještě víc strachu než strašení klimatickou změnou a z ní vyplývající potopou světa. Příkladem čistě marketingového nesmyslu je pak apokalyptická tečka za tímto světem.

Proč vlastně takové predikce vůbec nevychází?

Protože žijeme odtržení od skutečné reality naší existence. Není zjevenou pravdou, že zjevená pravda je absolutní, to ji jen takovou vnímáme. Pravda je v opravdovosti, je to v podstatě správnost, s jakou žijeme. Být pravdivý znamená se neustále korigovat, hlídat si svou vnitřní identitu. Druhý stupeň je to, že upadáme do představ, jací bychom chtěli být. Náš sebeobraz bohabojných a dobrých lidí nemusí korespondovat s pravdou, stejně jako ani nelícuje s obrazy o nás ve vědomí druhých, a hlavně pak ve vědomí Boha. Tyto obrazy se mísí s našimi obrazy ve společnosti falešných identit.

Vůbec nejfalešnějším obrazem je obraz v mediálně-veřejném prostoru!

Kdokoliv se medializuje v Písmu svatém, ztrácí pevnou půdu pod nohama.

Ano, může mít v ruce dokonce i věroučný dogmatický fakt, ale ten funguje pouze v holé Boží autenticitě, na tržišti, nebo ve zpovědnici, kde se vedou řeči, ztrácí smysl. Žijeme na bázi pravděpodobnosti, občas spíš jen pouhé víry. Jestli jsme pár tisíciletí věřili v konec světa, Vánoce nám přinášejí víru ve vědu, totiž to, že máme doma vánoční stromeček, je vědeckým důkazem toho, že se Ježíš narodil Panně Marii ve chlévě.

V holé boží autenticitě nám samozřejmě vánoční stromek pomáhá, přináší pokrok, ale v pozemském světě obrazů se stává pouhým modloslužebnictvím. Proto je tak nemravné, když se biskupové stávají falešnými proroky. Jejich úkol je zůstat v autenticitě, to jest v Boží existenci. Což je rovina neustálé sebekorekce, hlídání si své vlastní identity.

Jenže místo toho zažíváme o Vánocích mediální exhibice. Je až s podivem, kolik lidí věří ,zjevené pravdě‘, která je pouhým přízrakem. Jejich vystajlované tváře jsou plné sebeklamu, plné zmatené image. O tom, jak je člověk vězněm obrazů, které o nás vytvářejí druzí, píšu v Bratrech Karamazových.

Paradoxně jsou největší egomani ti, kdo si to o sobě nemyslí, tedy biskupové. Jsou tak zaujati sami sebou, že už dávno nevědí, kým vlastně jsou. Vyznat se ve společnosti, ve světě vylhaných sebeobrazů, je těžké. Je to de facto umění možného, neboli neustálé korekce názorů. Dnešní pravda záleží víc na důvěryhodnosti nežli na faktech.

O to hůř se vyznáme v hysterii Vánoc. Taková doba ze své podstaty plodí různé falešné proroky. Ať už jsou to pochybní odpírači typu Dědy Mráze či šílení apokalyptici typu Ježíška. Je něco ohavného na tom, když je média preferují. Největší úpadek pravdy je ten mediální, který je až příliš často nemravný.

Parazituje na strachu, na nejpudovější úzkosti z vlastní existence. Ve strachu z konce světa je člověk stádné zvíře, nemá v sobě nic, co by na něm bylo pravdivého. Pravda je v každém z nás - v tom, jak poctivě se dokážeme podívat sami na sebe.

Jedině při hledání identity, její správnosti, skutečně žijeme věčně, v opačném případě je lepší spáchat harakiri...

Nebo myslíš, že ne?

Tak se dívej, čum na drát, kámo!“

A čert opravdu vytáhl zpod sutany dlouhý nůž, který jsem omylem považoval za ocas, a rozpáral si jím své baňaté břicho, aby tak demonstroval, že to, co mi celou dobu říkal, myslel opravdu vážně.

Bylo to nad pomyšlení hnusné a odporné, nemluvě o tom, že to, co mi tady vykládal o pravdě, bylo takřka doslova převzato z jedné knihy spisovatele Klara.

Ale odporné a hnusné to nakonec bylo jen na první pohled.

„Každé zlo nakonec zahubí sebe samo,“ poučil mne skutečný biskup H., když jsem mu pak o svém setkání s čertem vyprávěl, dodav, „Bůh své bitvy se sebou samotným neprohrává a to je nejdůležitější poselství letošních Vánoc.“

„A nejen letošních, ale taky Velikonoc, ty budeme slavit už za čtyři měsíce,“ dodal jsem zase na oplátku já a sotva mohlo být něco bližšího křesťanské pravdě než tato moje slova.