Kdy už LGBT škodí, aneb čeho je moc, toho je příliš, polemika s p. Hornerem

Ve svých posledních článcích pan Horner obhajuje hnutí LGBT a nepokrytě útočí na maďarského premiéra Orbána. Škodí ovšem jen sám sobě, protože i jen pouhá obhajoba LGBT je těžký hřích  

            Nemohlo být  o tom už ani těch nejmenších pochyb. O čem se ve Vatikánu šeptalo a mluvilo mezi čtyřma očima nejmíň od vánoc, ukázalo se být skutečně nezpochybnitelnou pravdu. Prefekt Kongregace pro nauku víry, jeden z nejdůležitějších mužů církve, mající ve dne v noci odpovědnost za čistotu a pravost naší víry, ctihodný arcibiskup F., byl skutečně zamilován!

            Kdekdo se z toho ve Vatikánu radoval, neboť jako je láska obsažena v pravdě, tak je pravda obsažena v lásce, tedy nemohlo nás potkat nic radostnějšího a šťastnějšího než to, že se jeden z nejvlivnějších činitelů církve, osoba, jež pronikla tak hluboko do Božího tajemství, zamiloval, že poznal skutečnou lásku.

            Navštívil jsem proto jednoho večera arcibiskupa F. v jeho ubikaci, abych mu tlumočil svoji radost z toho, co jej v jeho, tak plodném životě, naplněném neutuchající prací pro blaho Církve, nečekaně potkalo a taky mu samozřejmě z celého srdce poblahopřát, neboť bylo řečeno: „Přej, a bude ti přáno, dej a bude ti dáno!“

            Po úvodním přivítání, řádně srdečném, jak se sluší na braty v Kristu, jsem usedl za prostý stůl naproti arcibiskupovi, jehož obličej a celkové vzezření vykazovaly všechny ony rysy, jež tak neomylně charakterizují milujícího člověka. Zářící oči, tajnosnubný úsměv, mírně nepřítomný, avšak nanejvýš šťastný výraz, to všechno mohl jsem nyní pozorovat na našem milém arcibiskupovu K.

            „Tož vás potkala láska,“ řekl jsem.

            „Ano, miluji, tedy jsem!“ přikývl s úsměvem arcibiskup F.

            „Hm, vypadá to, že vaše láska je opětována,“ prohodil jsem s úsměvem.

            „Ano, i já jsem milován,“ div se štěstím nerozplynul arcibiskup F.

            „Nuž, něco takového je tady u nás ve Vatikánu hotový boží zázrak, když samozřejmě nepočítám Svatého Otce, který se přiznal k jakési lásce ze svého raného mládí, kdy nebyl ještě zcela rozhodnut, zda se stane knězem,“ řekl jsem a dodal, „a kdo to vlastně je, pokud to tedy není tajemstvím?

Hádám, že od nás z Vatikánu to nikde není, je zcela vyloučeno, aby se zde nacházeli aspoň dva lidé, které by potkala skutečná láska.“

            „Není to žádné tajemství,“ vydechl blaženě arcibiskup F. a po dvou či třech povzdechnutích, dodal, „vlastně je taky, když se to tak vezme, tady od nás z Vatikánu.“

            „Safra, kdo to může být? Že by nějaký ministrant, nebo kostelník? Nebo snad švýcarský gardista?“ zvolal jsem udiveně.

            Ale arcibiskup F. už byl částečně, jako všichni zamilování, tak trochu svatým duchem nepřítomným.

            Jako by mluvil na konkláve, nebo právě sloužil mši, mi zpěvavým hlasem odhaloval tajemství své lásky: „V náruči mé lásky by chtěl spočinout každý muž!

            Není pro muže většího štěstí než položit si hlavu na hruď mé lásky a slyšet, jak bije její vznešené srdce.

            Přiznám se, nejsem vždy věrný, ale nikdy neklesám na mysli, a vždy se znovu vrhám do vždy otevřené náruče své lásky a líbám její rty.

            Moje láska je i teď tady se mnou. Nevidím ji snad, ale cítím ji. Miluje mne! Vždy, když se podívám na Svatou Pannu, vidím v jejích semitských rysech i svou lásku!“

            Arcibiskup F. ukázal na svatou Pannu a jeho obličej opravdu plál neuhasitelným ohněm lásky.

            „Hrome, snad nemilujete...,!“ zvolal jsem, ohromen arcibiskupovým přiznáním natolik, že jsem to jméno jeho lásky nedokázal vyslovit nahlas.

            „Ano, miluji,“ vykřikl arcibiskup F. a začal vášnivě recitovat, „nic nedbám o radosti země,
zajatec se stal ze mě.
Vím, že radost míjí rychle a němě.
Mé štěstí jsi jenom Ty sám,
můj Pán!…

Tráva polehne, jdu-li po ní,
v mých rukou květ se zvadle kloní,
Tvou loukou chci běžet, kde všechno voní,
kde nezanechá stopy běh
a spěch!…

Vábí mě láska Tvá, jdu za ní.
Své stádo nechám širé pláni.
Jakápak starost! Už nemyslím na ni.
Jen Beránkovi patří zas
můj čas.

Ten Beránek jsi Ty, můj Pane,
jsi Dobro, Štěstí svrchované,
v Tobě je všechno, zem i nebe samé
i ten květ vonně rozvitý
jsi Ty!…

Ty dáváš mi přírody něhu,
nebeskou duhu, bělost sněhu,
uzrálou žeň i ostrov s klidem břehů,
lán, kde motýl s vánkem hrají
v máji.

Mám loď, jež tančí nad vlnami,
brázdu, zlatě se skvící za ní,
a mraky něžně sluncem kroužkovány,
když jde slunce do červánků
k spánku.

V Tvých rukou leží vesmír celý,
Tvé ruce lesy vysázely
a plodnou zemi s láskou utvářely.
I mne sleduje s láskou tak
Tvůj zrak!…

Motýl se rozletí a vzplane
ohněm, jenž vábit nepřestane.
Tak tomu je s mou lidskou duší, Pane.
K Tvé lásce chce se rozlétat
a plát!…

Slyším, jako by začít měla
Tvá věčná slavnost. Rozechvělý
jdu k vrbám pro harfu, jež oněměla.
Běžím, ať blízko být mohu
Bohu.

Bože, chci s Tebou být, s Tvou Matkou,
se světci, s rodinou svou sladkou…
Po tomto vyhnanství s půdou tak vratkou,
čeká mě v nebi dům a tam
Ty sám!…

Nebesa opustil jsi z lásky samé,
za mne ses rozhodl svůj život dát.
Nyní můj celý život přijmi, Pane,
pro tebe trpět chci a umírat.

Tys vyslovil to neslýchané,
že naše oběť nejvyšší
je umřít za své milované.
Má láska ty jsi, Pane,
ty Ježíši!…

Připozdívá se, večer už se sklání.
Cestou mě, Pane, veď a provázej;
s tvým křížem stoupám vzhůru strmou strání.
Nebeský poutníče, neodcházej!

Tvůj hlas moji duši rozeznívá.
Chci se ti, Pane, podobat.
Kéž začnou muka bolestivá
mě spalovat!

Jsi vítěz, Pane, andělé tě slaví,
tvé dílo opěvují s nadšením,
než jsi však vstoupil do nebeské slávy,
utrpení bylo tvým posláním.

Nesnášels pro mne pokoření
a trpké, záštiplné dni?
Chci pro tebe na této zemi
žít ve skrytém ponížení
a poslední…

Od tebe jsem se, Pane, učíval
pokořit se, pohrdat poctami.
Na sebe nemyslím, chci zůstat malý
a tím tvé srdce šťastně vzdá se mi.

Jen ze samoty mír můj plyne,
víc nechci; více nežádám.
Líbit se ti je učení mé
a blaho nevýstižné
jsi, Bože, sám…

Ty, Bože, jehož nebe obdivuje,
uvěznil jsem si tě do srdce.
Tvůj sladký hlas mi stále opakuje
a prosí: ,Žízním… žízním po lásce…‘

I já jsem tebou uvězněný,
i mně se opakovat chce
tvá prosba něžně vyslovená,
,Můj milý, ta žízeň nezhašená
je po lásce!…‘

Žízním po lásce! Vyplň naději moji,
dej svému ohni ve mně více žhnout!
Žízním po lásce trýzní bolestivou,
toužím se, Bože, k tobě rozlétnout!…

Tvá Láska je má trýzeň celá
a čím jí plyne ve mně víc,
tím víc by duše umřít chtěla,
aby již letět směla
z lásky ti vstříc!!!“

Arcibiskup F. dorecitoval, vůbec mně již nevnímal, vida již jen, svoji lásku, která pro nás právě umírala na kříži.

Nikdy jsem necítil ve svém nitru více povznesen nad všechno pozemské, když jsem hleděl na milujícího arcibiskupa F., vidí-li člověk jiného člověka, který miluje a milován, musí tím být sám i on povznesen takřka do nebe.

„Děkuji vám, strašně vám děkuji, ani nevíte, jakou jste mi udělal radost, jak jste mi pomohl, vždyť já si myslel, že my tady ve Vatikánu už ani nevíme, co je to skutečná láska!

Mluvíme sice o ní o bez přestání, ale kolik z nás ji kdy skutečně okusila, kolik z nás tady skutečně milovalo?

Jsem na vás hrdý!“ tiskl jsem vděčně ruku arcibiskupovi, který mě však už nevnímal, snad i proto, že jeho milostný záchvat už neodvratně dospíval k brzkému svému vyvrcholení...