Kdy nám M. Šichtařová konečně prozradí, jak nepřijít o peníze?

Během půlroční četby na pokračování z nejnovějšího bestseleru M. Šichtařové a jejího chotě jsme se zatím dozvěděli jen to, jak o peníze neustále přicházíme. Mě by ale vážně zajímalo, jak o ně naopak nepřijít. Ví to někdo?

            Nebál jsem se ani tak Covidu, všichni přece jednou musíme skončit na jipce, připojení na ventilátor, jako jsem se mnohem víc bál toho, že přijdu o své peníze. Všudypřítomné mediální strašení zápornými úroky a frontálním útokem na peníze obyčejných lidí, jako jsem já, zaselo ve mně semínko strachu, které klíčilo a klíčilo, až z něho vyrostlo bující jedovaté býlí, plné druhů snad ještě víc invazních než migranti.

            Peníze, které jsem měl, mi tak nepřinášely žádnou radost, byl jsem z nich doslova nešťastný. Nejenže mě stály nervy při všech těch drobných daňových podvodech, kterých jsem se kvůli nim dopouštěl, ale teď jsem kvůli nim nespal podruhé ze strachu, že ráno, až vstanu, budou pryč, že mi je záporné úroky, nebo nějaká fatální krize, nebo nějací centrální bankéři, sežerou jako kostižer kosti.

            „Peníze nejsou všechno, máte se na ně vyprdnout,“ myslíte si možná, že si za to všechno můžu sám, protože nemyslím na nic jiného než na peníze.

            Člověk snad nemusí žít jen pro peníze.

Ale nemůže žít bez peněz, jak bych pak neměl myslet neustále na peníze, když tady bylo to věčné strašení zápornými úroky, tím, že o své peníze přijdu, ani nebudu vědět jak, že se mne stane žebrák a ještě navíc ke všemu o ty peníze, které vysomruju, stejně taky nakonec přijdu!

            Proto jsem nevěřil svým očím, když jsem, jda docela bezmyšlenkovitě po ulici, zcela ponořen do absolutní beznaděje, docela náhodou zvedl zrak od kalné dlažby a pohlédl do výlohy knihkupectví, jež byla plná výtisků knihy, která se jmenovala, věřte, nebo ne, „Jak nepřijít o peníze“!

            „Sním, či bdím?“ ptal jsem se sám sebe a klonil se spíše k té první možnosti, protože knihkupectví bylo, opět věřte, nebo ne, přes všechny vládní restrikce otevřené, což definitivně posunovalo celou věc do fantaskní, ne-li rovnou metafyzické roviny.

            Nevěřícně jsem vešel do knihkupectví a zeptal se knihkupce, který tam tupě stál za pultem: „Prosím vás, o čem je ta kniha, kterou máte ve výloze?“

            „Kterou knihu myslíte?“ optal se mne knihkupec, ačkoliv žádnou jinou knihu ve výloze neměl.

            Za jiných okolností by mi to přišlo divné, ale vzhledem k nouzovému stavu jsem se tomu nijak nedivil, takže jsem poslušně odpověděl: „Jak nepřijít o peníze.“

            „Už vím, kterou knihu myslíte. Ta kniha je o tom, jak nepřijít o peníze,“ odpověděl knihkupec a já přitom polknul naprázdno od samé radosti.

            „Mohl bych se, prosím vás, na tu knihu podívat?“ požádal jsem knihkupce.

            „Samozřejmě,“ řekl knihkupec, otočil se a vytáhl z regálu za sebou tu spásnou knihu, přičemž jsem si všiml, že ani v regálu nejsou žádné jiné knihy, než jen „Jak nepřijít o peníze“:

            „Děkuji,“ poděkoval jsem a knihu otevřel.

            Otevřu knihu přibližně uprostřed, a jako by do mne hrom bacil, protože hledím na pětitisícovku, která je do knihy vložená.

            „Panebože, peníze!“ vykřiknu a, jak jsem v šoku, otočím stránku a tam, tam zase pětitisícovka!

            „V té knize jsou peníze!“ informuji knihkupce.

            Ale toho moje informace kupodivu nevzruší.

            „Samozřejmě, že jsou v té knize peníze. Vždyť se taky tak jmenuje. Jak nepřijít o peníze. Na každé stránce je pětitisícovka,“ odvětí klidně knihkupec.

            Prolistuji chvatně celou knihu a chlap skutečně nelže, na každé stránce je pětitisícovka.

            „Nevíte, kolik má kniha stran?“ ptám se, celý z toho tumpachový, protože to bych si samozřejmě mohl zjistit sám.

            „To vám nepovím. Já se do knih, které prodávám, zásadně nedívám, abych zůstal objektivní a nad věcí,“ odvětí knihkupec.

            „Ani odhadem to nevíte?“ ptám se znova.

            „No, tak odhadem by takových dvě stě stránek, podle toho, jak je tlustá, mohla mít,“ odvětí knihkupec.

            Neváhám ani chvilku a řeknu: „Beru ji!“

            „Tak to bude tři sta korunek. Mám vám ji zabalit?“ ptá se knihkupec.

            „Ano, zabalte mi ji,“ přikývnu.

            „Mám nádherný balící papír, vánoční, bude se vám určitě líbit,“ řekne knihkupec a pustí se balení knihy, je to hotový rituál.

            „Poslyšte, kde berou ta ženská a ten chlap, co tu knížku napsali, vlastě prachy? To makají v nějaké montovně na tři směny, nebo ten chlap dělá načerno instalatéra, že jsou v balíku?“ ptám se knihkupce.

            „Jo, to vám neřeknu. Ale možná ty peníze tisknou,“ odpoví knihkupec.

            „A to jim nevadí, že ty peníze, co tisknou, nejsou kryté, že to jsou vlastně jen potištěné papírky?“ řeknu.

            „Jejich věc! Hloupý kdo dává, hloupější, kdo nebere! Prostě chcou (chcou, panebože, to je výraz!), aby lidi nepřišli o peníze, tak je dávají do knížky, která se jmenuje ,Jak nepřijít o peníze‘, aby si lidi tu knihu koupili a tak o ty peníze skutečně nepřišli. Já tomu celkem rozumím,“ odpoví knihkupec.

            Chvílí přemýšlím o jeho slovech a pak řeknu: „A prodává se ta kniha dobře?“

            „Ale jo. Tento měsíc jste už druhý, kdo si ji koupil, jenže nezapomínejme, že byl taky státní svátek,“ řekne knihkupec a podá mi knihu, „tak tady ji máte.“

            Vezmu zabalenou knihu, poděkuji, vyjdu před krám, podívám se na výlohu plnou „Jak nepřijít o peníze“, něco mě napadne a tak se vrátím zpátky do knihkupectví.

            „Ještě nějaké přání?“ ptá se knihkupec.

            „Poslyšte, kolik tady máte těch knih?“ chci vědět.

            „Jakých knih, prosím?“ ptá se knihkupec, jako kdyby měl ještě nějaké jiné knihy.

            „Jak nepřijít o peníze,“ řeknu.

            „Tak těch mám asi tisíc,“ odpoví knihkupec.

            „A v každé je na každé stránce pětitisícovka?“ zeptám se jako by náhodou.

            „Samozřejmě, my jsme poctivá firma,“ odpoví knihkupec.

            „A víte co? Já si je všechny vezmu!“ vybafnu na něj.

            „Tak to bude plus mínus tři sta tisíc korunek. Přejete si je zabalit?“ je reakce knihkupce skutečně profesionální.

            Knihkupec balí knihy do fajnového papíru a já poprvé za dlouho dobu nemám strach, že přijdu o své peníze. Člověk by řekl, že je to jen blbá kniha, že. Ale když je něco neracionální a hloupé, ještě to neznamená, že k tomu nedojde. Ale můj strach je pryč, teď už nepochybuji ani trochu, že o tyto peníze opravdu nikdy nepřijdu. Nechám je totiž všechny hezky tam, kde jsou, v knize, tam jsou v naprostém bezpečí, tam je opravdu nikdo hledat nebude, aby mi je záporně úročil.

 Že pak bude pod svícnem ještě větší tma-to už je věc jiná.