Kdo odmítá nosit roušku, je magor

Pro konspirátory se rouška stala fetišem, bez něhož by byl jejich paranodní svět o jednu pravdu chudší. Možná by se ještě mohli přestat taky mýt teplou vodou, vždyť se v ní koupal jako dítě i Václav Havel

            Paní Alena na mě hleděla s otevřenými ústy. Nebyl to dvakrát příjemný pohled, vůbec nezávidím zubařům jejich vysokou společenskou reputaci.

            „Měla byste si vzít roušku. Promiňte, takto vám to vůbec nesluší. Můžu vám jednu dát. Mám jich u sebe vždy víc. Jeden nikdy neví, s kým si podává ruku, vyjma černochů samozřejmě, ti hned poznají podle bělma očí, mají je nepřirozeně bílé.

            Tu máte, nebojte, dnes ráno jsem ji sterilizoval,“ natáhl jsem se do své školní aktovky, vytáhl z ní roušku a podal jí paní Aleně.

            Ta si ji sice vzala, ale nenasadila, dál na mě hleděla s otevřenou pusou.

            „Ukažte, pomůžu vám, kde máte uši?

            Tady jsou, tady je máte!

            Tak a je to, vidíte, hned je to lepší,“ nasadil jsem paní Aleně roušku a opravdu to teď vypadalo mnohem líp, když už paní Alena na mne nezírala s otevřenými ústy, „teď už se nemusíte ničeho bát. S rouškou se člověk cítí hned bezpečněji, zrovna jako se snubním prstenem.

            A že se v ní trochu hůř dýchá?

            To je toho, hlavně, když člověk neprská kolem sebe jako divý!

            Něco vám teď řeknu. Já si někdy roušku nasadím i doma, a když jsem sám a já jsem většinou doma sám. Je to dobré na sebekázeň a nikdy nevíte, kdy se vám taková sebekázeň bude hodit.

            Co když vypukne anarchie?

            Pak se bude taková sebekázeň náramně hodit a nejlíp si sebekázeň osvojíte tak, že si sami, docela dobrovolně nasadíte náhubek.

Kdepak, kdepak, milá paní, já na roušky nedám dopustit!

A víte proč taky?

Protože dělají mnohem lepšími i lidi, o kterých byste nikdy neřekli, že nemohou být lepšími, nad kterými jste, takříkajíc zlomili hůl. Ale když si i ten největší sobec a egoista, tím nemyslím samozřejmě sebe, nasadí roušku, tak máte najednou před sebou ohleduplného a zodpovědného člověka, který raději vystoupí ze své komfortní zóny, než aby, sobecky a egoisticky, ohrožoval druhé.

Kousek látky a jaké dokáže divy, kousek látky, který si dokáže nasadit i malé dítě!

Víte, přiznám se vám, že to mě nikdy nepřestane fascinovat. A taky se vám přiznám, že se mi dělá z lidských obličejů, které nejsou na denním světle zahalené, tak trochu nevolno. Ale i ve tmě vidím raději, nebo aspoň tuším, na lidech roušky.

A jedno nechápu.

Nechápu, jak jsme mohli dřív žít bez roušek!

Jak to, že jsme na to nepřišli mnohem dřív?

Vždyť i ta rouška často řekne o člověku mnohem víc, než by sám chtěl, stačí, když není z Číny, ale z Tchaj-wanu a hned víte, že máte tu čest s někým docela bezvýznamným, nebo rovnou trpaslíkem. A ten den, kdy někdo, který díky tomu vyhrál volby, zakáže nošení roušek i doma, to bude moje mentální smrt, to mi nepomůže žádný mentální kouč.“

Nevím, jestli paní Alena plně vnímala obsah toho, co jsem jí vykládal.

Možná ani ne, protože zničehonic řekla: „Já vůbec nevím, jak se to mohlo stát! Třicet let jsem manželovi byla věrná a až teď.“

Zvedl jsem se z rychloroztahovacího gauče a podal paní Aleně její svršky.

„Měla byste se obléct. Co nejrychleji. Jinak vám vaše nahota bude pořád připomínat vaši nevěru. Nemusíte si nic vyčítat, nejste sama, kdo neví, jak se to mohlo stát. Věřte mi, až se oblečete, budete se na to dívat úplně jinak, bude vám to připadat jako něco nekonečně vzdáleného, jako něco, co vůbec není pravda.“

Paní Alena se začala s mojí pomocí oblékat. Když byla oblečená, chtěla mi vrátit roušku, ale já to odmítl.

„Nechte si ji, nikdy nevíte, kdy se vám bude náramně hodit. Manželovi, až se vrátí, můžete říct, že jste ji našla v poštovní schránce, nebo na ulici. Hlavně ji každý den nezapomeňte řádně vyvařit,“ připomněl jsem paní Aleně, že má roušku každý den vyvařit a chvatně se z ní rozloučil, policejní hodina se a s ní i zákaz vycházení, nebezpečně přiblížila a její manžel se mohl kdykoliv vrátit domů,  a protože člověk by měl brát ohledy na jiné, nejen na sebe, nasadil jsem si proto roušku, kdybych ho snad potkal na schodech a musel se těsně kolem něj prosmýknout, nemůžu vědět, jestli už to taky nemám.