Kdo nepracuje, ať nežere!

Takoví jsou mezi námi i dnes. Pracovat nechtějí, žijí neukázněně, ale ruce mají krásně natažené, asi jako těsto na štrůdl

            Svatý Pavel byl pro mne, přiznávám, tak trochu záhadou.

            Přes den pásl prasata jako nějaký marnotratný syn a po nocích zase psal ty svoje dopisy, vrzání jeho pera se rozléhalo po celé naší ubytovně, ale kde bere peníze na pergamen, nikdo netušil.

            Právě jedné takové noci jsem svatého Pavla navštívil, abych přišel na kloub jeho existenci, tak tajemné.

            „Tu máte trochu slupek. Nejsou sice bramborové, protože Amerika zůstává pro nás stále neobjevena, což ovšem neznamená, že neexistuje. Vezměte si, jezte, vážený apoštole,“ podával jsem sv. Pavlovi hrst slupek, aby se najedl.

            „Děkuji, ale nechci,“ odmítl kupodivu apoštol mnou nabízený pokrm obsahující mnoho důležitých živin, včetně esenciálních aminokyselin, nenasycených mastných kyselin a bezesporu pestré škály vitamínů.

            „Pročpak? Jíst se přece musí, na světě je to tak už zařízeno, že kdo nejí, zemře,“ podivil jsem se.

            „Kdo nepracuje, ať nežere!“ prohlásil kategoricky apoštol.

            Jeho slova mi ovšem připadala trochu přísná i vzhledem k jeho vlastní osobě.

            „Ale vy přece pracujete, Pavle! Pasete přece prasata, copak to nevíte?“ připomněl jsem mu.

            „Jakáž to práce!“ zvolal apoštol a štítivě dodal, „to není práce, ale gesto.“

            „Gesto? Jaké gesto? Snad ne gesto solidarity?“ polekal jsem se, že by mohlo jít o gesto solidarity.

            „Houby solidarity!“ ušklíbl se sv. Pavel a hrdě dodal, „gesto, kterým se vymezuji proti svému židovství. Už jste viděl nějakého Žida, že by pásl prasata?“

            „To neviděl,“ musel jsem se uznat.

            „Tak vidíte!“ usmál se vítězoslavně apoštol a hrdě se udeřil otevřenou dlaní do své typicky židovsky ochlupené hrudi, „moje vina! Kašlu na starou smlouvu mezi bohem a vyvoleným lidem! K čertu s ní! Bůh je láska! Vše prostupující láska!“

            „Ale co vaše obřízka?“ připomenul jsem sv. Pavlovi, že je obřezaný.

            Ale ten nejspíše moji otázku přeslechl, protože se rozpovídal: „Já jsem takový novozákonní Havel, jestli mi rozumíte. Ten taky nepracoval, i když válel sudy v pivovaru, ale to bylo taky jen gesto. Jeho existence byla jedním velkým morálním apelem, stejně jako existence moje. I já svoji existencí apeluji, protestuji proti totalitě založené na smlouvě, která byla uzavřená na Sinaji.

            Kristova moc,tj. láska, je mocí bezmocných, vážený pane!

            Ale přece jsem došel mnohem, mnohem dál než Havel!

            Zatímco Havel nepracoval, ale žral, já nepracuji, ale ani nežeru!

            Havel zůstal na půli cesty, a proto bude navěky zatracen, protože je lepší vůbec nevyjít, než pak zůstat v půli cesty.“

            Slova apoštola mi dala mnoho podnětů k zamyšlení.

Trvalo mi asi půlhodinu, než jsem to všechno zpracoval a až pak se zeptal: „Ale co lilie a polní ptáci? Ti přece nepracují, a přesto žijí.“

„Čert je vezmi, co je mi do nějaké havěti, co nemá ani duši!“ odplivl si sv. Pavel.

Připomínka toho, že ptáci nemají duši, mi natolik připomněla děsivost lidské existence v její věčnosti a nekonečnosti, kteréžto její dimenze si plně uvědomíme po svém zmrtvýchvstání, o propastné bezednosti boží lásky ani nemluvě, že jsem chvíli mlčel, docela tím omráčen.

„Bude zase dnes psát dopis?“ zeptal jsem se nakonec.

„Ano, přikývl,“ apoštol a varovně zvedl prst, „dnes je to všude samý nrbrzpečný bludař. Je před nimi třeba varovat. Máme jen jednu duši, a když ji ztratíme, je konec. Lepší žádná víra než víra obtěžkaná bludy, to je moje zásada. Kdo uvěří bludu, ať je navěky zatracen, jinak by správná víra neměla žádný smysl.

Uvažte sám, kam by to došlo, kdyby byli spaseni i ti, kdož věří bludům?!

To by pak ani Kristus nemusel existovat, když by byli spaseni i ti, kdož v něj neuvěřili.

Ale on právě proto přišel na zem, aby byli spaseni jen ti, kdož v něj uvěřili.

To přece dává smysl!“

„Ano, to dává smysl. Kdyby byli spaseni všichni, nemusel by Kristus vůbec existovat,“ přikývl jsem a znovu nabídl apoštolovi slupky, „opravdu nechcete?“

„Copak jsem nějaká vyžírka, abych tyl z práce jiných?“ usmál se odmítavě sv. Pavel a dodal, „vůbec nejhorší jsou marnotratní synové. Zdědí majetek, který budovaly a zvelebovaly generace předků před nimi a pak ten majetek, aniž by hnuli prstem, rozdají chudým, aby tito chudí nemuseli pracovat, a myslí si, že za to budou spaseni, že jsou svatí.

Takové bych hnal z božího království bičem!“

Sv. Pavel se skutečně ohnal rukou, jako by v ní držel bič. Uskočil jsem a přitom se mi slupky vysypaly na zem. Sv. Pavel po nich začal vztekle dupat jako by to byli jedovatí hadi.

„Divný člověk, mohl by uzdravovat nemocné, ale místo toho pase prasata,“ pomyslel jsem si cestou do svého pokoje, v němž jsem se svalil na postel a usnul jak zabitý, nic nevysiluje víc, jako tohleto nicnedělání, není většího otroctví než nicnedělání, budiž navěky proklet základní nepodmíněný příjem, který mne do něho uvrhl!