Kdo na Gretu nekydá hnůj, není hrdina!

Není nic snadnějšího, aspoň tady na blogu, než být hrdinou. Stačí kydat hnůj na Gretu a rázem je i ten největší zbabělec hrdinou

            Těžko uvěřit, že čtyřicetiletá žena, která nyní přede mnou stojí, a která jen před chvílí dokojila své nejmladší, již šesté dítě, je ona šestnáctiletá dívka, kvůli níž praskaly před čtvrtstoletím žilky všem rozumným lidem, které zobali všemocní politici z ruky, která vyvolala hysterii intenzity a rozměrů tehdy dosud nevídaných.

            Ale přece je to tak, přece přede mnou stojí Greta, nyní již dospělá, nyní již mající máloco společného (snad krom dlouhého copu), s oním děvčátkem, které v záchvatu PMS (předmenstruační syndrom, pozn. autora) poslalo na půdě OSN všechny politiky tam kam patří, totiž do prdele.

            Je to tak, ale věřit se tomu nechce, zvláště když tato dospělá Greta promluví.

            „Při boji s klimatickými změnami je nutné používat logiku!“ říká teď dospělá Greta, a vy s ní nemůžete nesouhlasit, byla-li vám ona šestnáctiletá dívka nanejvýš protivná a odporná, už jen proto, že jste dobře věděli, že je jen loutka a nic víc, dospělá Greta vám musí být naopak nanejvýš sympatická, když už pro nic jiného, tak pro svou otevřenost a upřímnost, s níž se doznává ke své ne zrovna nejsvětlejší minulosti.

            „Byla jsem loutkou těch, kterým sotva šlo o záchranu lidstva, protože chtěli ve skutečnosti lidstvo vyvraždit.

            Ale mohla jsem to jako šestnáctiletá dívka, navíc trýzněná PMS, vědět?“ přiznává Greta a vy ji za to, chtě, nechtě, musíte zase přiznat kladné body, „byla jsem uměle vytvořená celebrita, nic víc.

            Kritizovala jsem politiky, ale ve skutečnosti jsem jim ani trochu nešlapala na paty, ba právě naopak, dávala jsem jim jen větší moc, protože se kdykoliv mohli zaštítit bojem proti klimatické změně.

            Hra, které jsem byla součástí, byla odporná a hnusná. Moje hysterie a obviňování mělo zdiskreditovat ty, kteří problém klimatických změn skutečně, řeší tedy všechny ty, kteří dobře vědí, že člověk ani v nejmenším nic neovlivňuje, že jeho využívání planety nemá na nic vliv, že pojem ekosystému je jen umělý konstrukt.

            Nejspíše bych tuto hnusnou hru hrála až do toho nejtrapnějšího konce, byla bych loutkou až do konce svého života, kdyby mě neadoptovali Ladislav Větvička a Petr Hájek.

            Oni, tito moji noví tátové, mi trpělivě vysvětlovali, jak je pro šestnáctiletou dívku nevhodné, aby se nechala vézt na zasedání OSN jachtou, až jsem konečně pochopila, jaké špíny jsem byla součástí, komu ve skutečnosti sloužila má čistota a nevinnost.

            Chtěla bych proto touto cestou poděkovat těmto svým dvěma tátům za to, co všechno pro mne udělali.

            Díky nim, jsem už teď, docela normální.

            Vdala jsem se, postavili jsme si manželem dům, pořád někam létám, dokonce máme tři auta, z toho jedno do přírody, a všechno diesely, protože diesely ve skutečnosti čistí vzduch, a proto je třeba, aby lidé co nejvíce jezdili v dieselových autech a nejvíce pak do přírody, protože přírodu dělá přírodou právě čistý vzduch.

            Já jezdím do přírody nejraději na Sněžku, to vyjíždím z Prahy už o dva dny dřív, abych měla kde na Sněžce zaparkovat, kdybych neměla auta, tak bych vůbec nevěděla, co mám dělat, asi bych se strašně nudila, když už nemám toho Aspergera!“

            „VY už nemáte Aspergera?“ podivím se.

            „Už dávno ne!

            Mí tátové mě z něj vyléčili, přikládali mi na čelo své ruce, nespali kvůli tomu celé noci, a tak mě vyléčili.

            ,Nemůžeš být malá nemocná holka, kterou nikdo nebude ze strachu kritizovat!

            Takovou tě, my, tví tátové nechceme, chceme, aby z tebe byla zdravá holčička,´ konejšili mě, dokud jsem zcela nevyzdravěla.

            Víte tam, v mé původní vlasti jsou všichni hlupáci a zbabělci, kterým vyhovovalo, že jsem taky hloupá, protože nechodím do školy.

            Ale u vás, díky inkluzi, jsem se začala okamžitě vzdělávat, Václav Klaus ml. mě začal, na přímluvu mých tátů, soukromě doučovat a tak jsem brzy, co se týče, vzdělání, své vrstevníky nejen dohnala, ale i předehnala, a v osmnácti jsem už byla, zásluhou doučování Václava Klause ml., jenž se ukázal být pedagogem přímo geniálním, nejmoudřejší osmnáctiletou ženou v celé české populaci, do níž jsem dokonale zapadla i přes svůj cizokrajný původ.“

            „Učil vás pomocí rákosky?“ ptám se.

            „Rákosky, jářku, vždyť to ani jinak nešlo!

            Do smrti mu budu za to vděčná!

            A klimatické změny?

            Vidíte přece sám, že uběhlo čtvrtstoletí od mého projevu v OSN a nic se nezměnilo, nebo skoro vůbec nic, nebo jen tak málo, že to ani nestojí za řeč, a pokud to stojí za řeč, tak jen za takovou, která nemá nic společného s mým hysterickým projevem v OSN.

            Dáte si maso?

            Právě jsem ho upekla.

Nebojte, je z velryby, včera jsme ji ulovili kousek za domem, zase se přemnožily, potvory, celou noc troubí, nedá se kvůli nim spát, asi brzy budu mít kruhy pod očima.“

„Samozřejmě, s radostí,“ přikývl jsem, stěží zadržuje sliny, které se mi představě velrybího steaku nahrnuly do úst.