Kdo může volit Babiše?

Budete volit Babiše? Já možná ano. Vy ne? Kdo je tomu na vině? Smráká se a vypadá to jako úsvit. Sekery už jsou nabroušeny, brzy budou létat třísky

            Čas od času se na člověka usměje štěstí a potká na ulici někoho známého, třeba oblíbeného a populárního národního všeumělce.

To se stalo i mně. Šel jsem po ulici, a koho nevidím?

Oblíbeného a populárního, zvláště mezi neplatiči poplatků ČT, národní všeumělce!

            A národní všeumělec, spatřiv mne, hned se dal se mnou do řeči, neboť umělci, jak známo, potřebují publikum jako drogu.

„Hnán zvědavostí takřka ženskou (nebo dětskou) vetřel jsem se na tajnou schůzku nejvyšších špiček sociální demokracie. Můj převlek, který jsem k tomu použil, byl natolik důmyslný, že nemohl vzbudit v těchto třech mužích žádné podezření. Byl jsem totiž dokonale podoben tomu nejčistokrevnějšímu foxteriérovi, i ocas jsem si nechal kvůli tomu tupírovat,“ vykládal mi tento národní všeumělec.

            „Dokonale podoben nejčistokrevnějšímu foxteriérovi?

            To je opravdu velmi zajímavé,“ řekl jsem a dodal, „ovšem tupírování ocasu už je, myslím, zakázáno. Stejně jako chov kožešinových zvířat či pouhopouhé kouření v hospodách, které živočichům, ať už divokým, či žijícím v zajetí, či už dávno domestikovaným, škodí naprosto minimálně, snad jen s výjimkou mšic.“

            „Ano, je to zakázáno, jako skoro všechno, takže z naší svobody nám nezbylo takřka už naprosto nic. Ale tamti, ti tři muži, jsou natolik odtrženi od reality, že by je ani ve snu nenapadlo, že na mém převleku něco nehraje, totiž onen tupírovaný ocas. Na to jsem spoléhal a ve svém odhadu se nijak nemýlil,“ vysvětlil mi národní všeumělec.

            „Nu ovšem, máte pravdu. Tam těm by nebylo nápadné, ani kdybyste přišel v převleku za šavlozubého, dávno již vyhynulého šavlozubého tygra, jednoho z nejstrašlivějších teplokrevných predátorů, který kdy běhal po zemském povrchu.

            A o čem se bavili ti tři muži?“ zeptal jsem se.

            „Bylo to strašné!“ zesinal náhle národní všeumělec, jako by se mu v hlavě právě vynořila vidina absolutního pekla, „tak strašné, že když si na to vzpomenu, celý se roztřesu.“

            Národní všeumělec se celý roztřásl.

            „Tu máte, cvakněte si,“ vytáhl jsem kapsy placatici domácí slivovice, kterou nosím vždy (stejně jako střelnou zbraň v druhé kapse) u sebe pro všechny případy, nic víc nebodne člověku po přestřelce s teroristy jako doušek domácí slivovice, to už mám vyzkoušené.

            Národní všeumělec si cvakl a vzpamatoval se natolik, že byl opět schopen mluvit.

            „Bylo to vskutku strašné. Čekal jsem všechno možné, jenom ne takovou děsivou upřímnost. Člověk se za ty roky, co chodí ke svobodným volbám, naučil snášet kde co, je schopen strávit i tu nejhnusnější a nejšpinavější lež, ale jenom ne čistou upřímnost.

            Chtěl-li byste někdy vyděsit k smrti voliče, buďte k nim upřímný!“ zvolal pateticky národní všeumělec.

            „Cože? Snad nechcete říct, že ti tři byli mezi sebou naprosto upřímní!“ taky jsem se vyděsil, zcela ohromen tou informací.

            „Ano, vypadá to neuvěřitelně a šíleně, ale je to tak! Byli natolik upřímní, že nebýt převlečený za foxteriéra, zbělely by mi všechny vlasy,“ přikývl národní všeumělec.

            „To není možná! Vy jste se zbláznil!“ uklouzlo mi.

            „Ano, to, co říkám, vypadá naprosto šíleně. Ale přesto si nevymýšlím, jakkoliv máte, na základě toho, co jsem před chvíli vyslovil, právo považovat mne za blázna. Ale to, co vám říkám, je skutečně pravda. Ti tři byli mezi sebou naprosto upřímní,“ řekl národní všeumělec a každá črta v jeho tváři jasně dokazovala, že skutečně mluví pravdu, „možná jsem si měl raději zalít uši voskem, ale už se stalo.

            Vetřel jsem se mezi ty tři muže, jak už jsem říkal.

            Nejdřív se nic nedělo. Muži mlčeli, jejich tváře připomínaly vejce v umělé líhni. Já se drbal, předstíraje, že mám blechy a přitom trpělivě čekal, že se přece jen něco dozvím. A moje trpělivost byla opravdu odměněna.

            Jeden z těch tří mužů konečně promluvil.

            ,Pánové, tyto volby jsou prohrané, nemá smysl si nic nalhávat,’ pravil.

            Druzí dva přikývli, načež jeden z těchto dvou druhých pravil:,Kdyby jen prohrané, to se přece může stát. Jenže tyto volby budou totální katastrofa.’

            Po těch slovech se mi zježily děsem všechny chlupy na mém převleku, není divu, tolik upřímnosti najednou.

            Tu promluvil třetí muž: ,Pánové, přiznejme si, že jsme břídilové. Ano, břídilové! Máme skvělý program plný lákavých slibů, za sebou kus práce ve vládě, lidi se mají jako prasata v žitě a my se přece nedokážeme udržet u moci.

            Lidé nás nenávidí, ač k tomu nemají nejmenší důvod. Vždyť i ty kvóty na uprchlíky jsme nakonec odmítli.

            Ano, je to tak, pánové.

Kdo chce bít psa, hůl si vždy najde, a my nejsme než jen prašiví psi!’

Po těch slovech jsem to již déle nevydržel. Začal jsem kňučet a škrábat na dveře, jako že musím nutně ven.

Naštěstí mne pustili, kdo ví, co všechno si tam ještě přiznali.

Ale i to, co jsem tam slyšel, mi stačí k tomu, abych volil Babiše.

Jistě chápete proč.

Můžu si ještě cvaknout?“

„Ano, jistě, cvakněte si,“ podal jsem národnímu umělci placatici.

„Děkuji,“ vrátil mi národní všeumělec placatici.

„Není zač,“ řekl jsem a dodal, „ostatně, nemáte se za co stydět. I já volím Babiše, určitě taky chápete proč. Někdo sice tvrdí, že se stát nemůže řídit jako firma. Ale nějak se přece jen řídit musí.

A to ostatní?

Co na tom?

To přece není důležité, pořádek se musí udělat tak jako tak. Hlavně, aby se státní rozpočet povedl, aby byl přebytek, a pak už to třeba půjde samo.

Prostě si zvolíme Babiše a bude to.“

„Bude to! To je přesně ono! Bude to! Bude!“ zvolal nadšeně národní všeumělec a předvedl výrazový tanec hodný jeho titulu, běžně vzdělaný člověk by ani neřekl, jak pestrá a široká škála pocitů nebo i myšlenek či nadějí do budoucna se dá takto pregnantně vyjádřit pouhopouhou řečí těla.

Kolem národního všeumělce se začali shlukovat lidé, uznale pokyvujíce hlavami: „Tančí moc pěkně. I my to tak cítíme, i my volíme Babiše!“

„Ukažte mi někoho, kdo ho nevolí, když náhodou spí!“ vykřikl jsem tak nadšeně, až se lidem samy obrátily kapsy, avby z nich vypadlo nejrůznější, většinou bezcenné smetí, ale taky jedno volské oko.