Kdo je zodpovědný za prvomájový dopravní kolaps v Adršpachu?

Poslední dobou je to všude samý dopravní kolaps. D1 kolabuje nepřetržitě, Praha jakbysmet a to je jen špička ledovce, který netaje, ale právě naopak. Kdo za to může, kdo za to nese odpovědnost?

            Mám selský rozum, mám ho už od narození.

Proto jsem nikdy nepochyboval o tom, že svět je řízen temnými silami, že lidé jsou jen loutky, kterými je umně manipulováno, které jsou vyháněny do ulic, aby tam dělali kompars v předem připraveném divadle, jež pak pseudointelektuály prohlášeno za dějiny.

Ale zároveň jsem věděl, že mne se to netýká, že já loutka nejsem, páč mám selský rozum, že já sebou manipulovat nenechám, že vždy spolehlivě rozeznám pravdu od lži, že si dokážu obstarat na internetu vždy dostatek důvěryhodných informací, že nikdy nebudu věřit mainstreamu, jehož apriorním cílem je vymývat lidem mozky.

A opravdu jsem sebou nenechal nijak manipulovat, nebyl jsem loutkou, můj selský rozum byl mi spolehlivou buzolou, jež mi nedovolila zbloudit, sednou na lep temným silám.

To všechno bezezbytku platilo až do letošního prvního máje, kdy se mnou stala jakási podivná věc, o které vám chci nyní referovat.

Na první máj jsem se těšil snad skoro jako každý člověk.

Vážně jsem i v jeho předvečer přemýšlel, že navštívím nějakou komunistickou oslavu svátku práce, protože jsem si v poslední době velmi oblíbil dechovku. Sotva může být pevnější pojítko s rodnou zemí než česká dechovka, snad jediný hudební žánr, který se ubránil zhoubnému multikulturnímu vlivu, který je národně konzervativní v pravém, a taky nejlepším, smyslu slova.

Však jsem si i natěšeně notoval: „Do lesíčka na čekanou, šel mladý myslivec...“

Ale ráno, na prvního máje, bylo všechno jinak.

Nevstal jsem a nesháněl se po mávátku, jak by se dalo čekat.

Místo toho jsem prohlásil: „Dneska bude pěkně. Musíme vyrazit někam do přírody. Pojedeme do Adršpachu!“

Prohlásil jsem to, i když jsem si jasně uvědomoval, že jsem chtěl říct úplně něco jiného, uvědomoval jsem si i to, že vlastně ani do žádného Adršpachu nechci jet, vždyť je od nás vzdálený dobře dvě stě kilometrů.

„Máš pravdu. Dnes bude pěkně. Musíme vyrazit do přírody. Pojedeme do Adršpachu!“ souhlasila však rodina bez jakéhokoliv pouličního protestu.

„Proboha, proč bych se měl vláčet do Adršpachu, když je tak pěkně? Proč raději nejdu na dechovku?“ blesklo mi hlavou, ale přitom jsem nahlas řekl: „Dost řečí! Nasedat!“

„Dost řečí! Nasedat!“ opakovala po mně rodina.

Cítil jsem, jak mě něco nutí, abych sedl do auta, a jel do Adršpachu. Toto nutkání bylo docela cizorodé, nemělo nic společného s mým vědomím, s mými myšlenkami, bylo nepochybně vetřelcem v mé mysli, ale přesto jsem se mu nedokázal vzepřít. Sedli jsme do auta a vyjeli.

„Když je pěkně, musí člověk vyrazit do přírody. Zvlášť na prvního máje. V Adršpachu je nádherně. Je dobře, že tam jedeme právě dnes,“ vykládal jsem pořád dokola.

„„Když je pěkně, musí člověk vyrazit do přírody. Zvlášť na prvního máje. V Adršpachu je nádherně. Je dobře, že tam jedeme právě dnes,“ opakovala pořád kolem dokola.

Čím víc jsme se blížili k Adršpachu, tím víc doprava houstla.

„Vidíte? Všichni jedou stejným směrem jako my,“ ukazoval jsem spokojeně na auta, v nichž seděli lidé s docela nepřítomnými pohledy.

Vše se brzy slilo do jedné velké kolony jedoucí krokem.

„Vytvořila se kolona! To je dobré znamení, že náš cíl je správný!“ vykřikoval jsem pořád bez přestání.

„Vytvořila se kolona! To je dobré znamení, že náš cíl je správný!“ vykřikovala i rodina.

Normálně kolony nesnáším, ale v tuto chvíli mě zaplavila jakási nadpozemská blaženost.

Vůbec mne nenapadlo, že bych se měl otočit, dokud je čas, a upalovat pryč. Ostatně brzy ani nebylo jak, protože silnice byla totálně ucpaná. Auta byla všude a v nich lidé, kteří se chtěli dostat za každou cenu do přírody, do Adršpachu, do tamních vyhlášených skalních měst, která jsou vždy spolehlivým tipem na nejen prvomájový rodinný výlet.

Deset kilometrů před cílem jsme definitivně uvízli na mělčině.

„Není tady pěkně? Dobře, že jsme dnes jeli do Adršpachu!“ rozplýval jsem se, ačkoliv všude kolem nebylo nic jiného než jen auta a lidé připomínající loutky.

„Dobře, že jsme jeli dnes do Adršpachu!“ rozplývala se i rodina, ačkoliv jsme byli uvězněni v autě.

V jednu chvíli mi však probleskla hlavou podivuhodná myšlenka.

„Proboha, vždyť to vypadá jako invaze! Jen místo uprchlíků nás zaplavila auta! Denně jsou jich chrleny statisíce, přisvojila si všechen náš prostor, docela nás ovládají!“ napadlo mne a sotva mne to napadlo, pocítil jsem v hlavě cosi jako tupý úder, po němž jsem se už zase rozplýval, jaký je to pěkný výlet.

Vystřízlivění bylo nenadálé.

Najednou jsem hleděl, kde jsem, co se děje, proč sedím v autě, a ne doma na dechovce, neláduji se komunistickým gulášem a neproplachuji se pivem.

„Ale ze mnie tępak! Cholera jasna! Panna Maria Czestochowa!“ vylézali z aut polští turisté, stejně jako jako já nechápajíce, kde jsou, co dělají uvěznění v autě na silnici do Adršpachu, desítky kilometrů od svých domovů.

Brzy na to se z aut začal ozývat pláč dehydratovaných a vyhladovělých dětí...  

Trvalo pak hodně dlouho, než jsme se vymotali, ale měli jsme štěstí. Z auta jsme díky bohu nevylezli, našli se i takoví lidé, kteří například vystoupili a šli ještě pět kilometrů pěšky, aby se do Adršpachu dostali, tak silná byla sugesce, která je zcela ovládala.

Ano, řekl jsem sugesce, protože jsem pevně přesvědčen, že šlo o sugesci, o jakýsi obří experiment oněch temných sil, které si chtěly vyzkoušet svoji moc a donutily spoustu nic netušících lidí usednout na prvního máje do auta a jet do Adršpachu. To, že já jsem z auta nevystoupil a nešel deset kilometrů pěšky, přičítám jen své silné vůli, na které si temné síly vylámali své zuby.

Tento úkaz, kdy tisíce lidí zničehonic sednou do auta a vydají se jako na povel do přírody, v tomto případě Adršpachu, je sotva jinak rozumně vysvětlitelný než jen tak, že se jednalo o masovou sugesci, která děsí svým rozsahem a ukazuje, že boj za svobodu není ještě zdaleka vyhrán.

Copak já!

Já mám selský rozum. Já jsem z toho poučil a příště si už nic takového vsugerovat nedám. Příště nikam nepojedu a budu místo toho jezdit sekačkou po trávníku kolem baráku, i kdyby tam už žádná tráva nebyla, abych se tomu vzepřel, ale co ostatní lidé?

Ukazuje se, že temné síly nejsou ještě zdaleka poraženy. Stále nás chtějí docela ovládnout, donutit, abychom každý den usedali bezmyšlenkovitě do aut stejně jako na prvního máje, kdy jsme jeli všichni jako blázni, do Adršpachu, chtějí nám vsugerovat, že hmotný blahobyt je důležitější než poznání pravdy, než skutečná svoboda, o kterou nás chtějí mermomocí jednou provždy připravit, tím že nás uvězní v autech.

Budou mít ale i ostatní lidé dostatek selského rozumu, aby už příště nejeli na prvního máje do přírody?

Toho se bojím.

Toho, že všichni lidé nejsou jako já, že nemají tolik selského rozumu, že se dají ovládnout a při nejbližší možné příležitosti zase sednou a skončí v uvěznění a zotročení v koloně, na D1, na Žižkově, kdekoliv, přesvědčeni, že jednají svobodně, zatímco temné síly se budou se tomu ohavně smát, mající náš svět docela ve své hrsti.