Kdo je na facebooku, je hlupák

Konstatování tak prosté a přitom tak moudré. Buď jsem mudrc, nebo mudrlant. Nehodící se olízněte jazykem

Je zcela lhostejné, kde pracuji a žiji. Jisté však je, že se s nikým nijak nestýkám, ani nepřátelím, jak ve své práci, tak ve svém okolí.

            Soboty a neděle (a stejně tak i státní svátky) proležím zavřený doma. Nedělám nic, jen hledím bezmyšlenkovitě do stropu. Nu ovšem, nejsem žádný myslitel, který by vytvářel složité myšlenkové, ne-li rovnou filosofické systémy.

            Ležím a nepřemýšlím, na co taky přemýšlet?

            A o čem?

            O světě, o existenci?

            Dejte mi s tím pokoj, to je jen ztráta času!

            I celou svoji dovolenou takto strávím, zavřený doma Když se skončí, začnu zase chodit do práce. Ale nikomu nevyprávím, kde jsem byl, co jsem zažil. Ostatně to ani nikdo ode mne už ani čeká. Lidé pochopili, že se jich straním, že se o ně nijak nezajímám, že s nimi nehodlám lautr nic sdílet na nějakých pitomých sociálních sítích, že mám nějaké jejich lajkování, o kterém věčně žvaní, srdečně u prdele.

Pokud s někým promluvím, tak jen čistě v pracovní záležitosti. Nikdy to nesklouzne do osobních banalit, jejichž neustálým rozebíráním zaměstnává se většina lidí

Nic mne nezajímá a nic neřeším. Z ničeho se neraduji, a proto mne taky nic netrápí. Na řeči o tom, že jsem odtažitý, neschopný jakékoliv empatie, zvysoka kašlu.

K čemu je nějaká empatie?

Proč se mám vžívat do pocitů někoho jiného?

Co je mi po něm?

Já žádné pocity nemám. Není to tedy moje chyba, že ostatní lidé mají pocity, kterými pořád někoho otravují. Sobec nejsem já, odmítám-li se vžívat do něčích pocitů. Sobci jsou všichni ti, kteří tyto pocity mají a věčně skuhrající vyžadují, aby se někdo do jejich pocitů vžíval, aby je chápal.

Já nechci, nepotřebuji ani troch, aby mne někdo chápal, nedožaduji se toho, a přesto se o mně říká, že jsem sobec, necitlivá zrůda!

Ale třeba i sobec, nebo necitlivá zrůda, co je mi potom?

Kdyby byli všichni lidé jako já, lhostejní ke všemu, a především sami k sobě, byl by na světě ráj.

Jenže lidé jsou hlupáci a proto na světě ráj není. Proto je tento svět pro ty, co touží po ráji, peklem, a peklem bude pro ně i skutečný ráj, protože hlupáci nemůžou být nikdy šťastní. Já po ničem netoužím, ničím se neužírám, je mi všechno jedno, nepotřebuji k svému životu žádné city, žádné utěšování, a proto mi taky nic nechybí.

Existuje-li nějaká věčnost, pak to tam nesporně bude vypadat jako tady. Hlupáci, všichni ti, kteří v sobě neudusili veškeré svoje city, budou naříkat nad tím, jak je věčnost nekonečná a jakým utrpením je život věčný. Kdežto mně i tam bude všechno jedno, nebude mne mučit pomyšlení, že jsem sám uprostřed nekonečně velkého nebo nekonečně malého vesmíru, že nikoho nezajímám, že i ten bůh je ničím, jež mne obklopuje ze všech stran.

Lidé se nešťastnými a trpícími dělají sami. Příčinou jejich neštěstí je vždy a všude jedině a pouze jejich hloupost.

Takto žiji, existuji a nic mi nechybí. Nikdy jsem nikoho nemiloval, a nejspíše nikdy nikdo ani nemiloval mne, jak by mne taky mohl milovat?

Přesto všechno mne čas od času popadne nutkání vylézt ze své ulity. Ale ne snad proto, že bych byl žíznivě zatoužil po lásce, že bych cítil neukojitelnou potřebu toho, aby mne někdo sevřel ve své náruči, abych si mohl vylévat své srdce a být konejšen, utěšován, to vůbec ne.

Mám nutkání vylézt ze své ulity jen proto, abych lidem ukázal, že bez nich docela dobře obejdu, že mohu být sám, že jsem silný, že jedinou správnou cestou je ta, po které kráčím já.

Nejspíše je za tím vším ješitnost, pouhopouhá ješitnost, ale kdo není ješitný?

Největší ješitové jsou vždy ti, kteří se prohlašují za mesiáše.

Kdyby nebyl Ježíš chorobně ješitný, kdyby nebyl egoista, nikdy by neskončil na kříži.

Já, kdybych byl Spasitelem, vykašlal bych se na veškeré lidstvo, nekonal bych žádné zázraky, když bych mohl samozřejmě vykonat i ty největší zázraky. Ani bych lidem nezjevoval žádnou Pravdu. Žil bych, jak žiji teď, zcela v ústraní, netoužící po žádném svém vzývání naprostými hlupáky.

Ovšem já si mohu tuto malou a občasnou ješitnost dovolit. Vím, že mne nikdo na mé cestě nebude následovat, protože lidé jsou nejen hlupáci, ale taky slabí a nemohoucí. Všude tam, kde je potřeba vynaložit skutečnou vůli, nejsou ničím než jen klátící se třtinou ve větru.

Ostatně nikdy nevylezu ze své ulity celý, nezaložím si profil na facebooku, který neslouží k ničemu jinému, než jen k vzájemnému psychickému teroru a sebeohlupování. Ať jsem, kdo jsem, přece jen nejsem hlupák, abych měl profil na facebooku či obdobné pičovině.

Vlastně vůbec ze své ulity nevylezu, protože si to celé jen představuji.

Ano, jen si představuji, jaké by to bylo, kdybych vylezl ze své ulity a někoho oslovil, navázal s ním kontakt, nejlépe nějakou ženu, docela neznámou a cizí, klidně i vdanou, co je mi po tom?

„Nikdy jsem nikdy nikoho nemiloval. Láska je cestou do horoucích pekel. Než milovat, to už je snad lepší nenávidět. Promiňte, že vás s tím obtěžuji. Koho to dnes zajímá?“ řekl bych ji.

Žena by na mne pohlédla, usmála se a řekla by: „Nenávidím lásku. Kdybych nemilovala svého muže, už dávno bych od něj utekla. Stala se děvkou, není pro ženu nic přirozenějšího než být děvkou.

Ale miluji ho ještě vůbec?

Nepletu si lásku s nenávistí?

Nejsem s ním jen proto, že ho nenávidím?

Anebo, nejsem s ním už jen proto, že k němu necítím už vůbec nic?“

To by samozřejmě ona žena mohla říct jen proto, že je v mé představě idealizovaná, nedělám si o skutečných ženách žádné iluze.

„Nu, ovšem žádná láska ve skutečnosti neexistuje. Kdo miluje, ten nenávidí. A kdo nenávidí, ten je zotročen. Kdo necítí nic, ten je bůh.

Je těžké nebýt bohem, jestliže okusili jsme již rozkoš absolutní lhostejnosti. Opět milovat znamená v takovém případě vrátit se zpět do té nejodpornější špíny, jež se nazývá vírou, láskou a nadějí.

Věříte v něco?

Doufáte v něco?“ zeptal bych.

Žena by odpověděla: „Jen otroci v něco věří, a v něco doufají. V nic nevěřím, v nic nedoufám. Nevěřím, že se mé manželství dá zachránit, nedoufám, že se zachrání.

Kdo není sám, ten je hlupák!“

„Čtete mi myšlenky!“ zvolal bych nadšeně.

„Opravdu?“ zeptala by se žena.

„Opravdu. Kdo není sám, ten je hlupák. Pryč se vším, co nečiní lidskou bytost osamělou!“ vykřikl bych.

Žena by mne chytla za ruku: „Škoda, že jsme se nepotkali před miliardou let. Mohli bychom být tak krásně osamělí, vzdáleni od sebe celou věčnost, a proto sobě zaslíbení jako žena a muž, jako muž a žena!

Teď už je pozdě, teď už nemůžeme být sami...

To je manžel...“ řekla by žena, protože by ji začal vyzvánět mobil některou z těch otravných melodií, „co je, kde bych byla!?“

Hlas ženy zněl by nanejvýš podrážděné, ale já bych zase zalezl do ulity, takže bych toho telefonního rozhovoru, těch jalových slov a citů, byl ušetřen, nic z toho by se mne již netýkalo...

Někdy mívám nutkání vylézt ze své ulity, přiznávám.

Kdo nebyl nikdy ve skutečném pekle, pro toho bude věčným peklem i ráj...