Kdo dnes hájí Nohavicu a Putina je ruský šváb

Miluji Rusko, no a co? Zbožňuji Putina no a co? Mám se z toho podělat? Ale dějiny mi jednou dají za pravdu že Rusko je veliké a nesmrtelné a že Putin je taky veliký a nesmrtelný. Vlastně mi dávají za pravdu už teď

Vladimir Vladimirovič nespal ani trochu, hlava se mu neklimbala ze strany na stranu.

Bůhví, kdy Vladimir Vladimirovič vůbec spí, ještě jsem ho nikdy neviděl spát, ať jej v Kremlu navštívím kdykoliv, v kteroukoliv denní, či noční hodinu, nikdy nespí!

„Nespíte, Vladimire Vladimiroviči? To je dobře! Měl jsem zcela nepochopitelný strach, že vás vzbudím!“ oddechl jsem si, protože Vladimir Vladimirovič měl otevřené oči a člověk, který má otevřené oči, zpravidla nespí.

„Odvykl jsem spánku už jako dítě. Měl jsem totiž nádherné dětství. Nebylo v Leningradě dítě, které by mělo nádhernější dětství! To je pak spánek zcela zbytečný. Později, v KGB, se mi to náramně hodilo, ostatně, teď se mi to taky hodí,“ usmál se Vladimir Vladimirovič a přátelským gestem mne vybídl, abych se posadil za velký stůl, za kterým jsem ho našel, přes pokročilou hodinu sedět, „a co vy, jaké vy jste měl dětství?“

„Nebýt toho, že jsem byl pionýr, tak velmi mizerné. Jedině pionýrský slib, který jsem naštěstí složil, vtiskl mému dětství jakýs takýs nesmazatelný obsah a to, čemu se říká vyšší smysl existence,“ přiznal jsem se.

„Rád na své dětství vzpomínám,“ přiznal se Vladimir Vladimirovič a zaklepal svým obočím na desku stolu, „skvělý stůl, ale možná příliš velký.

Nemáte pocit, že se za ním tak trochu ztrácíte?“

Vladimir Vladimir se na mě tázavě podíval a já si teprve až teď, po všech těch dvaceti, nebo kolika letech, všiml, jak jsou rysy jeho obličeje nádherně souměrné.

„Kdepak, ani trochu! Ten stůl je nádherně velký, je bez přehánění zdravě monumentální. Když za ním sedím, připadám si mnohem větší než obvykle,“ odpověděl jsem.

„Všechno je tady nějak veliké,“ ukázal Vladimir Vladimirovič očima na okolní prostor a zamyšleně dodal, „celé Rusko je nějak veliké. Člověk má občas pocit, že se v něm ztrácí zrovna tak, jako za tímto stolem. Víš, že v Rusku žijí lidé, ale když v něm, v Rusku, chceš najít nějakého člověka, hledáš marně.

Hledáš, hledáš a nakonec skončíš někde v tundře u opuštěného ropného vrtu. Příroda je tam pěkná, drsná, ale člověk, člověk nikde!

Řekněte mi, nemíváte někdy pocit, že Rusko je příliš velké?“

Vladimir Vladimirovič opět na mě tázavě pohlédl a já věděl, že mu musím říct pravdu.

„Rusko není velké, Vladimire Vladimiroviči. Nemá smysl, abych to před vámi tajil, jste inteligentní člověk. Rusko není velké v tom smyslu, že by mohlo a taky mělo být mnohem větší, než je teď. Budu upřímný, Vladimire Vladimiroviči, nynější Rusko je jen sotva z poloviny tak velké, jak by Rusko mohlo být a mělo být velké,“ popsal jsem zcela přesně skutečný stav věcí.

„Ano, máte pravdu. Nynější Rusko, to je jen sotva polovina velkého Ruska. To jenom mně se zdá, že je Rusko velké, že se v něm člověk docela ztrácí.

Ztrácím se v Kremlu a ztrácím se za tímto stolem a říkám si: ,Ztrácím se v Kremlu, ztrácím se za tímto stolem, tak to se jistě ztrácím i v Rusku!'

Ale je to jen optický klam. To, že se ztrácím Kremlu a že se ztrácím za tímto stolem, ještě neznamená, že je Rusko skutečně veliké,“ pronesl Vladimir Vladimirovič.

„Ano, je to tak. Rusko není veliké, i když se v něm snad člověk lehko ztratí. V tom smyslu určitě veliké není. Ale v čem je veliké, chci říct, v čem je veliké už teď, pak je veliké v hrdinství ruského lidu. Žádný lid, žádný národ není tak hrdinný jako lid a národ ruský!

Žádný jiný národ nedal světu, a především sám sobě, tolik hrdinů jako národ ruský!

V tomto se Rusku, mám-li být docela upřímný, nikdo na celém světě nevyrovná!“ zvolal jsem, abych Vladimira Vladimiroviče aspoň nějak potěšil.

A pomohlo to, protože Vladimir Vladimirovič se usmál.

„Ano, hrdinů je tady u nás v Rusku hodně,“ přikývl a hrdě pokračoval, „snad je to proto, že je naše, ruská, historie tak veliká a poskytuje nám, Rusům, nesčíslně možností, jak prokázat své hrdinství. Dá se říct, že v tomto směru spolehlivě navazujeme na odkaz našich předků, kteří umírali pro vlast a vůdce světového proletariátu.

Naši předci byli hrdinové, jsme tedy i my hrdinové, jestli je něco typickým rysem naší národní ruské povahy, když nepočítám opilství, pak je to sklon k hrdinství.

Není tady v Kremlu rok, abych nevyznamenával nějaké hrdiny.

Sám se někdy divím, odkud se všichni ti hrdinové celé ty roky berou, ale jak vidíte sám, odněkud se berou, přijede mi jich tady vždycky plný autobus.

Dávám jim tuto hvězdu.

Kdo má tuto hvězdu, ten je Hrdina Ruska.“

Vladimir Vladimirovič vytáhl hvězdu Hrdiny Ruska, vskutku nádherné vyznamenání.

„Ta je krásná! Připomíná mi betlémskou kometu, nebo kometu od Jarka Nohavici, tak nádherně se třpytí ve vaší dlani, Vladimire Vladimiroviči,“ zašeptal jsem, hledě na uhrančivou hvězdu Hrdiny Ruska.

„Tu máte. Je vaše. Každý, kdo miluje Rusko víc jak sebe sama je hrdina. Hrdina Ruska,“ připjal mi Vladimir Vladimirovič na hruď hvězdu Hrdiny Ruska.

Zmocnila se mě závrať. Strašlivá závrať z úspěchu. Postavil jsem se na nohy, ale ty se pode mnou podlomily. Svalil jsem se pod veliký stůl, za kterým seděl Vladimir Vladimirovič. Byla tam už spousta lidí. Hrdinů Ruska jako já, leželi jsme pod stolem, jeden na druhém a na hrudích nám smaragdově zářily hvězda Hrdiny Ruska a z Vladimira Vladimiroviče jsme viděli jen jeho nohy, navlečené do kalhot a obuté do kožených, evidentně pohodlných střevíců.