Kde se v zimě bere tolik bezdomovců?

Jak začne jen trochu mrznout, je najednou všude plno bezdomovců. Čím to? Je snad zima silně demoralizující faktor? 

            Nemám venkovní teploměr, a tak jsem zaklepal na sousedy, abych se zeptal, jaký byl v noci mráz.

            Otevřel mi soused, pan N., obličej měl rudý, zle poštípaný od mrazu, táhl z něho chlad

„Byl jsem se podívat venku,“ oznamoval mi ne bez pýchy ve svém jinak vcelku nevýrazném hlase.

            „Cože? Venku? Opustil jste teplo domova a vyrazil na mráz?“ podivil jsem se pochopitelně šílené odvaze pana N.

            „Ano, venku. Ráno je tam spousta přes noc umrzlých lidí. Chvilku trvá, než je odklidí.

Chtěl jsem je vidět, studovat jejich tváře. Víte, někdy mám pocit, že ve mně dřímá cosi strašného,“ ztlumil poněkud pan N. při posledních slovech svůj hlas.

            „Brrr! Já bych to nedokázal ani za nic. Hledět zmrzlým do jejich tváří,“ otřásl jsem se zimou a dodal, „jistě to byli samí bezdomovci. Usnuli a už se neprobudili.“

            Pan N. přikývl: „Ano, ovšem, většinou to byli bezdomovci.

            Co byste taky chtěl?

            Zalezli si do nějakého keře, natáhli se jen tak na lavičce. Usnuli a už se neprobudili.“

            „To je strašné!“ zvolal jsem při té představě, jíž mi tak plasticky několika slovy vylíčil pan N.

            „Strašné?“ řekl pan N. a začal si cpát svoji šlukovku levným hašišem (v tomto ohledu byl pan N. velký šetřílek), „nemyslím, že by to bylo strašné.

            Soudě aspoň podle obličejů, které jsem měl možnost vidět.

            Víte, co mi připomínaly?“

            „Co?“ zeptal jsem se.

            „Čerstvě vylíhlá kuřátka z umělé líhně. Jen jim ukousnout hlavy, napít se jejich stříkající horké krve a pak je bezvládná a navždy mrtvá odhodit na zem!“ zablýskly se panu N. oči.

            „Ale to je přece logický nesmysl! Umrzlí lidé přece nemohou mít horkou krev,“ namítl jsem kdoví proč rozhořčeně.

            „Promiňte, co jste říkal? Nějak jsem se zamyslel, už ani nevím nad čím,“ řekl pan N. a opravdu vypadal, jako by se probral z hlubokého zamyšlení.

            „Říkal jsem, že zmrzlí nemohou mít horkou krev,“ zopakoval jsem svoji domněnku.

            „Zmrzlí? Jací zmrzlí?“ nechápal N.

            „Ti, které jste dnes ráno viděl venku,“ připomněl jsem mu.

            „Venku? Já nebyl venku dobře už týden. Co začalo mrznout, nevytáhl jsem paty z domu. I teď jsem doma a ani v nejdivočejším snu by mne nenapadlo jít ven do toho kurevského mrazu,“ odpověděl mi pan N. a zkoumavě se na mne zahleděl.

            „Říkal jste, že jste byl dnes ráno venku. Podívat se na zmrzlé. Přišlo mi to šílené. Divil jsem se tomu, ale vy jste trval na svém,“ řekl jsem.

            „To je hloupost! Nesmysl! Nic takového jsem nemohl říkat. Ostatně manželka by mne ani nepustila ven, má starost o moje zdraví, jsem velmi choulostivý. Celé jste si to vymyslel. Chcete být zajímavý za každou cenu. Chcete na sebe upoutat pozornost stůj, co stůj, jako všichni druhořadí umělci, jdete přes mrtvoly,“ odvětil příkře pan N.

            „Co to říkáte?

            Kdybyste sám o tom nezačal mluvit, tak bych se o tom vůbec nezmiňoval.

            Vždyť kdo by šel ráno ven na mráz?

            Jen blázen!“ zvolal jsem dotčeně.

            „Ano, jste blázen! Přiznejte se, že svoji normalitu jen předstíráte!“ uhodil mne pan N. do hrudi hlavičkou šlukovky, až jsem se zapotácel, „řeknu to všechno své ženě.

            Odveze vás do blázince!

            Ještě dnes budete v království svého Otce.

Vidíte, už je tady!

Neříkal jsem to?“

Za panem N. skutečně objevila jeho manželka.

Měla červený obličej, táhl z ní příšerný chlad.

„Byla jsem se podívat venku. Je tam spousta umrzlých lidí. Kdybyste viděli ty jejich obličeje. Jako v knize se v nich dá listovat,“ řekla a dýchla si na nápadně zkřehlé ruce, „řekne mi, prosím, někdo, kde se v zimě bere tolik bezdomovců?“

Po této otázce zavládlo mrtvé ticho.

Pan N. hleděl upřeně do země, evidentně tou otázkou zaskočen. Já jsem mlčel, paní N. taky.

Po několika minutách jsem však řekl: „Já bych je, ty bezdomovce, za to nesoudil.“

Ale moje slova už nikoho nezajímala.

Paní N. i její manžel zmizeli.

Všechno se mi to jen zdálo.

Ležel jsem v těsném iglú a vůbec mi nebyla zima.

Nabral jsem si ze země hrst sněhu a strčil si ho do úst, aby se mi v nich rozpustil.

Pak jsem zase usnul. Ale už se mi nic nezdálo, to vím na beton.