Kde bere senátor Láska v sobě tolik nenávisti vůči demokraticky zvolenému prezidentovi?

Ale čemu se divíme? Od liberálních demokratů sotva může očekávat něco jiného než jen tu nejprimitivnějí nenávist vůči každému, kdo hájí národní zájmy

            Rozum mi už z hlavy docela vyčpěl, vše, co nyní činím, činím z holého nerozumu.

            Napadlo mne, že navštívím jednoho známého skladatele. Něco mi říkalo, že jej naleznu doma, dobře naladěného. Ale byl to samozřejmě docela nerozum, protože nemám hudební sluch a taky protože jsem, nu ovšem, nerozumný.

            Ale je to tak, že čím více je něco, co mne napadne, nerozumné, tím více jsem přesvědčen, že je to jedině správné.

            Byl jsem tedy přesvědčen, že je správné, když navštívím tohoto proslulého skladatele, ačkoliv jsem to nedokázal nijak rozumově odůvodnit právě pro naprostou absenci rozumu ve své hlavě.

            Ale šel jsem…

            Světoznámý skladatel byl samozřejmě doma. Hned mě začal zasvěcovat do tajů dvanáctitónové řady, ale já nerozuměl ani zbla. Když svůj výklad dokončil, aniž bych z toho cokoliv pochopil, zmínil se o své spolupráci s Dusty Springfield, kteréžto jméno mi ovšem nic neříkalo.

            „Cenili si mě tam, ve Velké Británii, pro moji hypertrofovanou schopnost psát pro symfonický orchestr,“ řekl skromně věhlasný skladatel.

            Připomínka Velké Británie na mne zapůsobila jako úder palicí, po které se mi, ovšemže jen na chvíli rozsvítilo.

            „Pochodně-sebevraždy nemají budoucnost!“ zvolal jsem.

            „Mýlíte se. Pochodně-sebevraždy mají ohromnou budoucnost, vzpomeňme jen Tibeťany, kteří se upalují takřka ze sportu,“ vyvedl mne však z mého omylu skladatel.

            „Opravdu? Já myslel, že ne?“ podivil jsem se.

            „To je tradiční omyl starých a ovšemže i nevzdělaných lidských bytostí,“ odvětil na to skladatel a jal se přímo před mýma očima rozvíjet geniální úvahu o budoucnosti, o jejím vztahu k přítomnosti a ovšem i k minulosti.

            Mluvil, zpatra, plné dvě hodiny a já z toho nechápal pranic, jen když se zmiňoval o primitivních hlupácích, měl jsem nejasný pocit, že to mluví o mně.

            Cosi ve mně přitom kvasilo, jakýsi vztek, vyvěrající z těch nejtemnějších hlubin mého nitra, které se nebojím přirovnat k žumpě, až konečně nezbylo mi, než dát tomuto svému vzteku volný průchod.

            „Sebevražda umožňuje boj proti nespravedlnostem. Sebevražda ve shodě s pravdou je hrdinstvím. Vše, co se děje, je článkem všeho ostatního, a zavrhnout něco, bojovat proti něčemu, třeba proti migraci, znamená zavrhnout vše!“ vykládal skladatel na konci druhé hodiny své úvahy, aniž by se zdálo, že by snad měl v sebemenším úmyslu skončit.

            Ale mně už došla trpělivost.

            „Hovno!“ přerušil jsem geniální úvahu skladatele, jsa maximálně rozčilen, „to, o čem tu už dvě hodiny žvaníš zpatra, ty kanálie, je ten největší hnus, ta největší špína, jež může vystříknout z lidských úst.

            Jsi čučkař!“

            Kvapně jsem opustil skladatele, bylo to nejrozumnější, při všem mém nerozumu, co jsem mohl udělat.

            Ale na skladatele, toho čučkaře, jsem příliš dlouho nemyslel.

            Na rohu ulice mne oslovila presstitutka.

            „Kampak, mladý pane?

            Snad ne na Hrad?

            Vysvléci si trenky a pověsit je místo standardy, abyste sklidil potlesk na otevřené scéně?

            Ale kdo seje vítr, sklízí bouři!

         Mám pro vás něco lepšího,“ řekla mi, vystavujíc na odiv svá tlustá stehna, která mne hned udeřila do očí.

            „Něco lepšího?“ zamlaskal jsem, ale pak s obavou dodal, „ale co moje trenýrky?“

            „Nebojte, i na ty dojde,“ vypnula presstitutka svoje stehna ještě víc.

            „Snad nemáte na mysli orální sex!“ dovtípil jsem se.

            „Ano,“ přikývla presstitutka, špulíc ústa, „specializuji se na něj, pracuji totiž pro Bakalova média.“

            „Cože?!

Každý ví, že nejlepší orální sex se pěstuje v Bakalových médích, a až teprve u Soukupa!“ vykřikl jsem, chytiv presstitutku za ruku, „tak na co ještě čekáme?!

            „Tady ne. Ale vím o jednom domě. Je to něco jako veřejný dům. Kousek odtud. Tam půjdeme,“ vzala mne presstitutka za ruku.

            „Ale to je přece Senát!“ vykřikl jsem, když jsme stanuli před oním domem.

            „Ano. Senát, tady ti to udělám.

            Kde jinde bych ti to už měla udělat?“ řekla presstitutka a vtáhla mne dovnitř.

            „Počkat!“ zastavil jsem a blbě se rozhlížel kolem sebe, „jak to, že vím, že je to Senát?!

Jsem snad jasnozřivý?“

„Jasnozřivý ne, ale senátor.

Což si nevzpomínáš, že jsi pojistkou demokracie?“ vysvětlila mi presstitutka.

„Já a senátor?

Ale ano, cosi se mi přece jen vybavuje. Asi jsem opravdu senátor, čímž by se vysvětlovala všechna moje blbost. Voliči mne sem zavřeli právě pro moji blbost, abych neškodil jinde!“ skutečně se mi cosi takového vybavovalo.

„Buď rád, mnozí by sem pro svoji blbost chtěli, ale málokdo se sem skutečně dostane,“ uklidnila mne presstitutka a pustila se do svého díla.

„Co jsem dlužen?“ zeptal jsem se, když bylo hotovo.

„Nic,“ usmála se, dávajíc moje trenýrky na jejich původní místo, „nebo podej ústavní žalobu na prezidenta. Jsi přece liberální demokrat.

„To jsem! Liberální demokrat! Mé srdce je žumpa plná nenávisti!

Kéž bych se zviditelnil!“ odpověděl jsem.

„Podej ústavní žalobu a získej celoroční předplatné Respektu zdarma!“ vyzvala mne presstitutka.

„A orální sex?“ chtěl jsem vědět.

„Ten je jako příloha každého sudého čísla.

Tak co, podáš ústavní žalobu na prezidenta?“ naléhala na mne presstitutka.

„Ano, podám. Člověk bez toho jen přece nemůže být,“ řekl jsem a bylo to snad poprvé v mém životě, co jsem nelhal a byl na to ještě hrdý.